7°C
Bavil miliony dětí, začínal u tanku z překližky. Legendární šéf ABC Toman slaví 90
„Vlasto, přeci nejsi tak hloupej, abys nenapsal zprávu.“ Taková věta odstartovala kariéru Vlastislava Tomana, který za svůj život splnil sen všech vydavatelů. Časopis ABC mladých techniků a přírodovědců šel na dračku, on v jeho čele stál neuvěřitelných 35 let. Ve středu oslaví 90. narozeniny a Ábíčko čte dodnes. Jaká byla jeho cesta do čela historicky nejúspěšnějšího časopisu pro mládež? Jaké modely si lepil, když byl kluk? A jak získalo Ábíčko svůj název? Blesk Zprávy nabízejí první díl rozhovoru s mužem, který přinášel radost generacím dětí. V galerii se můžete podívat, jak vypadala první čísla. Budete se divit.
Ve dveřích panelového domu v pražských Ďáblicích nás vítá paní Pavla, manželka Vlastislava Tomana. I ona patří k Ábíčku. S manželem se totiž seznámili v práci. „Vítejte, ani nevíte, jak vás ráda vidím. Vlasta úplně pookřál a dokonce odložil hůl,“ říká nám už v předsíni. Hůl panu Tomanovi zůstala po nešťastném pádu před čtyřmi měsíci. Ale že má za sebou úraz, bychom nehádali ani náhodou, stejně jako skutečný věk dlouholetého šéfredaktora časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců. Takhle dobře člověk v 90 letech snad ani nemůže vypadat. A že mu to navíc úžasně zapaluje a zůstal v srdci věrným Ábíčkářem, se přesvěčte sami.
Hned na začátek zásadní otázka, odebíráte Abíčko?
Neodebírám, protože mi ho posílají sami. Já si v něm vždycky přečtu, co mě zajímá nebo co potřebuji, a pak ho dám jednomu chlapci od nás ze vchodu. To byste nevěřil, jakou má vždycky radost.
Když jste byl malý, tak se v papírnictvích prodávali vystřihovací vojáčci - vystřihoval jste si je?
Samozřejmě, že to patřilo tenkrát k našim hračkám. Ty vystřihovánky se nejen prodávaly, ale byly třeba i přibalené ke krabici s cukrovím. Jedna firma takhle dávala vystřihovací modýlky. Byly samozřejmě jednoduché, placaté. Málokteré byly prostorové, jako si děláme dneska. Takže, jasně, už tehdy jsem vystřihoval.
A další věci, které vás ovlivnily? Co třeba oblíbené hračky, nebo měl jste oblíbený dětský časopis a knížku?
Tehdy byl časopis Punťa, pak začal vycházet Mladý hlasatel. A řekl bych, že tehdy přebil všechny ostatní. Ale víte, šlo taky o peníze. Ony to sice proti dnešku byly halířové položky, ale zase ten halíř měl jinou cenu. A z knížek to byly především „májovky“, skoro všechny. Půjčoval jsem si je od kamarádů i z knihovny. Samozřejmě jsem četl „verneovky“, romány od Trosky, pak se objevil Foglar, tak jsem četl Foglara.
A hračky?
My jsme nebyli chudá rodina, ale taky ne bohatá. Je to trochu legrační, ale já jsem měl hadrovou pannu s vixlajvantovým obličejem, nána se tomu říkalo. Ta se dědila v rodině. Hrál jsem si s vojáčky, indiány, kovboji z takového lisovaného papíru. Měli jsme pistolky. Když v kinech běželi tři mušketýři, tak jsme si dělali kordy z prutů, když dávali Tarzana, tak jsme lezli po stromech a křičeli jsme jako Tarzan.
Četli jste Ábíčko a chcete panu Vlastislavu Tomanovi popřát k narozeninám? Můžete to udělat v diskusi pod článkem. Pan šéfredaktor je na internetu jako doma a slíbil, že si vzkazy přečte.
Za války jste byl totálně nasazen, kde to bylo:
Studoval jsem průmyslovku. Protože jsem byl slabej a brejlatej, tak mi doktoři podle nějakého německé předpisu doktoři dovolili, abych chodil do školy. Ale v roce 1943 se rozhodlo, že půjdeme budovat obranu říše, protože to prý je i naše říše. Tam mě o prázdninách nasadili na plzeňské letiště. A v září nás místo do školy poslali do škodovky. Byl jsem v dílně, kde se dělaly stíhače tanků. To byl vlastně takový tank bez věže a vepředu měl dlouhý kanon. Tak tam jsem byl až do dubna, kdy se nějakým zázrakem podařilo školu zase otevřít. Jenže to už bylo období těch největších náletů na Protektorát. Takže hodiny trvaly jenom 25 minut. V osm jsme začali a už v jedenáct skončili.
