Velitel Watergate: Zemřel agent FBI, co se zvrhl a pro Nixona dělal špinavou práci
Zdivočelý příslušník FBI, spolupracovník prezidenta Nixona, vyznavač šamanských praktik i Adolfa Hitlera, nepřítel hippíků, propagátor zlata i relativně úspěšný herec, spisovatel a moderátor. To vše byl G. Gordon Liddy, odsouzený za konspiraci proti Demokratické straně v aféře Watergate. Zemřel v úterý v 90 letech, píše Washington Post.
Později hrál v řadě seriálů, obvykle stereotypní padouchy v kriminálkách jako MacGyver či Miami Vice. Jeho nejznámější role byla hodně podobná, jenomže reálná: zosnoval vloupání do kanceláře Demokratické strany v komplexu Watergate ve snaze nainstalovat tam odposlechy a získat z nich kompromitující materiály.
Liddyho komplot proti konkurenční politické straně spustil jednu z nejvýznamnějších ústavních krizí Spojených států a aféru všech afér, samotný její název se stal srozumitelnou zkratkou pro politické skandály.
Nebezpečný cvok
Liddyho charakter, kombinující nemilosrdnost, loajalitu k Nixonovi a filosofii „účel světí prostředky“, byl perfektní kvalifikací do Bílého domu, který si chtěl za každou cenu vyrovnat účty s politickými nepřáteli. „Trochu cvok,“ označil ho sám Nixon. „Nemá to v hlavě správně sešroubováno, ne?“ pronesl prezident týden po vloupání.
„Vzrušený, hláškující extrovert, který budí dojem, že by radši měl pít kafe bez kofeinu,“ popsal Liddyho přítel a kolega E. Howard Hunt, který se na vloupačce podílel.
Sám Liddy se holedbal, kterak se z ustrašeného chlapečka stal silným, nebojácným chlapem. Když se prý jako malý bál krys, dočetl se o praktikách afrických a indiánských šamanů: strach z nepřátel překonáte, když pozřete jejich srdce, mozek a genitálie. Chytit krysu se mu nepodařilo, vždy uplavaly, ale lstivě si počkal, až nějakou zabije jejich kočka. „Části krysy jsem uvařil a pozřel. A od té doby jsem se krys nebál,“ cituje ho server rádia NPR.
Jinou kuráž si dokazoval tak, že držel ruku nad plamenem svíčky, dokud se nepálilo maso.
Také ho zamlada fascinoval nacismus, Adolf Hitler pro něj byl „ztělesněním síly vůle“ a vždy cítil „elektrický proud“, když ho slyšel v rozhlase. A válka ani nacistická zvěrstva tuto fascinaci tak úplně nevymazaly, jak napsal ve svých pamětech nazvaných Will (Vůle). Když po aféře Watergate pykal ve vězení, prý se nenechal zastrašit ani dozorci, ani rasistickými pokřiky, jimiž ho častovali černoši, a do tváře jim zpíval Píseň Horsta Wessela, pochodovou hymnu NSDAP o nadřazenosti Árijců. „Myslím, že mi tam nikdo nerozuměl jediné slovo, ale smysl chápali.“ Není divu, že sto dní strávil na samotce.
Dobrodruh v FBI
Nebyl to jen charakter, co z Liddyho učinilo Nixonova muže pro špinavou práci. Měl i výborné kariérní předpoklady. Zamlada šel ve šlépějích otce-právníka a vystudoval práva, pak se inspiroval strýcem, který byl jedním z prvních detektivů nového Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI). Už tam se předvedl jako neřízená střela. Z jednoho průšvihu v Kansas City, kdy si hrál na lupiče ve službách zákona, ho vysekal bývalý kolega, který se mezitím stal šéfem tamní policie. Brzy poté na něj prasklo, že si svévolně zadal prověrku na svou nastávající.
Skandály ale ustál, z FBI odešel po pěti letech do práva a prokuratury. Pak chtěl pokračovat do politiky, ale v kongresových primárkách těsně neuspěl. Přesto u politiky zůstal, angažovali ho lidé od prezidenta Richarda Nixona. Vypracoval se na finančního právníka kampaně pro Nixonovo znovuzvolení, ale záhy dostal úplně jiné úkoly.
