Syn Dubčeka: Smrt táty mě šokovala, byla záhadná!

Při cestě na zasedání Federálního shromáždění 1. září 1992 cestou z Bratislavy do Prahy havaroval Alexander Dubček. Stalo se to kolem deváté hodiny ráno. Dubčekovo služební BMW 535i v rychlosti zhruba 130 km/hod. dostalo za hustého deště smyk a vylétlo z dálnice.

Lékaři

Dodnes se přesně neví, jak dlouho ležel v bezvědomí u vraku auta (možná půl hodiny, možná víc), protože BMW doslova slétlo z dálnice a očím projíždějících bylo skryto pod zarostlým náspem dálnice. Z Humpolce dopravil vrtulník Dubčeka do pražské Nemocnice Na Homolce.

Více než dva měsíce ho tam měl na starosti celý štáb odborníků, vedený primářem ARO MUDr. Milanem Ročněm. Několik dní po autonehodě byl Alexander Dubček při vědomí a komunikoval s lékaři i návštěvami. Třetího září se podrobil několikahodinové neurologické operaci, při níž lékaři uvolnili rozdrcený páteřní kanál. Po dočasné stabilizaci v druhé polovině září stav Alexandra Dubčeka zkomplikovaly neurologické a dýchací potíže.

Nepřežil

V polovině října musel absolvovat další operaci. Úsilí lékařů nepomohlo, známý politik následkům autonehody podlehl 7. listopadu ve 20:20 hod.

Okolnosti

Politikovo BMW sletělo mimo dálnici a leželo pod srázem, takřka dokonale skryté. Řidič Rezník s několika lehkými zraněními byl u těla Dubčeka, který ležel v potoce cca 15 metrů od přední části vozu.

Ten měl ale rozbité jen zadní okno, kterým se Dubček zřejmě protáhl, anebo byl někým (Rezníkem?) vyproštěn. To, že ležel tak daleko od auta, vyvolává stále spekulace o možném atentátu na něj.

Spekulacím nahrává i fakt, že se na místě nehody nenašla jeho aktovka. Byly prý v ní dokumenty související s obsazením Československa 21. srpna 1968, které ukrýval.

S sebou do Prahy měl vézt i »cosi«, co by odhalilo pozadí tzv. zvacího dopisu, který někteří vysocí představitelé KSČ sepsali a poslali před invazí do Moskvy jako žádost o »bratrskou pomoc«.

Syn Alexandra Dubčeka: Tátova smrt je pro mě záhada

Na Alexandra Dubčeka vzpomíná jeho syn, chirurg Pavol (64). Jaký byl politik Pražského jara v soukromí, jaké byly jeho poslední dny…

Vzpomínáte si na den, kdy se stala ta nešťastná autonehoda, při které se váš otec vážně zranil?

„Ano, byl jsem překvapený. Tátu po nehodě odvezli do Prahy, přestože tam neprováděli operace páteře a do Brna to bylo blíž. Otec ale lékařům v Praze důvěřoval.“

Jaké byly jeho poslední dny?

„ První měsíc, dokud nenastaly komplikace, byl optimistický. Věřil, že i na vozíčku bude užitečný. Byl plný energie. Pak se dva a půl měsíce trápil v Praze.“

Myslíte, že měl nějaké tušení, proč se to asi stalo?

„ Nesledoval cestu, četl si. Ale musel něco tušit, protože to nebylo jeho auto. Na cestu mu to BMW půjčil i se šoférem tehdejší předseda Parlamentu Michal Kováč. Otec měl určité obavy a sedl si dozadu, přestože většinou cestoval na předním sedadle.“

Řidič Ján Rezník, který vezl vašeho otce, odmítl u soudu vypovídat, to je divné ne?

„Ano… Byl jsem na prvním soudu, kde jsem podal odvolání, protože se mi zdálo, že vyšetřování proběhlo velmi povrchně. Nechápu například, proč odmítli přizvat k analýze automobilu firmu BMW, která o to sama požádala…“

Mohl být váš otec někomu nepohodlný?

„Určitě ano, byl to upřímný a férový člověk, nikdy by například nepřipustil takovou divokou privatizaci…“

V srpnu 1968 vám bylo 20, jak jste prožíval okupaci vojsky Varšavské smlouvy?

„Většina mých spolužáků emigrovala. I já jsem byl odhodlaný, že odejdu, ale máma mi to rozmluvila.“

Vašeho otce zatkli a odvlekli do Moskvy…

„Označili ho za třídního nepřítele, strčili do obrněného transportéru a odvezli někam do Polska. Tam ho jeden důstojník odvedl do opuštěného kamenolomu; otec očekával, že ho tam popraví. Potom ho odvezli na Ukrajinu, kde v nějaké chalupě musel čekat, co bude dál. Mezitím přivezli do Moskvy naše politiky, a když zmanipulovali celou delegaci, přivedli otce, aby podepsal Moskevský protokol. Nechtěl…“

Proč ho nakonec podepsal?

„Brežněv jednoznačně řekl, že pokud nedojde k dohodě, všichni už se z Moskvy nevrátí. Navíc nebyl text protokolu zveřejněn, kdo ví, jak to všechno bylo…“

Pak přišla normalizace, váš otec měl v patách StB, musel se živit jako dělník…

„Nejdřív otce poslali do Turecka jako velvyslance, aby sám emigroval. On ale odmítl zradit svůj národ. Po návratu domů byl neustále sledován a donášeli na něho různí agenti.“

Rok 1989 byl pro tátu velkou satisfakcí?

„Samozřejmě, vždyť mě tehdy v listopadu jednou večer vzal na procházku a řekl mi: Přece jen jsem se toho dožil…“