Čtvrtek 2. prosince 2021
Svátek slaví Blanka, zítra Svatoslav
Oblačno, déšť se sněhem 4°C

Summit Putin-Biden: Setkání v Ženěvě připomnělo časy Stalina, Chruščova a Eisenhowera

  • Autor: mav,npr.org - 
    17. 6. 2021
    08:30

    Joe Biden a Vladimir Putin se coby prezidenti USA a Ruska za velkých očekávání poprvé setkali na summitu v Ženevě. Schůzka za zavřenými dveřmi netrvala ani tři a půl hodiny, byla podle serveru NPR kratší, než Bílý dům očekával. Po vládě Donalda Trumpa se opět vztahy Ruska a USA napínají, summit tak v mnohém připomínal vzácná setkání za studené války. Ostatně zrovna v Ženevě, v neutrálním Švýcarsku, se setkal Nikita Chruščov s Dwightem Eisenhowerem a Ronald Reagan s Michailem Gorbačovem.

  • 1.Druhá světová válka

    Poválečný svět se ve skutečnosti zrodil, ještě když druhá světová válka zuřila – a to na prvních summitech mezi vůdci USA a Sovětského svazu, píše server NPR. Sovětský diktátor Josif Stalin a prezident Franklin Delano Roosevelt se sešli dvakrát, následovaly Stalinovy summity s Harrym Trumanem. Pokaždé se hrálo o osud celých kontinentů.

    Roosevelt se se Stalinem sešel koncem roku 1943 na Teheránské konferenci a pak v únoru 1945 u krymského resortu Jalta; v obou případech u toho byl i britský premiér Winston Churchill. Na první z konferencí Stalin přislíbil západním spojencům, že neuzavře separátní mír s nacistickým Německem; oni se na oplátku zavázali do roka otevřít další evropskou frontu, k čemuž je Stalin tlačil už několik let. Slib dodrželi vyloděním v Normandii (operace Overlord/Den D 6. června 1944), která posléze ulevila Sovětskému svazu, když musel Hitler čelit spojencům z dalšího směru.

    V únoru 1945 se už rýsovala porážka nacistů. „Velká trojka“ se sešla na Jaltské neboli Krymské konferenci v černomořském resortu, respektive ve třech palácích v blízkém okolí města Jalta. Hlavně se jednalo o bezpodmínečné kapitulaci, kterou budou chtít po německých nacistech. Už tady si velmoci rozdělily Německo na čtyři okupační zóny – Francie „dostala“ část území od USA a Británie, dohromady z nich pak byla Spolková republika Německo, zatímco sovětská zóna se poté stala Německou demokratickou republikou.

    Dalším výstupem Jalty byla Deklarace o svobodné Evropě – Roosevelt, Churchill a Stalin se zavázali nechat osvobozeným územím svobodu a zaručit demokratické volby. Také Stalin přislíbil vyhlásit válku Japonsku, až se vzdá Německo.

    Porážka nacistů

    Kapitulace Německa přišla 8. května 1945, o prázdninách následovala Postupimská konference (17. 7. – 2. 8. 1945) nedaleko vybombardovaného Berlína. F. D. Roosevelt se jí nedožil, USA tak zastupoval jeho nástupce Harry Truman. A Winston Churchill uprostřed ní prohrál volby a nahradil ho Clement Attlee.

    Na jednání měla doslova výbušný dopad ještě jiná zpráva, kterou obdržel prezident Truman těsně před zahájením: 16. července slavil úspěch Projekt Manhattan, američtí experti poprvé uskutečnili jaderný výbuch. Historici dlouho debatovali, zda měl Truman tuto skutečnost využít k většímu tlaku na Stalina. Nicméně Sověti přislíbili vstoupit do nové Organizace spojených národů a respektovat ji, jakož i uspořádat svobodné volby na územích, jež okupovali. Což pak nedodrželi.

  • 2.Studená válka

    Konzervativci západních demokratických zemí vnímali jaltské a postupimské setkání jako úspěchy Josifa Stalina a vůbec komunismu. Do velké míry vinili americké prezidenty, kteří s ním jednali, i na diplomaty a představitele amerického ministerstva zahraničí, které oba demokratičtí prezidenti za 20 let u vlády najmenovali.

