Z fronty na banány do kapitalismu: Na své mládí vzpomíná poslední sovětská generace

Pláže z bílého písku na litevském pobřeží každou noc střežila Rudá armáda. Místní věděli, že tam nemají chodit, šlépěje by mohly přilákat pozornost pohraničníků. S úderem šesté ranní však hlídky odešly – a dorazili dětští hledači pokladů.

Z kapitalistických zemí na baltské pobřeží Litvy připlouvaly nejrůznější spláchnuté předměty – lodní lano, plechovka od coca coly, ba plastové hračky. Pro sovětské děti bylo sbírání tohoto smetí nakouknutím do světa za železnou oponou.

„Snažila jsem se představit si, jak na druhé straně Baltského moře žijí Švédové,“ vzpomíná na hledání pokladů Sigita Kraniauskieneová (50) a dodává: „Hraček moc nebylo, pamatuji si, že jsem si gumy do školy vyráběla z vyplavených barevných pantoflí,“ dodává.

Dnes je socioložkou Klajpedské univerzity, specializuje se na období pádu SSSR a následných transformací – a na lidi, kteří vyrostli v jednom režimu, ale dospělosti dosáhli až v druhém.

Poslední sovětská generace, přechodová generace, prahová generace… Sociologové a historici se neshodli, jak je nazývat. „Třebaže nemáme jednotný termín, výzkumníci vybírají přídavná jména, která všechna poukazují na dramatickou změnu,“ vysvětluje Kraniauskieneová.

Zahraniční žvýkačky ze služební cesty jako událost

Policistka Dalia Kedavicieneová (49) vzpomíná, kterak v deseti letech s bubínkem pochodovala na prvního máje po Leninově třídě (dnes Gediminasově) ve Vilniusu. „Cítila jsem se hrdě pochodujíc v čele průvodu,“ popisuje komunistickou slavnost. „Měla jsem šťastné dětství, neměla jsem to s čím srovnat. Neměli jsme moc na výběr, co jíst, pamatuji si na dlouhé fronty na banány a na knihy. Když máma přivezla ze služební cesty zahraniční žvýkačky, byla to událost,“ vzpomíná.

Její matka mohla do ciziny, pracovala totiž na ministerstvu vnitra. V docela vysoké pozici, pochopitelně byla členkou strany. Ale dětem prý komunismus nevštěpovala. „Matka brzy ztratila o komunistických ideálech iluze. Mezi oficiální linií a činy vedení byl ohromný rozdíl. Mě učila lidské hodnoty: upřímnost, respekt, lásku k lidem,“ říká Kedavicieneová.

Gagarin se mi na pionýráku podepsal. Čtenář Blesku se poznal na fotce vítání kosmonauta

Děti takových sovětských rodin vstupovaly napřed do okťabrjat, od devíti let do pionýra, od čtrnácti do osmadvaceti pak byli dospívající komunisté členy Komsomolu – Komunistického svazu mládeže.

Dmitrij Denisjuk (55, litevsky Dmitrijus Denisiukas) je herec Ruského dramatického divadla v Litvě. Býval nadšeným pionýrem, jezdil po táborech, pochodoval… „Ze sovětské literatury jsem se naučil, že dobrý pionýr je přičinlivý, čestný a respektuje dospělé. Hlásil jsem se na úklid školy po vyučování, sbíral jsem starý papír do recyklace a pomáhal jsem stařenkám přecházet ulice,“ vzpomíná na bezelstné dětství. V patnácti letech ho za tyto zásluhy poslali do zahraničí – na mezinárodní pionýrský tábor u Erfurtu v NDR.

Obchody bez zboží

Dmitrij tam poznal nejen Němce a malé soudruhy ze socialistického tábora, nýbrž i Francouze, Italy, Řeky… I komunistické Německo však bylo podstatně barevnější než SSSR. „Naše obchody neměly žádnou vůni, v potravinách byly cítit brambory, zelí a řepa. Překvapilo mě vidět v obchodech mandarinky a pomeranče i v létě, my je v Litvě mohli koupit jen v prosinci. Přišlo mi zvláštní, že když jsme vyhráli druhou světovou válku, proč máme tak málo pěkných věcí oproti dalším komunistickým i západním zemím,“ zmiňuje.

