Strach z invaze: Jak chápat Putinovu posedlost Ukrajinou a proč Západ Rusům nerozumí?

Ruská zahraniční politika se nedá redukovat na racionální sledování zájmů, požadavky sfér vlivu obhajované logikou bezpečnosti a tzv. realistickou školou mezinárodních vztahů. Její jazyk ukazuje na cosi propleteného s intimitou rodinných vztahů.

Zaprvé, obsesivní sledování Kyjeva, který je zbožšťován coby „matka všech ruských měst“ – Kyjevská Rus byla prvním státním útvarem východních Slovanů (9. – 11. století). Zároveň však „matku Kyjev“ odsuzují jako prostitutku, která se zaprodala Západu, nebo nějakou zombii, manipulovanou „temnými silami“, kteří z ní udělali nástroj proti Rusku.

Mladší bratři Rusů

Často se opakuje definice Ukrajinců a Bělorusů coby „mladších bratrů“ Rusů – definice povýšenecká i dusivá, z níž vyplývá, že jde ve skutečnosti o jeden národ, jehož osudem je být navždy uzamčen v „komunálním bytě“ (nuceném spolubydlení cizích rodin, pozn. red.) ruského státu. Právě tak roku 2014 Putin zdůvodňoval anexi Krymu a invazi na východní Ukrajinu: „Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ. Kyjev je matka ruských měst. Stará Rus je náš společný pramen a nemůžeme žít jedni bez druhých.“ A teď prý z Ukrajiny Západ dělá jakési Antirusko. V různých talk show ruských státních médií nebo internetových diskuzích zahlcených trollími farmami uslyšíte totéž, jen méně elegantním jazykem.

Novějším termínem, s nímž přišlo ruské ministerstvo zahraničí, jsou „osiřelé země“, které označují dřívější státy východního bloku, jež se od 90. let přeorientovaly na západ. Jako by Estonsko, Polsko a Česká republika byly ztracenými rošťáky, kteří touží po velkém taťkovi Moskvě.

Válka na Ukrajině: Jak se boje vyvíjí a jak reaguje svět

Vzhledem k neustávajícím odkazům na rodinné vztahy by mohla geopolitické analýze pomoci psychoanalýza. Takový přístup nasadil britský psychiatr Henry Dicks po druhé světové válce: Zpovídal řadu zajatých Němců z rozličných společenských vrstev. Chtěl rozklíčovat prameny nacistické mentality a jak rezonovala s ostatními Němci.

U německých vojáků, a zvláště sympatizantů nacismu, převažoval zvláštní vztah k otci: Byl autoritářský, týrající, potažmo nepřítomný. Děti prožívaly zároveň ponižování i touhu po otcovském přijetí; to je vedlo k hledání silných vůdců, identifikovaly se s abstraktní rodinou-národem. Iracionální výbuchy agrese byly způsobem, jak se vyrovnávat s pocitem vlastní nedostatečnosti. Za důsledek, za kompenzaci tohoto cyklu frustrací a ponižování Dicks považoval i požadavek životního prostoru, Lebensraumu – obsazení východu Evropy (včetně Ukrajiny) nebylo jen racionálním geopolitickým zájmem.

Vláda silné ruky

Člověk nemusí být psychoanalytikem, aby viděl, jak se ruská populární kultura točí okolo souběžného zbožňování autoritářských otcovských figur i strachu z nich: Stalin, Petr Veliký, Ivan Hrozný… Když roku 2008 – za údajně prozápadní éry – státní televize hledala Největšího Rusa, dlouho byl v čele Stalin. Až ke konci ho sesadil, po náhlém růstu – možná ne úplně přirozeném – Alexandr Něvský, polomýtický středověký kníže a světec.

Televize často opakují, jak Rusové potřebují vládu silné ruky, která je bude chránit i trestat. Proto propagandistická mašina Putina ukazuje v mužných pózách na koni bez košile a podobně.

Vedle toho běžní Rusové čelí dennímu ponižování. Od zkorumpovaných policistů, od nadřízených, od boháčů, kteří se díky nekale získaným majákům mohou vyhýbat nekonečným zácpám… A když pak televize opakuje, kterak „Amerika ponižuje Rusko, brání mu zvednout se ze země“ – ten každodenní vztek se namíří na cizince. Také stát častěji podporuje výbuchy proti menšinám, násilní proti ženám či homosexuálům...

„Putin zkouší, kam až může zajít.“ Generál Šedivý pro Blesk zhodnotil napětí na Ukrajině

Na úrovni oficiální diplomacie bychom neměli vkládat příliš nadějí, že nějaká dohoda může jako kouzelným proutkem vyřešit věci nadobro. Kreml potřebuje neustále poutat pozornost supervelmoci, aby měl uznání. Možná to zahrnuje i spolknutí půlky Ukrajiny, ale i kdyby k tomu došlo, tento apetit se neukojí, jen poroste.

