Neuvěřitelný příběh Mariny Chapmanové: Vychovaly ji opice, teď má rodinu i knížku
Únos, tlupa opiček, prostituce, život na ulici, zajetí mafiány. To vše obnáší příběh Mariny Chapmanové (71), která tvrdí, že ji jako čtyřletou holčičku adoptovaly kapucínské opice v pralese mezi Kolumbií a Venezuelou. Po letech o svém životě, jak si ho pamatovala, s pomocí dcery napsala fascinující knížku. Několik vydavatelů ji odmítlo, nevěřili jí. Nakonec ale o ní natočil dokument National Geographic a vše se změnilo.
Marina Chapmanová nyní už několik dekád žije v Anglii, má manžela a dvě krásné dcery. Narodila se kolem roku 1950 v malé vesničce v Kolumbii a její dětství a dospívání bylo podle všeho zcela výjimečné.
Drobná, sympatická a energická žena to tak alespoň tvrdí a napsala o tom také ve své autobiografii Dívka beze jména (v angličtině vydané pod titulem The girl with no name, ve španělštině La niña sin nombre).
Její rodina a obě dcery o tom, co říká a píše, že prožila, nemají nejmenší pochybnosti. Jistá jinakost jejich maminky je totiž provázela od malička a byla pro ně něčím zcela běžným.
„Jako malá jsem si myslela, že každá maminka svým dětem vypráví pohádky o tom, že je, když ony samy byly dětmi, v pralese vychovávaly opice,“ svěřuje se mimo jiné v knize jedna z Mariiných dcer Vanessa, která mamince s psaním knihy pomáhala.
Kromě toho, že poslouchaly příběhy z pralesa, viděly maminku také hbitě šplhat po stromech, jako by se na nich narodila, a vydávat autentické opičí zvuky. Teprve když dcery vyrostly, došlo jim, jak výjimečnou maminku vlastně mají. Protože ale Marina ani trochu netoužila po slávě a věnovala se v poklidu své rodině, svět o jejím osudu neměl ani potuchy.
Jak v knize Marina píše, měli ji v pěti letech unést z její vesnice cizí lidé a po nějaké době ji z neznámých důvodů nechat v pralese na pospas osudu. Aby přežila, dívka napodobovala kapucínské opičky, které při svém boji o přežití v pralese vídala. Jedna tlupa ji nakonec přijala za svou a její členové ji naučili shánět ovoce, oříšky, jedlé rostliny a vodu.
Do paměti se jí nesmazatelně vryla příhoda, kdy ji měl její „děda“, tedy bezzubý stařešina tlupy, zachránit život, když omylem snědla jedovatou rostlinu. Shazováním do potoka ji přiměl sousto vydávit a pitím velkého množství vody obsah žaludku naředit tak, aby se jí její chybná volba „potraviny“ nestala osudným. O tom, že starý opičák dobře věděl, co dělá, je Marina dodnes pevně přesvědčená.
Knihu Marině nejdřív nikdo nechtěl vydat, tak za vlasy přitažený jim celý příběh o její zvířecí rodině přišel. Nakonec však o opičí ženě natočil dokument National Geographic a usměvavá paní s neobyčejným dětstvím vešla ve všeobecnou známost.
Tvůrci dokumentu ji mimo jiné požádali, aby se podrobila sérii neuro-behaviorálních testů včetně testů na detektoru lži – a prošla prakticky všemi. Dokonce ji natáčecí tým vzal na chvíli zpět do džungle, kde všem předvedla, jak skutečně s opičí obratností šplhá po stromech a zuby jako by nic otevírá kokosové ořechy.
„Měla jsem husté, smotané černé vlasy až po zadek, prakticky celou mě zakrývaly, obličej i tělo. Léta jsem se nemyla, byla jsem téměř černá. Protože jsem přestala chodit po dvou, ve skrčené poloze jsem skutečně musela vypadat jako opice,“ řekla také Marina podle webu deníku Daily Star k dětství mezi malými ocasatými primáty.
Z opičí tlupy ji nakonec asi ve věku 10 let „vysvobodili“ lovci a po nějaké době byla prodána do nevěstince, pak si z ní na chvíli udělali mafiáni otrokyni. Podařilo se jí uprchnout a žila léta na ulici. Musela si nesnadno znovu zvykat na lidskou řeč a lidskou společnost, nakonec se však dokázala dostat z Jižní Ameriky až do Anglie, kde se kolem 20 let věku v Bradfordu vdala. A ve Velké Británii žije dosud.
Někteří sice o autentičnosti jejího vyprávění stále ještě pochybují s tím, že žena podlehla falešným vzpomínkám, aby v hlavě překryla kruté dětství, Marina už ale nyní všeobecně brána jako jedno z dalších potvrzených dětí vychovaných některým zvířecím druhem. Britské televize ji s oblibou zvou do talk show a těší se pozornosti veřejnosti.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.