A to tehdy věděl, že Litva na tom není nejhůř. Otec-voják pocházel z Ukrajiny a matka-chůva z Ruska; k Baltu se odstěhovali po válce, aby unikli hladomoru a hospodářským těžkostem. „V létě jsem navštěvoval babičku u Pskova. Rodiče balili s sebou cukr, zeleninu a zavařovačky másla ve slané vodě. Ve vesnickém obchodě měli jen sirky, chleba a vodku,“ vrací se do dětství Denisjuk.

Sociální sítě na socialistické Kubě: „Zavezli toaleťák, honem do fronty!“

Za Leonida Brežněva a jeho rostoucích výdajů na obranu, letectví a vesmír poznala poslední sovětská generace nedostatek. Mnohé zboží se nedostávalo, o výběru nemluvě. Uniformně šedé paneláky, vybavené tímtéž nábytkem a nádobím… „Když se potkám s někým ze své generace, rychle najdeme společné téma. Všechno bylo standardizované,“ přibližuje socioložka Kraniauskieneová.

Ale v 80. letech se situace zlepšovala, mladí se dostávali ke svobodnějším informacím, měli jisté příležitosti cestovat. „Jako by celý svět žil ve vánočním duchu, jen my v khaki stodole,“ žasnul nad nad barevností Západu i Audrius Lelkaitis (48), novinář a rozhlasový moderátor. V pubertě rád sledoval západní filmy na pirátských videokazetách, které si mladí předávali. Jeho rodiče byli praktikující katolíci, avšak chodit do kostela bylo riskantní, tak svou víru skrývali. Komunismus se jim nelíbil, ale mlčeli. „Vedli obyčejné, konformní životy sovětských občanů,“ popisuje Lelkaitis.

Inženýrka k plotně

Reportérka Al Džazíry Tamila Varšalomidzeová z Gruzie byla tehdy ještě malá, vyzpovídala proto své rodiče. Ti pořád bydlí v tzv. chruščovce, nevzhledném paneláku, o jehož zevnějšek či společná schodiště se už dávno nikdo nestará – vypadají pořád jako za bolševiků.

Její matka se v mládí snažila probojovat do komunistické strany: „Ale nebyla jsem velká fanynka strany. Kdo nebyl ve straně, nemohl na vysoce postavenou pozici. Tehdy jsem měla naději, že se stanu ředitelkou továrny,“ vzpomíná.

Jenže s pádem SSSR se většina továren zavřela a tato pracovní místa zmizela. Z inženýrek se stávaly ženy v domácnosti. Sama se za komunistů měla dobře, zato pro své děti dává přednost dnešní svobodě.

Fotografie zašlé slávy SSSR: Zchátralý plavečák, polorozpadlé lázně i sovětská sci-fi

Litva byla mezi prvními republikami, které na SSSR vyhlásily nezávislost – a to 11. března 1990. Následovala divoká transformace, odstraňování komunistických symbolů. Policistka Kedavicieneová tehdy studovala historii na Vilniuské univerzitě. Staré knihy z knihovny zmizely, ale nové je hned nenahradily. „Profesoři vyučovali z vlastních poznámek, my jsme si je kopírovali,“ říká. Zato do knihkupectví konečně mohli zakázaní autoři, včetně ruských: Pasternakův Doktor Živago, Souostroví gulag od Solženicyna, Mistr a Markétka od Bulgakova…

„Byli jsme trochu ztracení. Byli jsme zvyklí, že nám říkají, kdo má pravdu a kdo se mýlí. Teď jsme museli absorbovat nové informace a sami se rozhodovat,“ přibližuje socioložka Kraniauskieneová.