To, co bylo kdysi známo jako Západ, dnes hledá diplomatické nástroje pro omezení ruské agrese. Musíme však přemýšlet, jak pomoci řešit hlubší úzkosti a traumata v ruské společnosti a kultuře, které kremelská propaganda využívá. Jakýsi masově kulturní ekvivalent psychoterapie – problémy z hlubin vynášet na povrch, veřejně o nich mluvit, aby je bylo možné pochopit a pak i přemoci.

Reagan a Thatcherová v SSSR

Američtí a evropští vůdci se dnes nepokoušejí mluvit s lidmi v Rusku. Za studené války to šlo lépe. Na Nový rok 1986 sovětská televize odvysílala pětiminutový vzkaz amerického prezidenta Ronalda Reagana sovětskému lidu. V březnu 1987 pak britská premiérka Margaret Thatcherová v sovětské televizi tři čtvrtě hodiny debatovala s veterány sovětské žurnalistiky.

Jak jeden z nich vzpomíná: „Paní Thatcherová tu debatu vyhrála,“ řekl pro BBC Boris Kaljagin. „Poprvé jsme nic z jejích odpovědí nezměnili, nevystřihli jsme jediné slovo. Vše se odvysílalo, lidé to mohli poslouchat a učinit vlastní závěry. Myslím, že to byl počátek glasnosti v mezinárodních vztazích.“

A dnes je oslovovat přímo ruské občany, třeba díky sociálním sítím, daleko snazší než za časů tvrdé cenzury. „Dnes není žádná železná opona. Rusové mají nějaký přístup k alternativním informacím, pokud chtějí. Kreml však efektivně dosahuje toho, že populace alternativní zdroje informací nechce,“ konstatoval moskevský mediální analytik Vasilij Gatov v magazínu American Interest.

Jenže vůči komunikaci ze Západu jsou Rusové často skeptičtí. Pojmem informační válka jistý segment ruských politologů vysvětluje pád Sovětského svazu – nemohly za něj špatné hospodářské politiky, upírání lidských práv ani vládní lži, nýbrž „informační viry“, které pomocí trojských koní – idejí jako svoboda projevu a ekonomických reforem – nasadili agenti západních tajných služeb, pátá kolona ovládaná Washingtonem, disidenti, modernizátoři v politickém establishmentu s Michailem Gorbačovem v čele…

A informační válkou později Kreml i jeho stoupenci vysvětlovali jak revoluce proti zkorumpovaným autokratům (včetně třeba oranžové revoluce na Ukrajině, která zemi vyvedla z ruského vlivu), tak rostoucí nespokojenost doma. A televize tuto ideu masově šířily. „Po ruské invazi na Ukrajinu roku 2014 se filosofie informační války stala skoro státním dogmatem,“ napsal dříve v magazínu Time Pomerantsev.

„Dnes, jak se argumentuje, vede Západ informační válku proti Rusku skrze vše možné, od korupčního vyšetřování ruských elit přes dopingové vyšetřování ruského olympijského týmu až po podporu lidskoprávních neziskových organizací a televizního vysílání do Ruska.“

Minulý prezident USA Donald Trump je v tomto pojetí otevřeně utvrzoval, když roku 2016 řekl ruskému ministrovi zahraničí, že Kremlu nemůže zazlívat podrývačné kampaně na amerických sociálních sítích, neboť Amerika „dělá to samé v jiných zemích“.

Vojáci ne, tvrdé sankce ano. Čím Biden vyhrožuje Putinovi kvůli Ukrajině?

Když k nim promlouvají představitelé západních ministerstev zahraničí, šiřitelé demokracie a obhájci lidských práv, hned to Rusové vyhodnotí jako úsilí o podrývání Ruska. „USA a evropské země potřebují mluvčí, kterým budou Rusové naslouchat, kteří mají všeobecný respekt a dokážou proniknout chaosem digitálních médií,“ vyzývá Gatov k nové formě veřejné diplomacie. Za studené války takovou diplomacii prováděl třeba jazzman Louis Armstrong při turné po východním bloku (roku 1965 hrál i v pražské Lucerně).

Dnes by Rusové naslouchali třeba technologickému vizionáři Elonu Muskovi, filantropu Billu Gatesovi, hollywoodským hvězdám jako George Clooney… „Vysocí představitelé amerických ozbrojených sil jako James Mattis a H. R. McMaster mají v Rusku velký respekt, a to i za dnešní situace, a v ruských médiích se jim málokdy vysmívají (na rozdíl od jejich politických protějšků). Vysocí důstojníci známí pro své bojové a strategické zkušenosti by mohli být efektivnějšími mluvčími, než se běžně soudí,“ dodává Gatov.

Je potřeba mluvit s běžnými Rusy, jak si vůbec představují postavení Ruska v budoucím světě. Kolik Rusů by si přálo žít v normální zemi, bez utlačování a výpadů? Americké elity řeší, zda někdy v 90. letech urazily Kreml. Ale také je důležité, že přestali naslouchat Rusům, mluvit s nimi. To musí začít hned.