Kde se vzali tátové? O potomky se stará jen málo savčích samců. Roli hraje evoluce

„Když se podíváte na další druhy savců, samci jen poskytují spermie,“ vysvětluje Rebecca Searová, evoluční demografka z Londýna, pro magazín Knowable. Člověk je mezi savci spíše výjimkou, ale pár dalších se také najde. Aktivní otcové se najdou zhruba u 3 a 5 % savců. I u dalších zvířat, pokud se o potomstvo někdo stará, je to spíše matka. Výjimkou bývají ryby, které obvykle rodiče nedělají, ale když, tak to jsou spíše otcové (včetně extrémního případu mořského koníka, jehož samec mladé nosí ve svém těle).

A dalším extra případem jsou ptáci, kde jsou samci známi svými férovými příspěvky při krmení mláďat – či, třeba jako u tučňáků, i při sezení na vejcích.

Ani u našich nejbližších příbuzných, opic, se samci většinou rodičovství moc nevěnují. Samice se zpravidla o mláďata starají samy, čemuž odpovídá i jejich načasování. Šimpanzice rodí po čtyřech až šesti letech od předchozího, orangutánky s ještě delším odstupem.

Lidé rodí častěji

Zato předkové lidí zvolili jinou strategii. Matkám s péčí pomáhají příbuzní včetně otců, a tak nemají plné ruce práce. Mohou proto rodit častěji – v posledních primitivních společnostech dneška to bývá v průměru jednou za tři roky, což by mohlo odpovídat pralidem obecně. „Lidští otcové praktikují opravdu nákladnou péči,“ řekl magazínu Knowable antropolog Lee Gettler, jenž se na americké Univerzitě Notre Dame věnuje vztahu hormonů a chování  - a doma péči o dvě děcka. „Přispělo to k evolučnímu úspěchu lidí,“ věří Gettler.

Ale jak k tomu homo sapiens dospěl? Indicií mohou být některé gorily, mezi ostatními lidoopy netypické. „Samci agresivně brání své skupiny, což je pro samce, jenž má potomky, formou (potenciálně velmi nákladné) nepřímé péče,“ uvádí Gettler s kolegy ve studii publikované v ročence Annual Review of Anthropology.

A samci goril horských předvádějí i přímou péči. „Mláďata tráví spoustu času kolem samců,“ uvedla pro Knowable Stacy Rosenbaumová z Michiganské univerzity. Výhrůžně vypadající mackové kolem metráku a půl, s ohromnými svaly a zuby, s dovádivými mláďaty komunikují, hrají si, někdy se s nimi při spánku tulí.  A tím jim předávají své životní zkušenosti. Co je zvláštní, ani nemusí být jejich. I toto je zřejmě způsob, jak zaujmout samici; takoví starostliví otcové či „strejdové“ nakonec mívají podle výzkumu Rosenbaumové víc vlastních dětí, byť zrovna nejsou nejsilnějšími alfa samci, jak napsala v magazínu Nature.

Podobně taková strategie funguje u makaků a některých paviánů. Většinou to samce nic moc nestojí, nechat si lézt po hlavě prcky, třeba i cizí, a tak je tolerují, ba je v tom podporují. Hlavně, že se blýsknou před samicemi.

Společenskost horských goril má dokonce takový efekt, že i když mládě ztratí matku, ostatní včetně velkých samců se o ně postarají a žije si bez vážnějších důsledků – například má samo mladé v normálním věku. Naopak sirotci u šimpanzů mívají nižší šance na přežití, zjistila studie z magazínu eLife. 

Gorily z pražské zoo se chystají na stěhování: Takhle roste nový pavilon za 300 milionů, podívejte se!

„Data o gorilách, paviánech a makacích jsou v souladu s ideou, že samice mohou preferovat, dokonce soupeřit o samce, kteří takovou péči poskytují,“ uvádí Gettler. „To je zřejmě základem pro postupnou evoluci nákladnější otcovské péče.“

Laik by si řekl, že rozdíly mezi druhy savců lze pozorovat i mezi lidskými samci: některý „uloví“ družku na své svaly, bourák nebo tučné konto, jiný spoléhá, že zaujme tím, jak to umí s dětmi. Gettler ale novým výzkumem ukazuje, že je to trochu jinak.

Vědci měřili mladým mužům hladinu tzv. mužského hormonu. „U savčích samců testosteron stimuluje rozvoj vlastností a chování, které přispívají ke snahám spářit se, včetně svalstva, libida, agresivity a dvoření se. U některých druhů savců a ptáků ale také úspěch v rozmnožování záleží na jejich podílu na péči o potomstvo. Jelikož čas a energie jsou omezené, samci těchto druhů často čelí volbě mezi protichůdným chováním spjatým s pářením a rodičovstvím,“ uvádí Gettler v magazínu PNAS. Ukázal ale, že tato volba není definitivní, nýbrž se samci mohou přizpůsobovat.

Svobodní dvacátníci vykazovali při prvním odběru vysoké hladiny testosteronu. Po necelých pěti letech jim hormon trochu poklesl, pokud zůstali single. Avšak ti, kteří si mezitím našli partnerku a zplodili dítě, měli nyní testosteronu o čtvrtinu až třetinu méně. Zejména byl vidět rozdíl u těch, kteří se o dítě aktivně starali.

Neuvěřitelný příběh Mariny Chapmanové: Vychovaly ji opice, teď má rodinu i knížku

V rámci druhu homo sapiens, napříč kulturami, mívají otcové různé role. Třeba v etniku Himbů v Namibii se o děti stará rozvětvená rodina. Rozdílné vnímání otců je znát u dvou sousedních etnik v Kongu, jejichž mentalitu Lee Gettler porovnává. Bondongové se živí rybolovem a farmařením, cení si otců, kteří dokážou riskovat, aby uživili svou rodinu. U BaYaků, sběračů, jsou spíše ceněni ti, kteří se dokážou rozdělit i s ostatními.

„Na Západě máme idealizovanou představu úzké (nukleární) rodiny,“ upozorňuje Searová na mýtus heterosexuálního páru, samostatné jednotky, kde táta zajistí potravu a máma péči o děti.

„Taková forma byla idealizovaná v západní střední třídě v polovině minulého století. Naopak studie jiných kultur či historické perspektivy ukazují, že ve většině lidských společností se typicky na výchově dětí podílí víc jedinců než jen matka,“ napsala v magazínu Philosophical Transactions of the Royal Society B. „Evoluční antropologové se shodují, že jsme si vyvinuli strategii spolupracujícího množení. Očekávat, že se matky budou bez větší podpory starat o děti a otcové zajišťovat své rodiny bez větší pomoci, může vést k neblahým zdravotním důsledkům pro matky, otce i děti.“