Úterý 19. března 2024
Svátek slaví Josef, zítra Světlana
Oblačno 8°C

Syn Alexandra Dubčeka: Otec už nechtěl komunismus!

Autor: Dušan Spáčil, evakk - 
21. srpna 2011
05:00

Nejstarší syn Alexandra Dubčeka Pavol Dubček je lékař. Podobu nezapře zejména ve způsobu řeči – mluví přerývaně, skáče z tématu na téma. Není velký řečník. Jako jeho otec, první tajemník KSČ z doby Pražského jara, ale nešetří emocemi. Občas se zdánlivě bezdůvodně naštve, chvílemi se mu v oku zaleskne slza.

Váš otec byl už dávno před rokem 1968, od konce padesátých let, vysokým stranickým činitelem – jaké to bylo vyrůstat v rodině stranického bosse?

„Táta byl odjakživa jiný než ostatní funkcionáři. Nechtěl se vyvyšovat, cítil se dobře mezi normálními lidmi. To se přenášelo i na nás děti. Měl jsem s bratry úplně normální dětství. Žili jsme velmi skromně, chodili jsme do normálních škol. Neměli jsme žádné výhody. Rodinu stmelovala hlavně maminka. Myslím, že vytvářela otci dokonalé zázemí. Ale i táta byl rodinný typ. Rád s námi jezdil na dovolenou.“

Kam třeba?

„Byl jsem s otcem třeba v Jugoslávii. Táta se tam setkal s jugoslávským prezidentem Josifem Brozem Titem. Zarazilo mě, že tento bývalý partyzán měl u své vily koberec vedoucí až k moři. Pošeptal jsem to tátovi. Vysvětlil mi, že Tito už není partyzán, ale hrozně důležitý člověk. A až odejde, bude v Jugoslávii válka! Bylo to asi třicet let před válkami mezi Srby, Chorvaty a Muslimy.“

Kam jste se ještě s otcem dostali?

„Procestovali jsme Kavkaz a střední Asii, Rumunsko a Bulharsko. Táta dovolenou vždy využil k tomu, aby se setkal s vlivnými lidmi. Dávno před rokem 1968 si tak připravoval pozice pro reformy. Navštívili jsme i Kirgizii, kde ve městě Frunze dědeček pracoval a tatínek strávil rané dětství. Až později jsem si uvědomil, že i tam se snažil kontaktovat osobnosti s kritickým vztahem ke stalinismu. A pamatuji se, že nejvíc se začalo na návštěvách diskutovat vždy, když odešel místní politruk.“

Myslíte, že to dělal cíleně?

„Myslím, že ano. On se na ty reformy v roce 1968 dlouze připravoval. Rozhodně to nepřišlo z čistého nebe. Otec dávno před Pražským jarem hledal pro uvolnění totality spojence, bylo mu jasné, že dělat reformy jen v rámci jedné země by bylo těžké. Znal dobře SSSR, byla tu zkušenost z maďarských událostí roku 1956. Táta o tom jednal s Ceauşescu a také s Kádárem. Vzpomínám si, že říkal, že má Kádárovu podporu. Jenomže i ten se pak Brežněvovy ráznosti lekl – a skutečně jsme v tom zůstali sami.“

Vaše rodina v třicátých letech odešla do Sovětského svazu. Proč?

„Děda byl idealista, chtěl pomoci prvnímu socialistickému státu. Taky jim ale naslibovali modré z nebe: Budete tam moci podnikat, je tam plno pracovních možností a krásný život! Dorazili ale do Kirgizie a nebylo tam nic! Jen kasárna po Japoncích. První generace dětí přistěhovalců zemřela celá na tyfus. Odjet zpět bylo ale skoro nemožné.“

Jak se tedy dědečkovi s rodinou podařilo vrátit?

„Pomohlo, že děda žil předtím v USA. Američani totiž v té době začali stavět v Gorkém Gorkovský automobilový závod. A hledali lidi, kteří uměli anglicky. Dědeček navíc v Americe pracoval v Detroitu a rozuměl motorům. Rodina se proto mohla přestěhovat do Gorkého. Z Gorkého potom odešli domů. Naši byli vlastenci, a tak chtěli být v době blížícího se nacistického nebezpečí doma ve své zemi. Mohli odejít, asi to byla zásluha těch Američanů, že to šlo. Pro dědu to ovšem znamenalo, že se z tzv. slovenského štátu dostal do koncentračního tábora Mauthausen. Můj strýc zase padl ve Slovenském národním povstání. A táta byl raněn.“

Kritici vašeho otce líčí jako hodného, ale slabého člověka. A dogmatického komunistu.