Vypadá to, že jste byl spíš technicky orientované dítě. Jak jste se dostal k psaní?
Já jsem, jak se dneska říká, modelařil. Sami jsme si vyráběli hračky. Dokonce za války jsem stavěl model tanku z překližky. Vyřezávali jsme si z lipového dřeva letadla, dneska jsou takové modely už z plastu. Ale současně díky tomu, že jsem rád četl, tak jsem měl výborné slohové práce. Třeba jsme si s kamarádem vymysleli westernové městečko a v tom městečku vycházejí noviny. Představte si, že jsme je psali ručně namáčecím perem.
Přeci jen nejméně jedna technická stopa ve vašem psaní je, věnoval jste se sci-fi.
Já si už jako malý kluk vymýšlel různé fantazie. Po válce, když jsem na cyklostylu dělal časopis pro Svaz mládeže, tak tam to začalo. Ten vesmír mě strašně lákal a za to může Verne a Troska. Díky Troskovi jsem se já, s odpuštěním blbec, dal na tu elektro-technickou průmyslovku. A nikdo mě tehdy nevaroval, že tam je matematika. A mně matematika nikdy nešla, já měl radši to psaní. Teď jsem si vzpomněl na jeden román, který řešil elektřinu z ovzduší. To jsou věci, které do dneška nejsou vyřešené.
Takže vás lákalo psaní. Jenže ono by to rádo dělalo víc lidí, než je obvykle zapotřebí. Jak jste se dostal k novinařině?
Já jsem začínal jako externí zpravodaj Mladé fronty a chodil jsem do regionální redakce v Plzni. A jako svazáci jsme tam dělali různé aktivity, pomáhali jsme třeba v propagaci. A Lumír Mištera, který dělal vedoucího redaktora, mi jednou řekl: No, Vlastíku, přeci nejseš tak hloupej, abys neuměl napsat zprávu. A tak jsem se dal na to novinářské řemeslo. Takže jsem se stal externím zpravodajem, dostal jsem novinářskou legitimaci, která platila víc, než všechny legitimace dneska. Když jsem pak byl na vojně, tak mě přesunuli do redakce Rudé zástavy, což byly noviny 1. vojenského okruhu, a tak nějak automaticky mě zařadili mezi redaktory kultury.
Šéfredaktorem ABC jste se stal v roce 1959, ale vy jste byl o tři roky dříve přímo u zrodu časopisu.
V té Rudé zástavě jsem byl tři roky a už jsem té zelené barvy začínal mít dost. Tak jsem se rozhlížel, jestli by se nenašlo nějaké místo v civilu. A kluci z časopisu Věda a technika mládeži mi řekli, že se prý zakládá nový časopis, který se měl jmenovat ABC vědy a techniky. Tak mě to samozřejmě zaujalo a říkla jsem si, že to by bylo dobrý. Začal jsem se o to zajímat a oni mě vzali jako novináře s tříletou praxí.
Jenže slova věda a technika nakonec v názvu nebyla.
Oni ten název zrušili. S tím, že by se to „věda a technika“ pletlo s časopisem Věda a technika mládeži. A teď se trochu pochlubím. Já byl tenkrát u jedné referentky kvůli přijetí. A když mi tohle říkala, tak jsem povídal: proboha, tak ať se to jmenuje ABC mladých techniků a přírodovědců. Stejně tomu každý bude říkat ABC. A ono se to skutečně stalo.
Zajímá vás, jaký největší náklad mělo Ábíčko? Mluvili soudruzi do obsahu časopisu? Chcete vědět, z čeho si dělal legraci Jaroslav Foglar, když telefonoval Vlastislavu Tomanovi? A chodí si současný šéfredaktor ABC pro rady ke svému staršímu kolegovi? I to se dozvíte v připravovaném druhém dílu rozhovoru.
Témata:
Související
Pravidelně jsem vyhlížel den, kdy táta ráno chodil pro noviny a přinesl mi i nové číslo ABC, který mi naše paní novinářka pravidelně i rezervovala, když jsem byl na dovolené či prázdninách někde. I díky ní jsem ho měl pravidelně, neboť Abíčko bylo vždy rychle vyprodané a často se špatně shánělo. A vždy jsem si nádharně početl a semtam si i podle něj něco udělal. Byly to omnoho lepší zážitky než číst dnešní internet plný pokleslého vkusu, sprostot a nedostatku návodů jak si něco udělat či se něco skutečného nekomerčního dozvědět.
Pan Tomanovi srdečný pozdrav i upřímné blahopřání k jeho 90-tinám, plus mnoho zdraví i elánu do dalších let!