7°C
„Brácha se učil, jezdil na mopedu, vyváděl voloviny s klukama jako každý puberťák. Jako dítě jsem nedokázal pochopit, co je smrt. Až když bráchu přinesli v rakvi, uvědomil jsem si, že ho už nikdy neuvidím,“ vzpomíná Ivo s odstupem 53 let na 21. srpen 1968.
Osudné nedorozumění
Josef seděl s kamarády na okraji cesty a sledoval situaci. Kolem projel motocyklista, který nejspíš špatně zareagoval na pokyny jedné z hlídek. Došlo k tragickému nedorozumění. Voják vypálil ze samopalu varovnou dávku do země, jenže tak nešťastně, že zasáhl chlapce sedícího u kraje silnice.
„Jedna kulka prolétla srdcem, druhá zasáhla plíci. Brácha neměl šanci přežít. Navíc k němu voják nepustil delší dobu zdravotníky,“ popsal okamžiky, když přišel o sourozence, Ivo Žemlička.
Na pohřeb 26. srpna do Omic dorazily tři tisíce lidí, smutek se mísil s rozhořčením. Paní Eliška Žemličková napsala s odstupem času dopis Gustavu Husákovi, který zůstal bez odezvy. Vyšetřování úřady zametly pod koberec, sovětská strana spolupráci na vyšetřování ignorovala.
Vyhazov z VŠ
Trpkost v duši si Ivo nesl s sebou. Vyučil se nástrojařem, později si ale vybral pro vysokoškolské studium pedagogickou fakultu v Brně. Po dvou letech ale byl se studiem konec. „Soudruh tam přednášel, abychom si uvědomili, že šlo o bratrskou pomoc. Vstal jsem a řekl mu, co je to za pomoc, když mi zabili bratra. O tři hodiny později jsem musel odevzdat index a bylo po studiu,“ vzpomíná.
Technicky nadaný Ivo se však neztratil. Nástrojařina se mu hodila, časem začal vyrábět zdravotní pomůcky. Dostal se k lékařským kapacitám, rozšířil si obzory v medicíně. Řadu let ve své dílně vyrábí ušní implantáty, které odebírá řada domácích nemocnic. A sklízí uznání ze všech stran, jeho implantáty znají dokonce i v emirátech.
Ivo Žemlička z Omic je úspěšným výrobcem zdravotních pomůcek Zdeněk Matyáš
Vyrábí ušní implantáty
„I když jsem medicínu nestudoval, musím mít v oboru přehled. Za dvacet let znám o lidském uchu opravdu hodně detailů, ale pořád to není všechno,“ usmívá se Ivo Žemlička, který vyrábí i přístroj, který slouží jako umělá náhradu hlasu.
Radost mu dělají nejen pracovní úspěchy, ale i početná rodina a malí vnuci. Přiznává, že čas od času vidí před očima opět svého bratra. „Příští rok by měl 70. Přemítám, jaký by byl, co by prožil, co bychom spolu dokázali. Nikdy se s tím, co se stalo, nesmířím,“ říká Ivo. V sobotu 21.srpna položí na hrob vzdálený jen několik desítek metrů od svého domu květiny.