„Ani jedno není pravda. To říkají ti kavárenští hrdinové, kteří se prohlásili za revolucionáře, když už o nic nešlo! Třeba pan Pithart takhle mého otce označoval, když se chtěl stát prezidentem. Přitom jeho tatínek byl za stalinisty Novotného velvyslancem ve Francii! A sám Petr Pithart v době, kdy mě sledovala StB a já nemohl vykonávat svou profesi v Bratislavě, dostudoval a u nás na Záhori dělal politruka čety na rakouské hranici. Řekl mi to jeden z jeho tehdejších nadřízených důstojníků.“

Ale vy jste také dostudoval za normalizace, v dvaasedmdesátém. Jak to bylo možné?

„Na lékařskou fakultu, kde jsem studoval, si nemůžu stěžovat, až na pár výjimek se tam ke mně lidé i za Husáka chovali slušně. Za své vědomosti jsem dostal i ocenění, měl jsem prospěchové a sociální stipendium. Navzdory tomu, že otec byl v nemilosti, částečně nás podporoval sociální systém. Po medicíně jsem ale dlouho marně sháněl místo. Psal jsem opakovaně do nemocnic, kde jsem věděl, že opravdu potřebují mladého doktora, ale vždy jsem se dozvěděl, že mě vzhledem k nedostatku míst nemůžou přijmout. Z nouze jsem pracoval jako noční hlídač. Napsal jsem tedy ministru zdravotnictví a přemýšlel jsem o tom, že se pokusím emigrovat. Pan ministr mi ale direktivně místo přidělil. S mým jménem bylo nicméně nežádoucí, abych pracoval v Bratislavě, a tak mě poslali do Malacek. Do vojenského prostoru. Do místa, kde byla soustředěna velká vojenská síla – stálo tu jedno z největších vojenských letišť, a byl tu pohotovostní zásahový oddíl policie s transportéry.“

Vy sám jste byl přitom civil. Proč vás dali právě sem?

„Abych byl pod dohledem. A to se jim podařilo, až do roku 1989 jsem nedostal místo nikde jinde, přestože jsem několikrát projevil zájem přejít jinam, vždy na hůře placené a méně důležité místo. Na druhé straně musím říci, že jsem tu právě mezi lidmi od armády a policie našel i dobré přátele. A ti mě upozornili, kdo a jak mě sleduje. Jednou mi třeba řekli: Chceš si vyměnit byt? Uvidíš, že se ti to nepodaří! A opravdu to nešlo. Oni mi pak vysvětlili, že mi právě, do místa za televizí, čtyři chlapi instalovali odposlech, takže bych jim přestěhováním přidělal práci.“

To bylo asi nepříjemné vědět, že nemáte soukromí...

„Já jsem se tomu přizpůsobil. Když jsem třeba šel na ryby, promluvil jsem o tom směrem k televizi, aby to měli jednodušší a neúspěšným sledováním zbytečně neutráceli peníze daňových poplatníků. Ale ne, samozřejmě, že to bylo protivné. Oni takhle zafixovali celou rodinu. Nejhorší to měl z nás pochopitelně otec. Lidi za ním ale stejně chodili, z Čech i Slovenska. S vědomím, že jakmile vyjdou ven, policie je zadrží a vyslechne. Někteří bývalí známí, když ho potkali na ulici, raději přešli na druhou stranu, aby se s ním nemuseli setkat. Ale zase úplně neznámí lidé ho zdravili. I příslušníci VB. Otec jim vždycky říkal, nezdravte mě, budete z toho mít nepříjemnosti! A oni odpovídali, to nám nevadí, když nás vyhodí, půjdeme dělat něco jiného.“

Přivítal váš otec listopad 89?

„Samozřejmě. Vzpomínám si, že jsme šli na procházku po bratislavském Slavíně. Najednou mě chytil za ruku. Řekl mi dojatě: Dvacet let jsem bojoval, a teď to konečně přišlo. Ale z toho, co se dělo v následujících letech, byl rozpačitý.“

Co mu vadilo, restituce?

„Restituce ani v nejmenším. S návratem majetku plně souhlasil – vždyť jeho strejda, když přišel ze Spojených států, měl krejčovskou dílnu. A za socialismu mu ji zlikvidovali. Vadilo mu, jak se začal ve velkém rozkrádat státní majetek, jak si politici pod rouškou privatizace připravovali cestu k milionovým tunelům.“

Připomínám, že jste mi ještě nevysvětlil, proč podle vás táta nebyl dogmatický komunista...

