Pošťuchování s Foglarem, rekordní náklad i prémiový papír: Legendární šéf ABC zavzpomínal

U Vlastislava Tomana na zdi visí několik replik starých bambitek a revolverů. „Tuhle jsem mu koupila v Bulharské kultuře, když jsem ho měla ještě ráda,“ směje se jeho žena Pavla, když vidí zájem reportéra Blesk Zpráv. Takže to mohlo být klidně včera. Z minulého dílu našeho rozhovoru už vyplynulo, že pan Toman má tak trochu romantickou, dobrodružnou duši. Ale šéfovat nejúspěšnějšímu dětskému časopisu vyžadovalo i jiné kvality. 

Když se rozhodovalo o vzniku Ábíčka, jaký byl na  na začátku záměr? 

To někdo ze Svazu mládeže přišel na to, že když děláme časopis pro chlapce, pro študáky – Věda a technika mládeži, tak bychom měli mít i časopis pro děti. Měl to být měsíčník s lehkým obsahem, aby děti témata pochopily. Tak se zrodilo ABC. Měl to být měsíčník a dostal náklad 50 000. Byli lidi, kteří říkali: Když prodáte 20 tisíc, budete rádi. A ono se těch 50 000 kusů prodalo během několika hodin.

Bavil miliony dětí, začínal u tanku z překližky. Legendární šéf ABC Toman slaví 90

Pamatuji si, že v trafikách byla Ábíčka jenom pod pultem a na předplatné existovaly dlouhé pořadníky. Jaký byl největší náklad, vzpomenete si? 

213 000 to bylo v roce 1989. A remitenda nula. Tehdy jsem se s Jaroslavem Foglarem z legrace hádal, protože on se mi chlubil, že on měl dvěstětisícový náklad. A jednoho dne nám náklad zvýšili, tak jsem mu zavolal: „Těch 200 000 už taky máme.“ A on mi na to řekl: „No jo, Vlastíku, ty holt máš štěstí, mně do toho vždycky něco vlezlo – jednou Němci a podruhé komunisti.“

Jak se vám dařilo držet kvalitu papíru při socialistickém hospodářství?

Ábíčko začalo vycházet na ofsetovém papíru, na dřeváku a to nebylo moc kvalitní. Když se dneska podíváte na staré časopisy, tak se z nich práší. Ale v roce 1967 se nám v tiskárně podařilo získat obálkové archy, které měly osm stránek. Čtyři stránky byly klasické obálky a čtyři stránky byly navíc. Díky tomu, že to byl kvalitnější, silnější papír, začali jsme přemýšlet, co s tím uděláme. Tak jsme tam dali vystřihovánky a různé obrazové pomůcky, prostě něco, co se z toho časopisu dá vyndat. Bylo to oblíbené i na školách.

1. ročník ABC, rok 1957 | Blesk/Antonín Tran

Vy jste hovořil o měsíčníku, ale já si časopis pamatuji jako čtrnáctideník. 

To byl tlak těch dětí, pro které měsíc byl dlouhá doba. Třeba u těch komiksů, když jste udělal příběh na jednu stránku, tak musel být ukončen. Takže my jsme těch 32 stránek rozdělili na 16, nechali jsme těch osm stran s přílohami. Časopis vycházel každých 14 dní a byl hubenější. Jenže za rok už jsme zase našli v tiskárně možnost tisku dalších osmi stránek.

Kšeft s Gottem bují naplno. Za bankovku chtějí lidé na webu už i 50 tisíc

V jakém předstihu jste to pro tiskárnu připravovali?

Ze začátku to bylo pět neděl. Později se to zrychlovalo. My jsme byli mezi prvními, kdo přešel na fotosazbu. Nejdřív nám za to naši grafikové nadávali, že to je složité, ale pak se s námi chlubili, co to všechno s tou fotosazbou umí. A díky té fotosazbě se ta příprava zkrátila na týden. 

Dokázali jste vysvětlit složitá témata jednoduchou formou. Kdo byli vaši spolupracovníci? 

ABC mělo jednu výhodu. Za ta léta na sebe nabalilo obrovské kvantum lidí. To byli vědci, technici, ilustrátoři, autoři. To byli nadšenci, kteří pracovali za minimální honoráře. Ale mělo to jednu výhodu – když někdo dělal pro mládež, tak stranické a odborové orgány to braly, že plní program strany. Někdy se na autora potom ve fabrice lépe koukali a občas mu přidali i nějaké peníze.

Letáček | archiv Zdeňka Ležáka

Jak to bylo s ideologickými zásahy? Mluvili vám soudruzi do práce? 

Věda, technika, příroda moc politická nebyla. Do té si málokdo troufnul. Takže my, když jsme měli dělat něco politického, tak se to řešilo třeba tím, že se udělala zajímavá reportáž z fabriky a dal se k tomu odznáček sjezdu. Po letech se mi ozval čtenář a psal: To ABC se dalo číst, protože ta politika tam skoro žádná nebyla. Tam byli chytří lidé. Třeba Helenka Kholová, naše přírodovědkyně a první kandidát věd v Mladé frontě – ta uměla přetvořit některé zakázané formy ze zahraničí tak, že soudruzi na to nemohli.

