Vědci našli „prameloun“, může zlepšit odolnost vůči chorobám. V pátrání pomohly egyptské hrobky

„Pokladnice vody“, „zelená letní velryba“, „nejchladnější ze všech planet“, „ovoce stromu žízně“… chilský básník Pablo Neruda nešetřil chválou pro sladký šťavnatý plod. Španělsky se vodní meloun nazývá sandía, což pochází z arabského sindíjja, tedy pocházející ze Sindhu, oblasti v Pákistánu. To je však falešná stopa původu sladké zeleniny.

Český (a anglický, německý, francouzský…) název pochází z řečtiny. Meloun vodní je plodem lubenice obecné (Citrullus lanatus), jednoleté chlupaté byliny z čeledi tykvovitých. To ho z botanického hlediska řadí do plodové zeleniny, gastronomicky se ale plody (bobule; ano, technicky totéž jako borůvka) berou jako ovoce.

Množství dalších melounů, například cukrový (včetně kultivarů jako kantalupe, gallia, honeydew…), patří do jiného, příbuzného rodu cucumis – který se česky nazývá buď meloun, nebo okurka, patří tam totiž i okurka setá (cucumis sativus).

Meloun pochází z Afriky

Na původ vodního melounu se rozhodla podívat německá botanička Susanne S. Rennerová, dřívější ředitelka mnichovské botanické zahrady, když zkoumala příbuznost různých druhů rodu lubenice. „Tehdy, v roce 2015, všichni mysleli, že sladký vodní meloun, který jíme dnes, přišel z Jižní Afriky,“ popsala serveru Inverse.com. „Ukázalo se, že je víc druhů, než se předtím myslelo, a že rostliny z Jižní Afriky k dnešnímu šlechtěnému melounu nemají geneticky blízko.“

Na jiného blízkého příbuzného však narazili. Je jím kordofánský meloun; název odkazuje na oblast Kordofánu v Súdánu, dnes je ale běžný spíše v sousedním Dárfúru. Oproti svému kultivovanému potomku má bílou, voskovitou dužinu. Kordofánský meloun a dnešní běžný kultivar označovaný 97103 mají 15824 genetických odlišností – přesto je patrné, že jsou úzce příbuzné. Jednu důležitou věc mají společnou: geneticky danou sladkou chuť. Většina příbuzných druhů či rodů sladké plody nemá, spíš nahořklé. Výsledky publikovali v akademickém časopise PNAS.

Geniální mnich z Brna zemřel nepochopený: Vědci Mendelovi genetiku nevěřili

Vedle genetické analýzy vědci zkoumali také historii vodního melounu, sahající k egyptským faraonům a zemědělcům dávné núbijské civilizace, která se rozkládala v dnešním Súdánu před víc než čtyřmi tisíci let.

Nejstarší historickou památkou, kterou vědci našli, byly malby ve dvou staroegyptských hrobkách v nekropolích Sakkára u Káhiry a Mér ve středním Egyptě. Malby pomáhající dvěma mocným jedincům v odchodu na onen svět mimo jiné zobrazují podlouhlé kulaté předměty.

Pamtáky od faraonů

„Myslíme, že to jsou vodní melouny – velké oválné plody s tmavšími pruhy, přesně jako vodní meloun – a v obou případech servírované na tácu, čili zřejmě určené ke konzumaci zasyrova, nikoli vařené,“ vysvětluje Rennerová. A připomíná staroegyptské úsloví, přeložené z hieroglyfů: „Naplň si žaludek vodním melounem.“ Odpovídá dnešním frázím jako „hoď se do pohody“.

Navíc badatelé na tři tisíce let starém Kamyrském papyru našli kresbu malého, pruhatého, kulatého vodního melounu. Věří, že jde o kordofánský meloun.

Naopak falešnou stopou byly listy, které mají ve sbírce Královské botanické zahrady v Kew u Londýna. Údajně vzorek našli badatelé v 19. století u Luxoru, v sarkofágu starém 3500 let. Napřed podle toho vědci dokazovali, že už za Nové říše (cca 1550-1069 př. n. l.) znali červený vodní meloun.

Teď Rennerové kolega Guillaume Chomicki uznává chybu: „Před dvěma lety jsme ještě neměli radiouhlíkovou dataci. Když jsme ji provedli, vyšlo nám, že list není starý 3500 let, ale z roku 1871, kdy dorazil do zahrad v Kew,“ řekl El Paísu. Ale ani tak královské botanické sbírky nezklamaly: našli tam dvě semena vodního melounu, stará 3100 a dokonce 6000 let. Jejich další zkoumání by mohlo přidat další kapitolu do postupně odhalovaného příběhu populárního plodu.

Veganka (40) odhalila tajemství mladistvého vzhledu: Proč snídá polovinu melounu?

Rennerová nyní soudí, že melouny domestikovali Núbijci, od nichž se dostaly na sever do Egypta. Druhou teorií by bylo, že pochází ze západní Afriky, odkud do Egypta přišel vodní meloun přes Libyi – na Sahaře se totiž také našla stará semena rodu citrullus.

Za římského impéria pak plody dorazily na Pyrenejský poloostrov – jak vodní meloun, tak nahořklejší druh z jižní Afriky. „Existuje recept ze 4. století, psaný latinsky, na džem z jihoafrického druhu,“ říká botanička. V době Říma či středověku karavany obchodníků dovezly po hedvábné stezce vodní meloun do Asie. „Víme, že do Severní Ameriky vodní melouny dorazily brzy po cestě Kryštofa Kolumba roku 1492, do Brazílie pak díky obchodu s otroky,“ pokračuje Rennerová.

V mnichovské botanické zahradě se pokusila kordofánský meloun vypěstovat, leč nepodařilo se. Plánuje proto cestu do Súdánu, aby „prameloun“ osobně ochutnala a poznala v jeho domovině.

Předem melounů má lepší předpoklady odolat plísním a virům

Předek dnešních šlechtěných melounů by v současnosti mohl přispět k jejich lepší odolnosti. Geneticky má lepší předpoklady odolávat plísním a virům. „Tyto geny se šlechtěním ztratily. Genom kordofánského melounu by potenciálně šlo použít k vyšlechtění vodních melounů odolnějších vůči nemocem,“ uvedl Chomicki. Použít by šla rozšířená metoda genetické modifikace CRISPR, která za rok 2020 dostala Nobelovu cenu za chemii.

Nyní zemědělci používají postřiky – fungicidy proti plísním/houbám a také insekticidy, aby zabránili hmyzím škůdcům šířit viry z jedné rostliny na druhou. „Geneticky modifikované melouny by výrazně snížily potřebu pesticidů,“ argumentuje Chomicki pro El País.

Ve Španělsku se zatím pokoušejí o totéž tradičním křížením. Zemědělský výzkumný ústav IFAPA v Andalusii vyvíjí nové varianty, kdy se křížením s divokými melouny mají těm šlechtěným dodat geny potřebné k odolnosti.