„Už tradice naší rodiny byla jiná. Děda byl v Americe sociální demokrat. Nikdo jiný než otec v rodině nebyl komunista. Otec sám byl člověkem vývoje. Prostě chtěl mít vždy na zřeteli blaho všech lidí. Jeho vzory byl Gándhí, J. F. Kennedy a Palme! Celou jeho generaci přiblížila ke komunistům zkušenost z války, táta však brzy pochopil, že stalinismus je špatná cesta. On to s tou humanizací myslel vážně! A vlastně se obětoval. Představoval si, že by se náš systém měl změnit do skandinávského modelu. Už před osmašedesátým v Bratislavě trpělivě naslouchal lidem, chodil mezi umělce a intelektuály. Taky v Bratislavě, kde byl tajemníkem, začalo uvolnění mnohem dříve než v Praze. A ať mi nikdo neříká, že byl zbabělec. Vždyť on se mohl po srpnu plně podřídit – Brežněv by byl šťastný a on si tu v Československu mohl žít jako král. Otec místo toho trval na svém a tím jsme trpěli i my.“

Jak jste prožíval dobu, kdy otce v roce 1968 zatkli?

„Nebyl jsem u toho, studoval jsem na medicíně v Bratislavě. Měl jsem strach, co se bude dít a vážně jsem uvažoval o odchodu do zahraničí. Maminka mi to ale rozmluvila.“

S tátou jste o tom nehovořil?

„Nebyla příležitost. V té době se nedalo hovořit otevřeně. Když se po několika týdnech vrátil z Moskvy, byl otřesený. A taky byl zraněný.“

Jak?

„Měl poraněnou bradu. Prý spadl. Já jsem chirurg traumatolog, vím, že na bradu se většinou nepadá.“

Vychovávali vás pročeskoslovensky, nebo proslovensky?

„My jsme byli vychováni k obecně prolidskému přístupu. Otec byl přesvědčený humanista, šlo mu o člověka, jehož osobnost zahrnuje všechny stránky osobnosti. Národnost byla podružná. Ale už dávno před Pražským jarem například za účasti prezidenta Antonína Novotného znovuotevřel Maticu slovenskou. S Novotným se tam nepohodli. Prezident odtamtud odešel předčasně, dokonce si nevzal dary, které mu činitelé Matice chtěli dát.“

A jak Alexander Dubček přistupoval k polistopadovému slovenskému tažení za samostatnost?

„Když jsem dávno před vyhlášením samostatnosti odjížděl pracovat do Německa, řekl mi: Paľko, to rozdělení je už nezvratné. Politické garnitury rozhodly. Ale já si myslím, že je to předčasné. Nebyl z toho nadšen.“

Když se váš otec zabil při autonehodě, říkalo se, že to mohl být násilný čin. Že Dubček stál v cestě rozdělení státu...

„Ani ne tak rozdělení státu, jako rozkrádání státního majetku. On by nedopustil takové vytunelování zdrojů v Čechách i na Slovensku, ke kterému došlo. Vždyť právě proto na něj jako na komunistu útočili a skuteční bolševici Adamec a Čalfa, získali rozhodující státní funkce.“

Stále si myslíte, že ta jeho nehoda byla podivná a že to nebylo správně vyšetřeno?

„A byla Kennedyho smrt dobře vyšetřena? Taky ne, že! Ano, stále mám pocit, že v okolnostech smrti mého otce existují podivnosti. Proč třeba nepustili odborníky z firmy BMW k vyšetřování nehody a spokojili se s technickou expertizou ČVUT? Těch problematických věcí je víc, ale já už se k tomu nechci vyjadřovat.“

Přiznával si Alexander Dubček nějaké chyby?

„Těžce nesl, že musel podepsat moskevský protokol. Jednou mi vysvětlil: Nešlo o mě, ale pan Kriegel měl být obětován! A copak já můžu někoho obětovat? Ono by to stejně nic nezměnilo. Armády už byly tady a Brežněvovi a spol. šlo jen o to, aby to formálně neodsoudilo OSN. Táta cítil v srpnu velkou odpovědnost, měl důvodný strach, že v případě odmítnutí podpisu by následovalo velké zatýkání inteligence. Okupanti měli podrobné seznamy, koho sebrat. Ale stejně to nesl těžko.“

Skeptici říkají, že váš otec chtěl v roce 1989 jen navázat na Pražské jaro, že neměl žádnou novou ideu. Ale že tzv. socialismus s lidskou tváří v té době už nikoho nezajímal.