V rámci volebního štábu vznikla „jednotka instalatérů“, kteří měli za úkol utěsnit nepohodlné úniky informací. Jedna Liddyho akce předznamenala tu, kterou se zanedlouho proslavil. Cílem bylo zkontrolovat Daniela Ellsberga, bezpečnostního analytika, který vypustil do médií přísně tajné dokumenty zvané Pentagon Papers o kontroverzích ve vedení vietnamské války. Liddy se vloupal do kanceláře Ellsbergova psychoanalytika v naději, že najde nějaké pěkné „kompro“.
Jiné nápady mu nadřízení zatrhli, chtěl například unášet protiválečné aktivisty nebo lákat politické rivaly na mejdany na hausbótu, aby je mohl fotit v nelichotivé společnosti prostitutek. Také se nadšeně hlásil, že zavraždí novináře Jacka Andersona, když se Nixon vyjádřil o nutnosti se ho zbavit.
Odposlechy politické kampaně
Naopak vloupání do sídla štábu Demokratů připadalo prezidentovým lidem jako dobrý nápad. Liddy sehnal čtyři kubánské komplice, měl ale problém najít dobrého kasaře. Do akce s nimi tedy poslal Jamese McCorda, bývalého agenta FBI a CIA, který měl na starosti bezpečnost Nixonova volebního štábu.
Cílem byly kanceláře v komplexu Watergate. Poprvé se tam vloupali koncem května 1972 a napíchli údajně dva telefony; 17. května se do kanceláře vrátili, ale to už neuspěli. Strážný v komplexu si všiml přelepených zámků u dveří z garáže (aby se dveře nezamkly) a zavolal policii; lupiče měl varovat kumpán hlídkující na ulici, ale koukal na televizi a policistů si nevšiml.
Nixon přesto vyhrál
Policisté u pachatelů našli věci jako vysílačku na policejní frekvenci, spoustu fotografického filmu a malé zbraně se slzným plynem – zjevně nešlo o běžnou vloupačku. V září už byla pětice lupičů, jakož i Liddy a další exagent Hunt obviněni a v lednu odsouzeni. Liddy při vloupání seděl v hotelovém pokoji sousední budovy a měl akci koordinovat vysílačkou. Vyšetřovatelé však jeho roli pochopili díky tomu, že neopatrně angažoval exagenta McCorda pracujícího pro Nixona.
Prezidentův štáb však dokázal svou roli ve vloupání tutlat, a tak Nixon volby v listopadu vyhrál a v lednu se ujal úřadu. Až díky důvěrnému zdroji kauzu rozkryli investigativní novináři Washington Postu a Richard Nixon složil funkci 9. srpna 1974 dřív, než by ho Kongres odvolal impeachmentem.
„Můj otec nevychoval práskače,“ odmítal Liddy vypovídat. Komplicové se však výměnou za nižší tresty nechali přesvědčit, zatímco Liddy dostal dvacet let. Po čtyřech letech mu prezident Carter trest snížil a brzy mohl domů v podmínce, odseděl si tak jen čtyři a půl roku.
V nápravném zařízení se však rozhodně nenapravil. „Národ byl ve válce nejenom ve Vietnamu, ale i vnitřně. A dávno mě Cicero naučil, že zákony jsou ve válce neúčinné a hlavním zákonem je dobro lidu,“ odvolával se v pamětech na římského filosofa a státníka a hlásal, že by to pro prezidenta udělal zase.
Rychle a drze dokázal využít své známosti. Na auto si zařídil personalizovanou registrační značku H20GATE (H20 jako voda – Water). Vystupoval v televizi, pamtí se prodal milion výtisků, uváděl rozhlasovou talk show, kterou přebíraly stovky stanic a poslouchalo snad i deset milionů lidí. Svou tvář stereotypního seriálového padoucha propůjčil i televizní reklamě na investice do zlata.
Jako trestanec nesměl vlastnit zbraně, ale na to byl jednoduchý recept, kterým se rád chlubil: „Paní Liddyová má 27 zbraní, některé si nechává na mé straně postele.“
Jeho dlouholetá manželka zemřela v roce 2010, měli spolu pět dětí. Příčinu úmrtí rodina neuvedla, podle NBC News syn James jen podotkl, že nesouvisí s covidem a že otec ve stáří trpěl Parkinsonovou chorobou.
