Matka vlčích dětí zavolala policii sama: Bude jim líp jinde

Blesku se matku »vlčích chlapců« podařilo vypátrat v činžáku na pražských Vinohradech, kde dříve celá rodina žila. Přinášíme vám s ní exkluzivní rozhovor o zvláštním způsobu výchovy obou synů.

*Co říkáte obvinění z týrání svěřené osoby?

„To obvinění je hloupost. Děti měly všeho dostatek. Není pravda, že by neměly hračky a podobně. Snažíme se s novým právníkem dokázat, že to není pravda a dostat manžela z vazby.“

*Proč jste se rozhodli žít tímto zvláštním způsobem?

„To bylo tak nějak postupně. Když jsme se s manželem poznali, tak jsme žili jako ostatní. A potom jsme přestali používat nějakou techniku a tak. Vznikalo to během let.“

*Vaše děti opravdu nikdy nebyly mimo byt?

„S tím starším chlapečkem jsme byli venku jednou a v našem původním bytě byly dva balkony, takže venku vlastně byli, ale ne třeba v parku nebo tak.“

*Vy s manželem jste ven chodili?

„Chodili jsme, ale taky ne moc často.“

*Takže jste pracovali z domova?

„No, manžel pracoval doma. Já jsem byla v domácnosti, někdy jsem pomáhala manželovi. A taky jsem se starala o děti.“

*Co byl ten hlavní důvod, že byly děti jen doma?

„Ani jsme děti mít nechtěli, abychom se nedostali do rozporu se systémem státu, a když už přišly, rozhodli jsme se o ně starat takto sami. Děti nebyly nikde hlášené. My jsme se báli, aby nám je kvůli tomu nevzali. Když se na to přišlo, řekli nám, že se jen doplní ty rodné listy a najdeme lékaře a vše bude v pořádku. Ale nakonec nám děti stejně vzali.“

*Takže to nebylo proto, že byste se obávali špatného vlivu okolního světa?

„Ne, to právě naopak. Když už o nich stát věděl, tak jsme se chystali s nimi jít ven. Měli jsme nakoupené oblečení a nosítka…“

*Učili jste je?

„Byly malinké na nějaké učení. Není pravda, že by neuměly mluvit. Ten mladší byl ještě malý, mluvil málo, ale ten starší to uměl. Jen byl tichý, ale zase dost přemýšlivý. Ale znal písmenka. A není pravda, že se neuměl smát.“

*Také máme informaci, že vaši synové neměli ani boty, neuměli se obout...

Doma děti chodily bosy, takže boty neměli.

*Plánovali jste vůbec poslat syny do školky a pak do školy?

„No samozřejmě. Nechtěli jsme, aby ta izolace trvala nějak dlouho. Neplánovali jsme to, tak jsme žít ani nechtěli.“

*Děti jsou prý v současnosti u prarodičů, je to tak?

„Ano, jsou u manželových rodičů.“

*A vy se s nimi vídáte?

„Občas ano. Ale oni si to teď nepřejí. Až se vyřeší soudy, tak bychom se s nimi snad mohli stýkat.“

*Chcete získat děti zpět do péče?

„Ne, to my asi ne. My bychom právě byli radši, kdyby takhle zůstaly v rodině a my bychom se s nimi stýkali...“

*Vadí vám, že se dětí dotkl už i někdo jiný než vy?

„Ne, to tak zase úplně není. Mně děti hodně chybí. Ale takhle je to pro ně lepší. Myslím, že pro ně je lepší žít v souladu s ostatní společností. Kdyby byly u nás, stále by nás někdo sledoval – co děláme, jak se staráme...“

*Pro vás jako pro matku to ale musí být hrozný pocit, když vám vezmou děti…

„Je pravda, že to bylo těžké. Ale teď už je to nějaký čas, takže to beru spíš jako osud. Věřím, že děti budou šťastné, a to je hlavní. Chci, aby byly spokojené. Vídat je ale určitě chci.“

*Prý máte ještě starší dceru?

„Ano, to máme. Ta je teď taky u prarodičů společně se sourozenci.“

*Ta byla normálně hlášená?

„Ano, byla. Chodila i na očkování a tak.“

*Říkala jste ale, že jste děti vůbec nechtěli…

„No tu starší jsme i chtěli, ale potom, když jsme viděli, co to obnáší. I když byla úplně zdravá, tak pořád spousta vyšetření a očkování. To se nám moc nelíbilo. Takže další děti už jsme potom nechtěli z tohoto důvodu.“

*Proč jste se další dvě děti rozhodla rodit doma?

„Já už jsem se nějakou dobu věnovala přírodnímu léčitelství. Věděla jsem, že je vše v pořádku, byla jsem zdravá. Kdyby se dělo něco vážného, tak jsme byli samozřejmě připravení zavolat pomoc. Zase jsme nebyli takoví, že bychom je vystavovali nějakému nebezpečí. Já sama jsem informovala úřady, když jsem se o bezpečí dětí bála. Měli jsme nějaké neshody s manželem.“

*Kvůli tomu vaše děti policisté objevili. Že jste zavolala policii na manžela…

„To je pravda. My jsme měli takovou hádku. Ale pak jsme si to vyjasnili, usmířili se. Nakonec ale manžel říkal, že je rád, jak to dopadlo, že se to vyřešilo. On nevěděl, že nás obviní, že se ty děti u nás měly špatně. Ale byl rád, že se to objasnilo. Už se mu nelíbilo, že takhle žijeme a máme děti, o kterých nikdo neví.