„Vy kladete důraz na slovo socialismus, ale důležitější byl ten přívlastek – s lidskou tváří! On měl vždy vizi zřízení, v němž se politici budou k lidem chovat slušně, kde budou pro ně pracovat, a ne je využívat a okrádat. Státu, v němž se nebude fízlovat a ekonomika bude sloužit lidem. O to mu šlo, ne o nějaké ismy. A tohle je nedostižný cíl i v současné době.“

První vlaštovka jaro nedělá

Rok 1968. Tzv. Pražské jaro. Uvolnění totalitního režimu v Československu. Začalo 5. ledna 1968, kdy se prvním tajemníkem ÚV KSČ stal Alexander Dubček, a pokračovalo do noci z 20. na 21. srpna téhož roku, kdy vojáci Varšavské smlouvy v čele s vojáky Sovětského svazu vstoupili do Československa, aby zastavili započaté reformy. Reformy Pražského jara byly pokusem uvolnit režim a spustit proces částečné demokratizace. Tento čin se nesetkal s pochopením na sovětské straně, která vyslala po neúspěšných jednáních tisíce vojáků vojsk Varšavské smlouvy, aby zahájili okupaci státu. Poté, co Československo vstoupilo do éry normalizace, se vedení strany pokusilo znovu nastolit politické a ekonomické hodnoty, které vládly předtím, než do ní začali reformní komunisté jako Dubček zasahovat.

Alexander Dubček (1921–1992)

Byl prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa v letech 1968–1969. Prosazoval politiku, která měla důsledně řešit hospodářské, sociální a národnostní problémy na Slovensku. Jedna z reforem Dubčekova vedení přinesla úplnou svobodu tisku. V zákoně z 26. června 1968, o který se zasloužil, se dokonce praví, že cenzura je nepřípustná. Stal se představitelem Pražského jara, které přerušil násilný vpád spojeneckých vojsk do Československa v srpnu 1968. Dubček byl zatčen a pod nátlakem přinucen souhlasit s okupací Československa. Když během sametové revoluce v listopadu 1989 veřejně vystoupil na Václavském náměstí v Praze vedle Václava Havla, byl nadšeně vítán jako symbol vítězství. Aktivně se zapojil do politického života, ale jeho život předčasně ukončila dopravní nehoda. 1. září 1992 jeho BMW 535i řízené služebním řidičem vyletělo ve vysoké rychlosti po aquaplaningu na 88. kilometru u Humpolce z dálnice D1. Nepřipoutaný Dubček vypadl z vozu a v bezvědomí byl převezen do pražské Nemocnice Na Homolce. Tady, 7. listopadu 1992, zemřel. Jeho nehodu dodnes obestírají tajemství. Podle některých spekulací Dubček vadil tehdejší tajné policii a hlavně ruské KGB. Pár dní po tragické nehodě měl totiž v Moskvě vypovídat o kriminální činnosti KGB…

Aktuální dění

 

Izraelsko-palestinský konflikt:

ONLINE dění v Izraeli Velitel Hamásu Iron Dome

Válka na Ukrajině:ONLINE dění na Ukrajině

rudyptak48 ( 24. srpna 2011 22:12 )

Přece nečekáte od jeho syna, že bude kydat na vlastního otce. Kdo si tehdy mohl dovolit navštívit tolik států? Dobček určitě neměl plat 1 200 Kčs měsíčně. Když držel hubu a krok byl dobrej, jako každý jiný komunista, který aktivně spolupracoval. Jak to skutečně myslel? To ví jenom on, a na to se jej už nikdo nezeptá. Diskutující, kteří hájí komunismus jsou buď 20-ti letí anarchisté, nebo zapšklí komunisté, potažmo jejich rodiny.

gevi ( 21. srpna 2011 21:13 )

Za socialismu vzniklo několik filmů a jeden dokonce slavný - Kulový blesk -, které byly postaveny na tom, že za socialismu mnoho lidí a hlavně mladí neměli kde bydlet a s byty se všelijak čachrovalo, uplácelo se a děly se podvody. Mnoho z nás si muselo pěkně tvrdě zapaltit duržstevní byt a to ještě dát úplatek, aby vás v poředníku posouvali nahoru. Pořadník na byty, asi nemáte tušení, co to vůbec bylo. Co se týká cen potravin, jsou dneska vzhledem k průměrnému platu nižší než byly za socialismu. Byty jsou zhruba na stejné úrovni jako za socialismu. Samozřejmě v poměru k příjmům.

odol ( 21. srpna 2011 20:01 )

stručné a výstižné....

verascholcz ( 21. srpna 2011 18:55 )

zato dneska máme svobodu a hospodářský krach,a za pár let budou to samé říkat dnešní mladí o dnešních rádoby politicích ,když to krachne

romanwitt ( 21. srpna 2011 18:32 )

 Ano! On byl první,první tajemník KSČ,který nechtěl komunismus.Proč byl tedy prvním tajemníkem?Chtěl to rozložit zevnitř.No to je Blbákov nejvyšího řádu.

Zobrazit celou diskusi
Video se připravuje ...
Další videa