Na pětitisícovku v gumákách: Krásné a neznámé hory Rwenzori jsou jako z jiného světa

Kilimandžáro (5895 m n. m), původní cíl naší cesty, jsme kvůli pandemii koronaviru a zákazům cest do Tanzanie museli vypustit. „Také jsme tam chtěli, ale kvůli covidu jsme nakonec vyjeli sem. Tohle je nejtechničtější trek Afriky, Kili je oproti Margaritě procházka po obědě,“ směje se španělský horolezec Borja Rodrígez Gonzales, kterého jsme potkali v horské vesničce Nyakalengia. Jeho slova mě moc nepotěšila, ale snažím se nepropadat panice, protože už stejně není kam couvnout.

Vyzvedává nás pracovník trekingové agentury a jedeme si do centra převzít horolezecké vybavení. Pokud jste vyznavači alpinistického stylu a trampského toulání v horách, východní Afrika vás nejspíš neuspokojí. Do hor vás totiž bohužel bez podpůrného týmu nepustí. Působí to skoro až komicky. Mě a mého spolucestovatele doprovází dva průvodci, kuchař a šest nosičů. Je to zbytečnost, ale tak to tu zkrátka funguje. Útěchou nám může být snad jen to, že jsme dali aspoň na pár dní práci tolika lidem, obzvláště v období, kdy se sem málokdo odváží.

Gumáky jsou povinnost

Po vyfasování lan, maček a cepínů přichází na řadu méně obvyklé horolezecké vybavení – gumáky. „Já mám ale nepromokavé pohorky, fakt je musím mít?“ snažím se protestovat, ale při burácivém smíchu průvodců mi dojde, že se asi budou hodit. Záhy zjistím, že nevzít si je, by byla obrovská chyba, tyto deštné hory jsou totiž asi jediné pohoří na světě, kam se až do čtyř tisíc metrů nad mořem brodíte po kolena v bažinách.

Na hory v gumákách. | Pavla Rašticová

Trek by měl trvat pět dní, během kterých bychom měli zdolat i nejvyšší bod, ledovec Margaritu. Vybrali jsme si jedinou společnost, která nám řekla, že je možné toto všechno stihnout. Zapomněli ale jaksi dodat, že bychom se v kondici museli rovnat Reinholdu Messnerovi v jeho nejlepších letech.

Po briefingu s vedoucím skupiny jsme připraveni na výstup, během kterého bychom měli překonat šest vegetačních pásem. V množství těchto zón tkví jedinečnost přírody Rwenzori. Bažiny a rašeliniště rozhodně nejsou jedinou místní raritou. Najdete tu rostliny, které jen v této oblasti díky vydatné zálivce dorůstají monstrózních rozměrů. Nejvíc se tu daří lobéliím, které dosahují výšky až pět metrů.

Není divu, že byl národní park Rwenzori v roce 1994 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Ve známost však vešel ještě mnohem dříve. První zmínky o pohoří se objevily již ve 4. století př. n. l. Aristoteles se zmiňoval o jakýchsi Stříbrných horách a Ptolemaios psal, že v Měsíčních horách pramení Nil.

„Místní sem vůbec nesmí sami chodit, musel by je doprovodit ranger. Než se tu z toho v roce 1991 stal národní park, málem vykáceli všechny stromy a vylovili celou populaci opic,“ vysvětluje mi náš průvodce Jostas, muž malé postavy, ale neuvěřitelné síly, když procházíme zónou sloní trávy. Údajně tu žijí horští sloni, což je trochu menší druh slonů, než jaké můžete potkat v savaně. Na otázku, jestli taky někdy jedl opici, se tento otec čtyř dětí jen usměje a povídá: „Já nikdy, ale otec mi říkal, že je to nejlepší maso na světě.“ Nám nezbývá než mu věřit, lovit divoká zvířata je totiž v Ugandě přísně zakázáno, navíc právě pojídáním opičího masa se měl v minulém století přenést HIV z opic na lidi.