    Vrcholem těchto sentimentů byla válka v Koreji (1950-53), jež pomohla k volebnímu triumfu republikána Dwighta Eisenhowera na podzim 1952 – a jeho viceprezidenta Richarda Nixona. Nevládli ještě ani dva měsíce, když Stalin náhle 8. března 1953 zemřel. Z mocenských bojů vyšel vítězně Nikita Chruščov. Nebyl tak grandiózní figurou jako Stalin, jehož krutovládu odsoudil, byl však neméně zapálený pro šíření komunismu a soupeření se Západem.

    S Eisenhowerem se první tajemník Komunistické strany Sovětského svazu poprvé setkal na prvním ženevském summitu „Velké čtyřky“ (s Británií a Francií) 18. července 1955, třebaže formálně byl hlavou sovětské delegace předseda rady ministrů (premiér) Nikolaj Bulganin. Debatovalo se o obchodu mezi dvěma mocenskými bloky a začínalo se už řešit omezování zbraní hromadného ničení.

    Roku 1959 Chruščov coby první sovětský vůdce zavítal do USA, Eisenhower ho přijal na letním prezidentském sídle v Camp Davidu. Na další rok naplánovali velký summit do Paříže. Jenže sotva se tam zástupci Velké čtyřky v květnu 1960 sešli, jednání zmařil diplomatický incident. Sověti nad svým územím sestřelili americké špionážní letadlo U-2, Chruščov z Paříže chvatně odjel a vztahy se zase napjaly.

    Gagarin a Zátoka sviní

    I další summit byl ve světle amerického fiaska: 4. června 1961 se Chruščov sešel s J. F. Kennedym, jenž v Bílém domě úřadoval ani ne půl roku. V dubnu se na Kubě, v Zátoce sviní, neúspěšně vylodili kubánští odpůrci Fidela Castra podporovaní CIA, komunisté je však snadno odrazili, což bylo potupnou porážkou i pro USA.

    Ty byly zároveň paranoidní ze sovětských kosmických úspěchů, když brzy po Sputniku a Lajce vyslali na oběžnou dráhu i Jurije Gagarina (12. 4. 1961), což Američany děsilo jako možnost jaderného útoku.

    Zátoku sviní považoval Chruščov za znak americké slabosti. V příštích týdnech se odhodlal k odvážnému kroku: postavil Berlínskou zeď, jež uvěznila obyvatele americké, britské a francouzské okupační zóny rozdělené metropole.

    Ohnisko studenoválečných svárů se se však záhy vrátilo na Kubu. Špionážní letadla U-2 odhalila, že Sověti na ostrově 300 km vzdáleném od Floridy budují odpalovací zaříneí pro rakety. A rakety se ke Kubě pomalu blížily na lodích. Kennedy kurážně nařídil námořní blokádu a dal jasně najevo, že neuhne, i kdyby to mělo znamenat atomovou válku.

    Tentokrát to byli Sověti, kdo z konfrontace vyšel poražen – Chruščov svou hazardní hru odvolal a kubánská krize skončila Kennedyho vítězstvím. A začala éra omezování zbraní hromadného ničení. Nejprve se velmoci, tentokrát bez summitu, dohodly na zákazu atomových testů v atmosféře, pod vodou a ve vesmíru – výjimkou zůstaly pokusy v podzemí, jejichž dopady na životní prostředí, ale i na radiovou komunikaci jsou daleko menší.

  • 3.Nepřímý konflikt ve Vietnamu

    Možná nejzvláštnějším dějištěm americko-sovětského summitu se stal univerzitní kampus Glassboro State College v New Jersey, kde setkal Kennedyho nástupce Lyndon Johnson s premiérem Alexejem Kosyginem. Ten byl v New Yorku na zasedání OSN, New Jersey zvolili coby místo na půl cesty mezi New Yorkem a Washingtonem DC.

