Vzpomínky estébáka: Sledoval jsem Dubčeka

Jako tvář roku 1968 se stal Dubček po okupaci nepřátelskou osobou. A tedy i terčem Státní bezpečnosti. Jeden z těch, kteří na něj byli nasazeni, teď zveřejnil, jak sledování vypadalo.

***

Začátky byly víc než velkorysé. Byly to časy, kdy se vůbec nehledělo na náklady a jejich efektivnost z hlediska výsledku… Šlo o hektickou snahu zcela ovládnout kontrolu nad jeho životem.

***

Jako bývalý papaláš znal Dubček praxi StB, takže se sledovačům nesnažil skrývat. A ti se s Šaněm či Nosatým, jak mu přezdívali, i nenápadně zdravili. Občas ale prý i klidný Dubček vybuchl.

***

Omylem jsem na vteřinu zapnul dálková světla. Dubček dostal plný zásah. Tichem ulice se ozval jeho výkřik: „Co tak šajnítě, volové, nevidíte, že jsem to já? Jestli jste slepí, jděte dělat něco jiného.“

***

Sledování se netýkalo jen Dubčeka, ale i jeho ženy Anny. Estébáci jí prý občas pomohli odnést nákup, ona je ale nehodlala tolerovat.

***

Chovala se jinak než její manžel: ohlížela se, okřikovala sledovače, zastavovala a schovávala se za rohem, aby je mohla přistihnout a vynadat jim.

***

Sledování začalo údajně slábnout v roce 1987, kdy ale definitivně skončilo, autor nepíše. Po převratu v roce 1989 byl Dubček zvolen předsedou Federálního shromáždění. Zemřel 7. listopadu 1992 na následky vážné autonehody.