Pytláci ze zoufalství

Místní komunity z tržeb národního parku profitují. Velká část peněz, které jsme za toto dobrodružství zaplatili, by měla připadnout právě na podporu místních, kteří pandemií a odlivem turistů neuvěřitelně trpí, a proto tu pytlácké incidenty bohužel nejsou vůbec ojedinělé. „Jen minulý měsíc snesli rangeři z národního parku stovky zvířecích pastí,“ kroutí hlavou náš druhý průvodce Anthony.

První zóna končí ve výšce 1800 metrů. Na ni navazuje až do výšky 2500 metrů pásmo horského deštného pralesa. Ještě první den dosahujeme jeho hranic, když po poledni vystoupáme k první boudě Nyabitata. Chaty, ve kterých budeme v horách přespávat, postavili v padesátých letech ještě Angličané. Ty byly od té doby několikrát opraveny a slouží k docela pohodlnému přespání. S přibývající výškou však jejich komfort klesá.

Cestou jsou pro přespání turistů chatky. | Pavla Rašticová

Jostas a nosiči mají spát odděleně, aby nás nerušili. Krátce po příchodu však zjišťujeme, že průvodci zapomněli klíče od chaty v kanceláři ve vesnici. Nemáme se ale prý bát, protože je snad určitě někdo vzal. Opravdu, za dvě hodiny je přináší druhá skupina, ve které sem jde i Gonzalez se svým izraelským spolucestovatelem Omri Cohenem. I je doprovází devítičlenná banda Uganďanů.

Kromě nás ale v celých širých horách už nikdo jiný není. Signál tu také chybí a vzhledem k tomu, že horští vůdci s sebou nemají vysílačky, si začínáme uvědomovat, že se nám nesmí nic stát, jinak máme velký problém. Vtom nám kuchař Elisha nabízí výčet z možností večeře. Když jsme uviděli syrové maso viset zvenku chatky a kolem něj hejno much, došli jsme k názoru, že nejjistější bude sníst kuře co nejdřív. I když nám ho Elisha pak hrdě nabízel ještě pátý den.

Bažiny jako z Nekonečného příběhu

I přes partyzánské podmínky nám servíruje výborné pokrmy a k velkému překvapení nás za celou dobu nepotkávají žádné zažívací potíže. Díky Bohu! Suchých, tureckých záchodů je v horách pomálu a mimo ně by se vyprazdňovat nemělo. Všechno totiž prosakuje do řek, ze kterých si pak plníte bandasky k pití.

Od druhého dne začíná jít do tuhého, dosáhli jsme totiž pásem vysokohorských bambusových a vřesovcových lesů. Tam už naplno zakusíme pravé africké bažiny, ve kterých vzpomínáme na dětství a vžíváme se do Átreje v Nekonečném příběhu. Ujít pouhý kilometr trvá téměř hodinu, a pokud se zrovna netopíte až po kolena v bahně jako Átrejův věrný koník Artax, musíte šlapat do neuvěřitelného krpálu.

Jedinou odměnou nám jsou úžasné pohledy na nejroztodivnější rostliny, jaké jsme nikdy předtím neviděli. Stromy tu jsou propletené liánami, které dávají prostor trsům tzv. epifytických rostlin. Připomínají parazity, ale vyživují se každá samostatně – všechna rostlinná společenstva se spojují v plošiny, zachycují další rostliny a vytváří dechberoucí obrazce.

Rwenzori neboli Měsíční hory v Ugandě. | Pavla Rašticová

Boj s výškou

Nejdůležitější je pořádně dýchat, protože ve výšce nad tři tisíce metrů už se o vás začne pokoušet výšková nemoc. Je jedno, v jaké jste fyzické kondici. Čím víc svalů, které potřebují okysličit, tím horší symptomy. Platí také pravidlo, že alkoholu byste se měli úplně vyhnout. Vzdát se piva je však pro mého spolucestovatele, který do pytlů nosičů zabalil deset kousků místní značky Nile, horší než trest v podobě obávané nemoci horolezců.

