Vicherek se narodil 20. června 1892 v Petřvaldě poblíž Orlové. „Otec pracoval na nedaleké Jámě Evžen, a také většina dětí včetně Lojzíka rodičům na šachtě vypomáhala,“ uvádí ve svém článku Sborový generál letectva Ing. Alois Vicherek -Josef Slezák historik Zbyněk Miloš Duda.
Ve škole patřil k těm lepším a učenlivějším žákům, byť pocházel z poměrně nuzných poměrů. Po škole se postupně živil jako zedník, horník, i se nechal vyučit zámečníkem a později přestoupil na Českou státní průmyslovou školu strojnickou v Brně, kterou v roce 1913 ukončil maturitou. Vše směřovalo tomu, že z mladého Aloise vyroste pracovitý řemeslník, který jednou bude živit početnou rodinu – nebýt jedné stěžejní události.
Velká válka
Atentátem na Františka Ferdinanda d'Este vypukla v létě roku 1914 první světová válka. Krvavý střet, který se protáhl na dlouhé čtyři roky. „Nutno ovšem podotknout, že ve Vicherkově případě odstartoval téměř pohádkový příběh o chudém chlapci, který doslova vzlétl ke hvězdám, a dosáhl i hvězdné kariéry,“ míní Duda. K vojsku Alois narukoval v červnu 1915, a okamžitě se svým plukem zamířil na východní frontu, kde armády habsburského mocnářství sváděly líté bitvy s Rusy.
Podle Dudy už tehdy mladý Vicherek zvažoval dezerci k Rusům, kam tehdy mířilo mnoho Čechů a Slováků. Pokud by se ale nepovedla, hrozil by vojínovi trest smrti za vlastizradu. Dilema za něj vesměs rozhodla náhoda. „20. července 1916, při jedné z mnoha bojových ztečí, byla jeho jednotka obklíčena a zajata ruskými oddíly,“ uvádí historik. Tam Vicherek zůstal další rok, než se mu podařilo v srpnu 1917 vstoupit do československých legií.
Vzhůru k nebesům a ještě výš
V legiích Vicherka čekal strmý vzestup. Relativně rychle byl povýšen na poručíka, vysloužil si pochvalné uznání s citací „za chrabrost, obětavost a přesné plnění povinností na kungurské frontě,“ cituje Duda. Mnohem více než pěchotní boj ale mladému důstojníkovi učarovalo letectvo, k němuž si podal ještě v roce 1919, kdy se čs. legie pracně po čas ruské občanské války vracely domů, žádost. Nebyl důvod jí nevyhovět. „Poručíka Aloise Vicherka můžeme právem pokládat za spoluzakladatele čs. vojenského letectví na Rusi,“ podotýká k tomu Duda.
Pilotní výcvik nicméně absolvoval až po návratu do vlasti, který se uskutečnil v březnu 1920, kdy vlak, jenž jej vezl, konečně dorazil do Prahy. Tam také po čas své služby u letectví léta sloužil, konkrétně na letišti ve Kbelích. „ Začínal mít pověst skvělého akrobata a nebojácného pilota,“ podotýká Duda. Z té pozice také roku 1923 doprovázel spolu s jinými výjimečnými českými piloty coby člen čestné prezidentské eskadry T. G. Masaryka na jeho oficiální návštěvě Belgie, Francie a Velké Británie, kterou prezident vykonal letecky.
„Na rozhraní let 1923-24 vykonal na letounech Aero A-11, A-12, A-18 několik národních rekordů,“ čímž se má na mysli rychlost prolétnutí úseků třeba 200 či 1 000 kilometrů dlouhých. „Rekordmanskou kariéru uzavřel skvělými výkony v roce 1928, když nejprve v červnu získal na stroji Avia BH-11 L-BONM mezinárodní rekord v uzavřeném okruhu na vzdálenost 2500 km,“ podotýká Duda s tím, že ještě jeho „vzdálenost 2 011 km byla uznána jako světový vzdálenostní rekord v přímé linii v kategorii malých sportovních jednosedadlových letadel.“
Bouřná mračna hnědé totality
Vicherek se stával vyhledávanou celebritou, jeho letecké umění bylo obdivováno nejen u nás, ale i na starém kontinentu. Jeho kariérní růst pokračoval – stal se velitelem pluku a později i velitelem československého letectva v hodnosti generála. Tím však zlatá éra českého letectví, kdy v Praze fungovaly například továrny Letov, Avia nebo Aero a které dělaly Československu čest po celé Evropě, pomalu končila.
Nadešla Mnichovská dohoda, následná okupace Československa nacistickým vojskem a zřízení protektorátu Čechy a Morava. Česká vojenská moc byla prakticky bez boje zdevastována z rozhodnutí nacistických úřadů, a tak se stalo i s československým armádním letectvem. Vicherek se okamžitě zapojil do odboje a pomáhal českým letcům emigrovat, aby se později mohli po boku západních mocností utkat s nacistickými piloty.