Když už jsme zmínili vaše kolegy, tak klíčovou postavou byl určitě pan Richard Vyškovský, autor řady vystřihovánek. Jak jste se seznámili?

Jako šéfredaktor jsem tehdy dostával na stůl denní noviny. A já jsem v těch novinách jednou našel reportáž o dvou pánech z jakéhosi ústavu pro rekonstrukci památkových objektů, kteří staví modely autíček. To mě hned praštilo do očí, tak jsem vzal telefon a začal jsem zjišťovat, jak je kontaktovat. Dostal jsem se k nim, pozval jsem je do redakce, popovídali jsme si a předal jsem je naším kolegům, kteří dělali přílohy. 

Za vysvědčení knihu! Od komiksů přes fantasy a politiku k supermeganejhorším dětem

Existovaly také vkládané přílohy, takzvaná déčka. Byly velice oblíbené a často se z těch časopisů záhadně ztrácely. Vzpomenete si, kdy ten nápad vznikl?

My jsme měli v bývalé Německé demokratické republice partnerský časopis. Ten vůbec nebyl vědecko-technický, byl spíš jako náš Ohníček. Jmenoval se Fröhlich Sein und Singen, zkratka Frösi. A oni měli jednu výhodu. Obálky jim připravovali v jedné věznici. A tam ti vězni dělali různé přílohy, které se vkládaly do časopisu. A tihle kamarádi nám udělali nažehlovací obtisky. Pak jsme měli i i klasické nášivky, obtisky, samolepky, tužku od Hardtmuth Koh-i-noor. To jsme jeli do fabriky, řekli jsme jim, že o nich uděláme reportáž a oni nám za to dali 150 000 tužek. V tu dobu, kdy jsme s tím začali, v roce 1972, jsme měli náklad 135 000.

Dalším fenoménem v ABC byly komiksy, jenže těm doba v tehdejším Československu moc nepřála. Vy jste scénáře k řadě komiksů i napsal, který byl ten první?

První komiks vyšel v prvním čísle ABC. Byl o tom, jak se čeští pionýři vydali do Sovětského svazu a s geology v jejich podzemním tanku putovali podzemím. No to byl záměr, my jsme věděli, že normální komiks těžko projde. ABC mělo jednu výhodu, že začalo vycházet až koncem 50. let, kdy už se ta stranická přísnost hodně změnila. 

Napsal jste i Kruanova dobrodružství, která se dnes řadí mezi českou komiksovou klasiku. Váš příběh doprovázela vynikající kresba Františka Kobíka. Jak jste se dali dohromady?

On tehdy dělal ve fabrice v Avii, v propagačním oddělení, a v časopisu Pionýr vyšly nějaké jeho kresbičky. Upozornil nás na to jeden náš kolega a já jsem zrovna tehdy hledal kreslíře, takže jsme to zkusili. A bylo to dobře, protože byl špičkový kreslíř. 

Televizní klub Vlaštovka | archiv Zdeňka Ležáka

Tehdy nebyly e-maily, sociální sítě, všechno se posílalo poštou. Psaly vám děti dopisy?

No jéje a hodně. 

A co od vás chtěly?

Nadávaly na to, že ABC není, nebo si psaly o vystřihovánky. A všechno se v redakci poctivě četlo. 

Celý život jste vydával  časopis pro dětské čtenáře, takže jste je musel znát. Jaké byly děti tehdy a jaké jsou dnes?

Děti jsou pořád stejné, jiné je prostředí, ve kterém vyrůstají a ve kterém jsou vychovávány. My to vidíme na našich vnučkách. Jedna je posazená na počítači a ta starší už má jiné zájmy, takové tvůrčí. Třeba maluje, modeluje nebo mi tuhle v kuchyni upekla placky, které se dokonce daly jíst. Ale děti jsou prostě děti – furt si nadávají, furt se škorpí. Když ti rodiče to dítě k ničemu netáhnou, tak je to samozřejmě špatně.

A současný pan šéfredaktor Zdeněk Ležák – chodí si k vám pro rady? 

My jsme spolu dost často ve styku. Já mu vyprávím některé svoje názory, upozorňuji na věci, které jsem postřehl ve společnosti. Bavíme se o tom, co se chystá, a taky mu řeknu, že tohleto se mi nelíbí. Třeba u komiksů. Ale on má taky svůj názor a řekne, že kresba je dobrá. Já jsem rád, že to dělá člověk, který na ABC vyrostl. Víte, v tom je rozdíl, když někdo vyroste třeba v zelinářství a vy ho pošlete do fabriky, to nedělá dobrotu.

Četli jste Ábíčko a chcete panu Vlastislavu Tomanovi popřát k narozeninám? Můžete to udělat v diskusi pod článkem. Pan šéfredaktor je na internetu jako doma a slíbil, že si vzkazy přečte.