    Johnson se úřadu chopil coby viceprezident po zavraždění JFK, ve volbách roku 1964 však přesvědčivě obhájil. I díky pevným postojům proti komunismu a slibu čelit jeho šíření po jihovýchodní Asii.

    Kosyginovi zatím víc šlo o domácí politiku, od schůzky potřeboval, aby upevnila jeho pozici v SSSR. Johnson doufal, že mu protějšek pomůže umést cestu k ukončení Vietnamské války. Jednání na toto téma nepřineslo konkrétní výsledek, ale zjevně se po něm americký prezident cítil natolik pevný v kramflících, že nařídil zesílit bombardování komunistického Severního Vietnamu. Tím však úspěchu nedosáhl, vleklý konflikt rozdělil americkou společnost a prezidenta stál prestiž, a tak se už neucházel o znovuzvolení (jelikož dokončil méně než dva roky Kennedyho mandátu, směl by sloužit ještě třetí období). Tehdy konečně vyhrál Richard Nixon, slibující „tajný plán“ na vietnamské vítězství.

  • 4.Jako na houpačce

    Ameriku z Vietnamu Nixon skutečně roku 1973 stáhl, ale za vítězství to rozhodně považovat nelze, komunisté Jižní Vietnam dobyli a zemi znovusjednotili. Nixon však místo v regionálním konfliktu, který byl polooficiálním kolbištěm studenoválečných bloků, viděl prioritu ve skutečném jednání s komunistickými lídry. Konec amerického angažmá ve Vietnamu byl jedním z jednacích bodů. Roku 1972 se díky tomu Nixon mohl vypravit do Moskvy i Pekingu – poprvé, co úřadujícího amerického prezidenta přijali v Kremlu i ve Velkém sálu lidu v čínské metropoli.

    Schůzka s Mao Ce-tungem možná poněkud zastínila tu s Leonidem Brežněvem, ta přitom byla efektivnější. Přispěla k tlaku na čínského vůdce, který tak přistoupil na jednání s Američany.

    Jaderné odzbrojení

    V Moskvě 26. května 1972 Nixon s Brežněvem podepsali Smlouvu o antibalistických raketách v rámci jednání o jaderném odzbrojení zvaném SALT. Proto tuto návštěvu americký prezident považoval za konec studenoválečné éry, jež začala Postupimskou konferencí, a za začátek détente – uvolňování. Věřil, že by se Rusko mohlo díky tlaku Západního bloku i nepříliš vřelým vztahům s Čínou vydat od tyranie směrem k demokracii.

    Na diplomatické zásluhy Richarda Nixona historie tak trochu zapomněla kvůli jeho neslavnému konciaféra Watergate, kdy agenti Republikánů špehovali Demokraty a Nixon to odmítal přiznat, z něj udělala amerického prezidenta s nejhorší pověstí.

    Než podlehnout impeachmentu, funkci složil, zbývající dva roky v Bílém domě dosloužil viceprezident Gerald Ford. S Brežněvem se sešel dvakrát, hovory o jaderném omezování pokračovaly na summitu ve Vladivostoku (1974) a na Helsinské konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975). V Helsinkách SSSR dosáhl západního uznání hranic NDR, naopak ustoupil a v Závěrečném aktu uznal mj. „respektování lidských práv a základních svobod včetně, svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení“ a „rovná práva a sebeurčení národů“. O tyto komunistické závazky (Závěrečný akt podepsalo 35 států vč. Československa) se pak opíral československý disent, upozorňovat na jejich nedodržování bylo hlavním cílem Charty 77.

    Roku 1977 se Bílého domu ujal Jimmy Carter, Sověti věřili, že mohou využít jeho nezkušenost v zahraniční politice (přitom právě diplomacií se nakonec proslavil, za zprostředkování míru Egypta s Izraelem dostal Nobelovu cenu míru). Roku 1979 s Brežněvem podepsali další kolo dlouho dohadovaného jaderného omezování zvané SALT II. Období détente však náhle skončilo, když sovětské tanky a vrtulníky vpadly do Afghánistánu zmítaného rozbroji mezi komunistickými i dalšími klikami. V dobývání hornatého území nebyli Sověti o nic úspěšnější než Američané o dekády později, do Kábulu však dosadili loutkovou vládu. Carter reagoval rezolutně: zakázal vývoz pšenice do SSSR a USA také spolu s řadou spojenců (spíše ze třetího světa než z Evropy) bojkotovaly olympijské hry v Moskvě 1980; komunistické země se pak neúčastnily těch následujících v Los Angeles.