I jemu nakonec nezbylo nic jiného, než nakonec v roce 1940 prchnout. „Zvláště když se dozvěděl o tom, že je sledován gestapem. Hned po Novém roce odešel generál Vicherek na vlastní žádost do výslužby, přičemž se zaměřil na odchod do exilu,“ líčí Duda. Se štěstím z vlasti prchl pod novou identitou jakožto Josef Slezák, aby se zapojil do zahraničního odboje.
„V průběhu letecké bitvy o Francii řídil s nesmírným nasazením veškeré velitelské a administrativní záležitosti, které vyvrcholily na rozhraní května a června, přičemž sám opustil poraženou Francii jako jeden z posledních nejvyšších velitelů až 27. června 1940,“ podotýká historik. „Nelze proto jinak, nežli za jeho příkladné chování a vystupování i osobní nasazení vyslovit generálu Slezákovi plné absolutorium.“
Těžké časy
Další uplatnění nalezl Vicherek v Anglii, kde byl rovněž jmenován velitelem československého letectva, byť nakrátko. Názorové rozepře s jinými generály jej nakonec stály post a ohrozili i jeho armádní kariéru. Jako by toho nebylo málo, tou dobou mu nacisté v Čechách zatkli manželku Boženu, která byla 24. října 1942 umučena v koncentračním táboru Mauthausen. Zůstaly po ní dvě dcery. „Této hrůzné zvěsti byl do roku 1945 ušetřen,“ uvádí Duda s tím, že informace o jeho rodině se k němu z protektorátu nemohly dostávat.
Konečně svoboda?
Nacisté byli ve válce zlomeni a Československo obnoveno. A Vicherek se mohl vrátit domů k rodině, na niž se po celou emigraci těšil. „Po dlouhých pěti válečných letech dne 11. 5. 1945 přistál velitel čs. letectva gen. Vicherek na ploše letňanského letiště v Praze. Po vojenském uvítání a po šetrném sdělení o hrdinné smrti své ženy spěchal za malými dceruškami, jež opatrovali příbuzní,“ líčí Duda.
Vicherek se s plným elánem vrhl do opětovného budování nového poválečného československého letectva. „Také pochopil, že má-li do důsledků odčinit své válečné ponížení, musí vstoupit do řad KSČ a přijmout za svůj program lidově-demokratické armády, opřený o pevnou hráz sovětské a komunistické doktríny,“ podotýká Duda. Tím se začala psát poslední etapa Vicherkova života, která nebývá nahlížena už tolik pozitivně.
„Mrazivý únor 1948 rozhodl nejen o osudu národa, ale i o lidské proměně generála Vicherka,“ komentuje rudý převrat historik. „Po červnových zmanipulovaných volbách, a zvláště po smrti prezidenta Beneše, nasadil pro nového vrchního velitele čs. branné moci, prvního dělnického prezidenta K. Gottwalda kurs komunisticky oddaného důstojníka, jenž svými činy a postoji prokazoval nezbytnost konstituce totalitního řádu.“ V praxi to dospělo do stádia, kdy Vicherek „donášel“ na letce, kteří proti nacistům bojovali po boku Britů. Tito letci byli záhy propouštěni z armády, mnohé čekaly ještě horší osudy.
Úderem rudého kladiva
„Zaprodal svou čest, vědomě se podílel na zrůdném mechanismu likvidačního procesu, přičemž vystavil své bývalé kamarády – frontové piloty a jejich rodiny neuvěřitelnému zotročení a zbídačení,“ nebere si Duda servítky. Přitom Vicherek byl do té doby vnímán jako národní hrdina. Prostějovské letiště neslo tou dobou jeho jméno, a dokonce ještě Edvard Beneš ustanovil pluk s čestným názvem Letce Aloise Vicherka.
„Zřejmě se stal předmětem psychického nátlaku a vydírání (...) centrál. Jako straník musel být absolutně poslušný diktátu moci, nehledě k tomu, že armádní výchova podle sovětského modelu mu ani jinou volbu nedovolovala. Pravdou je, že generál Vicherek se ocitl v kleštích moci, na jeho osobu si dělali nárok nadřízení a zdánlivě i podřízení, šlo mu nejen o kariéru, nýbrž především o život,“ dodává smířlivěji historik.
Však i na Vicherka v tomto zrůdném totalitním režimu došlo. „Byl použit, využit a nakonec trpce nesl již druhý pád z výšin,“ líčí Duda. V roce 1950 byl okamžitě odvolán ze své funkce velitelem čs. letectva, krátce poté penzionován. Následně měl bývalý národní hrdina problémy nalézt práci, jíž by mohl živit sebe i svou rodinu. Dle svých slov byl totiž nezřídka propuštěn „prý na pokyn z vyšších míst.“
„Dne 15. ledna 1956 se ve věku šedesáti čtyř let navždy uzavřel životní příběh sborového generála letectva a bývalého hlavního velitele československého předválečného, válečného i poválečného letectva, ruského legionáře Ing. Aloise Vicherka,“ uvádí Duda. Dodává, že na věčnost odešel bez vojenských poct, které by si byl zasloužil, jelikož byl nositelem mnoha československých i zahraničních řádů a vyznamenání. Mezi jinými i Řád Bílého lva, Řád čestné legie či Řád britského impéria.