Konečně dorazíme do výšky 3505 metrů, kde u řeky Bujuku leží kemp John Matte, ve kterém máme strávit noc. Teplota se tu drží okolo deseti stupňů, a koupel v řece se tak rovná otužileckému výkonu. Další den je naším cílem Ellena Hut (4565 m. n. m.), nejvýše položený kemp v celém parku.

Světová rarita na pokraji vyhynutí: Stromové lvy v Ugandě vraždí kvůli černé magii

Tam nás však čeká náročný výstup. Půvab panoramat kontrastuje s těžkým terénem. Propadáme se po kolena do bahna, s výjimkou krátkých úseků chůze po dřevěných stezkách přes obří rašeliniště Bigo Bog. „Když tady ta cestička ještě nebyla, museli všichni návštěvníci skákat z jedné obří rostliny papanea rhododendroides na druhou,“ vysvětluje nám Jostas, když nás vítá v afroalpinské vegetační zóně. Gumáky máme plné bláta. Každý krok začíná se stoupající nadmořskou výškou bolet, pohyb však odhání chlad.

Po strastiplných osmi hodinách brodění se v bažinách a šplhání po kluzkých skalách dorážíme do tábora Ellena Hut. Tady nás obklopují už jen ostré skály, a když na chvíli ustoupí mlha, občas se nám ukáže pohled na ledovce.

Počasí se v horách mění ze sekundy na sekundu. | Pavla Rašticová

Na pokraji sil

Jsme na pokraji fyzických i mentálních sil. Je zajímavé, jak si nedostatek kyslíku dokáže zahrávat s vaší myslí. U mě se to projevovalo neuvěřitelně rychlými změnami nálad a přecitlivělostí, takže mě dokázalo rozbrečet i to, že se budu muset jít umýt do lavoru s ohřátou vodou. Doteď nevím proč.  

Na briefingu nám průvodci oznamují, že k vrcholu vyrazíme ve tři ráno, tak ať se pořádně vyspíme, protože zítřek bude trvat minimálně dvacet hodin. S těžkým srdcem se rozhodujeme pro ústup.

Naši kamarádi vrchol zdolali:

„Udělali jste dobře. Jste unavení, a kdybyste se nestihli vrátit včas, mohli byste spadnout do průrvy, protože to tam po východu slunce taje jako blázen,“ konejší nás Gonzales, který má na svém kontě několik šestitisícovek včetně nepálského Island Peaku. „Já jsem v životě víc hor nevylezl, než vylezl.“ Dvaatřicetiletý španělský horal se s Cohenem opravdu ve tři ráno vydává nahoru. V chatce nechává spacák, do kterého se ihned po jeho odchodu balíme. Trekingová společnost nám totiž půjčila spací pytle určené do dvaceti stupňů, tady ale v noci mrzlo. Naše rozhodnutí zůstat šest set metrů pod vrcholem přestáváme litovat po probdělé noci v mrazu.

Aspoň to cestou zpět můžeme vzít jinou trasou okolo jezer Kitandara, jejichž název v místním jazyce znamená „kluzký“. A klouže to opravdu vydatně. Nedokážu ani spočítat, kolikrát jsem se za cestu dolů vykoupala v bažině nebo uklouzla na kameni. Náročný terén vám totiž neodpustí jedinou chybičku. Dolů se jde příkře potokem a po skalnatých plotnách, kde mnohdy chybí žebříky.

I přes horolezecký neúspěch byl trek v horách Rwenzori jedním z nejsilnějších zážitků v životě. Takto divokou a nedotčenou přírodu nikde jinde na světě nenajdete. Pokud vás láká zdolat vrchol Margarity, vyčleňte si na toto dobrodružství aspoň sedm dní. Díky lepší aklimatizaci se vám půjde lépe a nebude vás tolik trápit výšková nemoc.