  • 5.Reagan a Gorbačov: konec komunismu

    Zatímco Carter musel čelit některým z nejhorších sovětských kroků ze studené války, jeho nástupce Ronalda Reagana čekala jiná situace. Za svou dosavadní politickou kariéru horlil proti „impériu zla“, v pozdějších letech svého prezidentského mandátu však poznal něco jiného. To když se generálním tajemníkem KSSS stal Michail Gorbačov. Nejen, že se shodli na obavách z jaderné války a dalším odzbrojování, Gorbačov dokonce byl připraven rozpustit Sovětský svaz.

    První summit měli v Ženevě v listopadu 1985. Žádný konkrétní výsledek neměl, ale bylo jasné, že se na mezinárodní scéně opět mění klima. O necelý rok později se sešli v Reykjavíku a probírali bilaterální odzbrojování. Smlouvy v tomto směru podepsali později, v USA i v Moskvě.

    Končící studená válka: Gorbačov a Bush roku 1990 podepisují jednu z řady dohod. Končící studená válka: Gorbačov a Bush roku 1990 podepisují jednu z řady dohod. | Bílý dům

    Ještě intenzivněji se Gorbačov setkával s Georgem Bushem starším (vládl 1989-93). Na konec studené války si údajně připili na summitu na Maltě 2. – 3. prosince 1989, pár týdnů po pádu Berlínské zdi a začátku Sametové revoluce.

    Brzy následovaly smlouvy o zákazu chemických zbraní (1990 mezi oběma zeměmi; roku 1997 následovala celosvětová dohoda) a omezení strategických zbraní (START I). Z vlád těchto prezidentů vzešla mimo jiné i americko-ruská kosmická spolupráce, jejímž hlavním triumfem se stalo sloučení plánů na nové vesmírné stanice do jedné mezinárodní – ISS.

  • 6.Rusko Borise Jelcina

    Bývalí prezidenti Ruska Boris Jelcin (vlevo) a USA Bill Clinton (vpravo) ve slabší chvilce. Bývalí prezidenti Ruska Boris Jelcin (vlevo) a USA Bill Clinton (vpravo) ve slabší chvilce. | en.wikipedia.org

    V novém státě zvaném Ruská federace ustoupila komunistická strana do pozadí a prezidentem se stala barvitá postava jménem Boris Jelcin. S americkým protějškem Billem Clintonem měli dva summity: v dubnu 1993 se setkali v kanadském Vancouveru, v březnu 1997 v Helsinkách. Tehdy měli oba za sebou znovuzvolení a zároveň oba čelili pokusům opozice o odvolání (impeachment), byť nakonec neuspěly.

    Vztahy USA s víceméně demokratickým Ruskem byly o poznání vřelejší než se SSSR, i tak nebyla nouze o velké neshody. Moskva odsuzovala americkou roli v kosovské válce a bombardování Srbska ze strany NATO, Washington zase kritizoval ruské představitele za potlačování opozice a povstalců v Čečensku.

    G8 a anexe Krymu

    Od roku 1997 se ruský prezident setkával se svým americkým protějškem – a dalšími světovými lídry – v rámci skupiny G8; roku 2006 výroční summit hostila Moskva. Poslední vrcholová schůzka v tomto formátu byla roku 2013, pak se skupina nejsilnějších demokracií vrátila k formátu G7, když Rusko anektovalo ukrajinský Krym.

    Posledním rokem své vlády Boris Jelcin jmenoval nového předsedu vlády: nepříliš známého Vladimira Putina, který se brzy začal jevit jako favorit na následníka. S Billem Clintonem krátce pohovořil na mezinárodních setkáních roku 1999 a 2000.

