Pamětník masakru před rozhlasem při invazi 1968: Prapory namáčeli v krvi zraněného mladíka

Československý rozhlas na Vinohradské třídě v Praze sehrál toho dne významnou úlohu. Už v 1:35 ráno hlasatel Vladimír Fišer vyzývá posluchače, aby nevypínali přijímače, probudili své sousedy a vyčkali důležité informace.

Spletli se...

O dvacet minut později zaznívají jeho ústy mrazivá slova, citující provolání ÚV KSČ: „Vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky překročila státní hranice…“ Spoje v té chvíli na příkaz svého ředitele Hoffmana vypnuly vysílače, znovu se je podařilo zapnout až ve 4:30, pak už se o okupaci dozvěděli všichni. V 7 hodin sovětští vojáci, v domnění, že útočí na budovu rozhlasu, rozstříleli fasádu Národního muzea. Krátce nato dochází k prvním střetům s vojáky před budovou rozhlasu. Lidé staví barikády. Sovětští okupanti se dostávají do budovy rozhlasu. Vysílání přebírá ostravské studio a dvanáct stanic si předává vysílání jako štafetu. Kolem 12:30 hoří u rozhlasu tři tanky.

Ivo (61) přišel v srpnu 1968 o bratra, v Brně ho zastřelil sovětský voják: Nikdy se s tím nesmířím

Pamětník

V průběhu let bylo v médiích zveřejněno několik svědectví lidí, kteří měli na vlastní kůži zažít tyto pohnuté události. Vzpomínky tehdy devatenáctiletého Miroslava Bezecného (72) se z toho vymykají. Nedělnímu Blesku řekl: „Bydlel jsem tehdy ve Vidoulích v dnešních Stodůlkách, a celou noc mě budilo hučení. Ráno jsem zjistil, že to byla letadla, co přivážela okupační vojska. Tak jsem vyrazil do Prahy.“

České facky

Shodou okolností měl placené volno kvůli zkouškám v autoškole, ty pak byly samozřejmě odvolány. „Ten den v Praze zkolabovala doprava. Nejprve jsem šel čtvrt hodiny k motolské vozovně, odkud jsem normálně pokračoval dál tramvají. Teď ale nic nejelo, jen ruské kolony. Všichni jsme se k okupantům demonstrativně otáčeli zády.

Pokračoval jsem pěšky až k památníku s ruským tankem č. 23 před soudem na Smíchově,“ vypráví J. Bezecný a pokračuje: „V hloučku Čechů tam stál ruský důstojník a všichni se ho snažili přesvědčit, že je v Praze. On ale mlel, že vypukla třetí světová a jsou v západním Německu. Pokračoval jsem až na Národní třídu. Tam stál na Můstku ruský tank. A viděl jsem, jak na něj vylezl nějaký chlap a začal se bavit s posádkou. A volal na lidi, že se dohodnul, že vojáci nebudou nic dělat a zůstanou tady stát. A nějací dva mladí kluci ho stáhli z toho tanku a křičeli: »Co ty, hajzle, budeš kolaborovat s Rusákama!?« Dali mu z každé strany pořádnou českou facku. Po zásluze, co se měl bavit s okupanty, kteří tady neměli co dělat…“

Záhada vraždy Danuše Muzikářové (†18): Kulka z její hlavy zmizela! Vrah uniká

Lidé tleskali…

Pak pokračoval v cestě. „Po Praze byly tenkrát v souvislosti s okupanty obrovské nápisy NEMLUVIT- NEKRMIT-NEDRÁŽDIT. Když jsem dorazil na Vinohradskou před budovu rozhlasu, viděl jsem tam davy lidí a také rozježděné autobusy MHD, ohořelé osobáky i náklaďáky, také jeden hořící tank. Autobusy byla zatarasená křižovatka s Italskou ulicí. A tuhle barikádu rozjížděl ruský tank. A vždycky, když se mu nepodařilo prorazit, tak lidé jásali a tleskali. Pak začal tank hořet, nevím od čeho, jeden chlapík vylezl na tank, otevřel poklop a vojáci vylezli ven,“ říká pamětník.

Krvavé vlajky

„Nejdůležitější věc, kterou jsem zaznamenal, byl výbuch přívěsu s municí pro tanky. Stál před rozhlasem na Vinohradské a byl zakrytý hnědou plachtou. A pak ho někdo zapálil! Munice začala vybuchovat, střepiny lítaly všude a zabily a zranily hodně lidí. To jsem viděl na vlastní oči, ne že by je zasáhla střelba. Lítalo to na všechny strany. S několika dalšími lidmi jsme běželi k nejbližšímu průjezdu, kde jsme se chtěli schovat,“ vypráví pamětník. A pokračuje: „Za mnou běžel mladý kluk a ten to chytil do zad. Kdyby za mnou nebyl, asi by bylo po mně. Já jsem tak byl jen lehce zraněný na hlavě malou střepinou. Přišli chlapi s československými prapory a začali je namáčet do krvavé rány na zádech toho kluka. Byl smrtelně zraněný, ale ještě žil! To bylo hrozné. A pak s těmi prapory běhali po Václaváku. Byl jsem pár metrů od toho, všechno jsem viděl…,“ tvrdí pamětník.

Před 30 lety opustila sovětská vojska Československo: Dezertér Alexej zůstal

Střelba

„Co se týče střelby, zaznamenal jsem tu z kulometu, ale to bylo výš nad rozhlasem, kde stál uprostřed křižovatky gazík s těžkým kulometem. Někdo na něj hodil zapálený hadr, tak začali střílet. Tak jsme se rozplácli na chodníku a čekali, až střelba pomine, střely lítaly nad námi. Pak jsme se zvedli a už nikdo nestřílel. V jedné příčné ulici na Vinohradskou byly suterénní byty, okna současně s chodníkem, a viděl jsem také, jak někteří kluci strachem proskočili těmi zavřenými okny do těch bytů! Nad rozhlasem také v prvním patře začaly hořet byty, někdo je zapálil. Podle mě byly tyhle pokusy o konfrontaci úplně zbytečné. Že bych ale viděl, že se někdo pral s ruskými vojáky, střílel na ně, nebo naopak, to ne.“

Fámy?

„Tehdy jsem slyšel, že když se ruští vojáci dozvěděli, že nejsou v západním Německu, tak mnozí odmítali poslušnost. A za to byl v Rudé armádě jediný trest, trest smrti. Údajně si pak sami ruští vojáci stříleli svoje neposlušné na náplavce u Vltavy, ale to je neověřená informace. Stejně jako jsem tehdy slyšel, že jeden Rus, když se dozvěděl, že je v Praze, tak měl říct: »Můj otec Prahu v roce 1945 osvobozoval a já teď jsem tady jako okupant. « A prý se zastřelil… A ty popravené pak prý posílali domů, že je tady zabila kontrarevoluce, opět nepotvrzená informace,“ říká Miroslav Josef Bezecný.