Vedle přeučování se historie také přechodová generace musela znovu zavést potlačené tradice. Sedmdesát let marxističtí ateisté bojovali s náboženstvím – „opiem lidstva“. Místo Vánoc se preferoval Nový rok, režim také oslavoval VŘSR, Svátek práce, Den ústavy a Den vítězství (konec druhé světové války v Evropě). „Nevěděla jsem, co jsou Vánoce a Velikonoce,“ přiznává Kedavicieneová a doplňuje: „U nás se slavily jen narozeniny a Silvestr.“

„Lidé si myslí, že když v prosinci 1991 strhli z Kremlu srp a kladivo, změnil se svět. Ale věci nikdy nejsou tak jednoduché,“ přemítá Gruzínka Tamila Varšalomidzeová. Se svobodou přišla také nutnost se o sebe víc postarat, osobní odpovědnost… Novinkou byla nezaměstnanost. Špatně organizovaná privatizace dala spoustu příležitostí k podvodům, kriminalita narostla.

„Když Rudá armáda opustila Litvu, vojáci všechno rozprodávali: benzin, vybavení, kovy – a zbraně. Za sovětské éry bylo mezi civilisty zbraní minimum, ale sotva armáda zemi opustila, mohli jste je sehnat na tržnici,“ popisuje tehdejší policista Arturas Kedavicius. V roce 1988 policie napočítala 21300 zločinů, za rok o polovinu víc, v roce 2000 už přes 80 tisíc. Od rozkrádání státních podniků a majetků přes vyhrožování a výpalné až po vraždy. Za roky 1994 a 1995 třímilionová země napočítala dohromady přes tisícovku zavražděných. Dobrých deset let trvalo, než nové demokracie vybudovaly relativně slušně fungující policii, justici a úřady.

Mrakodrapy jako v Dubaji

Asijské postsovětské republiky měly v určitých ohledech zpoždění. Stepní a horské země Sovětský svaz dost modernizoval, ovšem pokrok byl do velké míry v rukách Rusů a dalších národností, které utvořily v nových společnostech inteligenci, elitu. A tak tomu bylo ještě relativně nedávno, než rusky mluvící elitu začali ve městech nahrazovat místní, přicházející z venkova.

Například Tádžikistán se v posledních letech snad až agresivně snaží skoncovat se sovětským odkazem: Boří se monumentální stavby komunismu a nahrazují je skleněné mrakodrapy. Nové tádžické elity se zhlédly v dynamických městech Asie a Blízkého východu, od Dubaje po Šanghaj – ostatně od ropných šejků i z Číny pocházejí i peníze, za něž se Dušanbe modernizuje.

„Stále se v Tádžikistánu snažíme najít, kdo vlastně kulturně a společensky jsme,“ říká pro Al Džazíru básnířka a filmařka Anisa Sabiriová, o rok mladší než nezávislá Republika Tádžikistán, vyhlášená 9. 9. 1991. „Pozorujeme počáteční fázi toho procesu v její hrubé formě, proto se architektonické změny mohou jevit destruktivní a chaotické.“ Před pár lety v novinách odsuzovala demolici Majakovského divadla z roku 1924, teď už má jisté pochopení. „Jako když puberťačka zkouší všechno možné oblečení, hledá svůj vlastní styl,“ přirovnává Manzura Muinová (31), mladá architekta z Dušanbe.

Do KGB šel hned po škole, pak šéfem tajné služby: Putin je na trůně už 21 let, kult je větší než Stalinův

Toto mládí už mají evropské postsovětské státy za sebou. „Litevská nezávislost přišla, když naše generace začínala žít nezávislý, dospělý život. Cítili jsme, že máme neomezené možnosti a neomezenou energii k jejich využití,“ vzpomíná padesátnice Kedavicieneová. Zároveň si cení, že ji dětství za sovětských časů naučilo spolupracovat, podporovat ostatní, nechovat se tak individualisticky.

„V socialistickém systému jsme se cítili ekonomicky bezpečně – ale ne politicky,“ srovnává novinář Lelkaitis a oceňuje, že má takovou zkušenost, a uzavírá: „Museli jsme stát fronty na základní potraviny a domácí potřeby, ale nebáli jsme se o práci. Teď o ni musíme soupeřit, prokazovat svou hodnotu. Žádný systém není dokonalý, ale mít svobodu je ovšem lepší.“