  • 7.Století Vladimira Putina

    Prezidentem se Vladimir Putin stal 7. května 2000, za tři čtvrtě roku Bílý dům ovládl George Bush mladší. Setkali se poměrně brzy, v červnu 2001 v Lublani. Nic výrazného tam nedojednali, ale americký prezident si přinesl dobrý dojem ze svého protějšku: „Díval jsem se tomu muži do očí. Shledal jsem ho velice přímočarým a důvěryhodným,“ popisoval Bush, zatímco Putin USA označil za „partnera“.

    V září toho roku přinesly bouři do mezinárodních vztahů teroristické útoky na New York a další americká města, Usáma bin Ládin jimi ukončil dekádu plnou nadějí v přátelskou a liberální budoucnost celého světa. V listopadu Vladimir Putin navštívil George Bushe na jeho texaském ranči a vyjádřil mu podporu v boji s terorem.

    Formální summit pak měli v únoru 2005 v Bratislavě, projednávali stav demokracie v Rusku i Evropě, jaderný program Severní Koreje či problémový režim v Íránu.

    Obama bez Putina?

    Když se úřadu chopil Barack Obama, Vladimir Putin si zrovna dával „pauzu“ – tehdejší ústava mu neumožňovala sloužit třetí funkční období v řadě, tak úřad přenechal věrnému stoupenci Dmitriji Medveděvovi. Obama tak místo summitu s ruským prezidentem napřed v létě 2009 navštívil Putina na jeho dače. S Medveděvem se formálně sešel až v dubnu 2010 v Česku, aby podepsali Pražskou smlouvu neboli Nový START. Omezuje množství nasazených jaderných hlavic na 1550 na každé straně i další počty strategických zbraní, což každý rok ověřuje 18 kontrol na místě. Měla vypršet roku 2021, skoro na poslední chvíli se prodloužila o pět let.

    Roku 2012 se Vladimir Putin vrátil do prezidentského úřadu, vztahy se Západem pak poškodil anexí ukrajinského Krymu roku 2014. Bílý dům také Putinův režim naštval, když udělil azyl Edwardu Snowdenovi, který do předních novin vynesl citlivé údaje ze CIA. Obama tlačil na vyloučení Ruska z G8, v červnu však s Putinem krátce hovořil ve Francii při výročí vylodění v Normandii. Údajně probírali ruský tlak na Ukrajinu.

    Putin s Obamou se ale také vídali na půdě OSN a rovněž na summitech nového formátu G20, tu a tam spolu krátce pohovořili. Na G20 v Číně v září 2016 prý Obama pohrozil Putinovi, že ví o ruském vměšování do předvolební kampaně a ať toho nechá. Podle pozdějších vyšetřování amerických tajných služeb mělo toto vměšování pomoci do úřadu Donaldu Trumpovi.

    Ať už to bylo jakkoliv, ten se prezidentem skutečně stal 20. ledna 2017 a do americko-ruských vztahů přinesl velké změny. Jestliže Obama viděl Rusy jako jasné morální padouchy, jeho nástupce k nim přistupoval opačně. Protřelý byznysmen vnímal Putina jako někoho, s nímž může uzavírat dohody či spíše obchody.

    Poprvé spolu coby prezidenti hovořili na schůzce G20 v Hamburku v červenci 2017. Po setkání asijského fóra v listopadu toho roku Trump uvedl, že „Putin řekl, že se absolutně do našich voleb nemíchal“. Totéž opakoval příští rok na tiskové konferenci závěrem summitu v Helsinkách: „Nevidím důvod, proč by to tak mělo být,“ prohlásil Trump a odmítl tak závěry vlastních tajných služeb. Druhý den pak po palbě kritiky obrátil, že prý se spletl v jednom slovíčku a má v americké rozvědky naprostou důvěru.

    Video Kdo se spřátelil s Bidenem? Exministr Svoboda o první návštěvě Evropy. Zmínil politický trapas - Markéta Volfová, Lukáš Červený

Zobrazit celou diskusi
Další videa