Julii (4) unesli žebráci. „Celý život jsem si myslela, že mě rodiče opustili,“ říká
Příběh Julie, která se jako čtyřletá holčička ztratila v Bělorusku, připomíná pohádku. Dívka zmizela v říjnu 1999, když se s otcem vracela vlakem domů. O pár dní později, ve více než 800 kilometrů vzdálené Rjazani objevili ruští policisté na nádraží malou Juliji (4), která si nemohla vzpomenout na svoje příjmení, na město, odkud pochází, ani na to, jak se do Ruska dostala. Dnes už dospělá žena se svěřila reportérům deníku Komsomolskaja pravda, že si celý život myslela, že ji rodiče opustili. Po 20 letech se dozvěděla, že po ní její rodina nikdy nepřestala pátrat.
„Mami, tati, to jsem já, Julia, vaše dcera,“ napsala Julie svým biologickým rodičům, které se jí za pomoci jejího přítele Ilji Krjukova podařilo po 20 letech najít. Žena uvedla, že chvíli jen zírala na displej svého mobilu a sbírala odvahu odeslat zprávu. Bála se, že na ni rodiče zapomněli.
Ljudmila a Viktor Mojisejenkovi ale na svou Julinku nikdy nezapomněli, Ljudmila celých 20 let věřila, že je její dcera naživu a že se jednou vrátí domů. Nenechala se odradit, ani když jí přátelé a příbuzní říkali, že se musí smířit s tím, že Julia je pravděpodobně po smrti. Viktor si dlouho vyčítal dceřino zmizení, byl to právě on, kdo ji ve vlaku na trase Minsk-Osipoviči osudného 1. října ztratil.
Snoubenec odhalil pravdu za 10 minut
Běloruská policie tápala, za dvě desetiletí se jim nepodařilo najít jedinou stopu, která by vedla k nalezení pohřešovaného dítěte. Ani Julia neměla štěstí při hledání své minulosti, jejímu snoubenci ale trvalo jen 10 minut k tomu, aby celý případ „rozlouskl“. Krjukov popsal, že si jednoduše „vygooglil“ spojení slov dívka ve věku 4 let a pohřešovaná. Pak začal „klikat“ na odkazy, které mu vyhledavač nabídl.
Narazil na starý článek z Běloruska. „Pomyslel jsem si: Bělorusko? Ale to je tak daleko od Rjazaně,“ popsal tisku Krjukov. „Jenže všechny informace seděly, křestní jména dívky i jejích rodičů. Jako poznávací znamení tam byla popsaná jizva na čele, přesně jakou má moje Julka,“ vysvětlil muž. Krjukov nemeškal a zavolal na stanici minské policie. Pár dní na to měla Julija v ruce telefonní číslo na otce.
Rozhovor na osudném místě
„Nepozvala jsem vás sem jen tak. Právě tady mě 21. října 1999 našla policie,“ prohlásila Julia, která poskytla rozhovor deníku Komsomolskaja pravda, reportéři se za ní rozjeli do Rjazaně. Schůzku s novináři si dala Julia před nádražní budovou. „Pamatuju si jen, jak mě tu z vlaku vysadil nějaký strejda s tetou. Dlouho jsem seděla na perónu a koukala na vlaky, hledala jsem nějakou známou tvář,“ vyprávěla Julia.
„Do té doby jsem s tím strejdou a tetou jezdila z města do města. Žebrali jsme a skrývali se před policisty, lidmi v uniformě mě strašili. A zdá se, že se povedlo, dodnes se jich bojím,“ dodala Julia.
Promrzlá, vyčerpaná, zavšivená
Byli to ale nakonec právě policisté, kteří promrzlou dívku na nádraží našli a odvezli na stanici. Měla na sobě jen slabé punčocháče a sandálky. „Holčičce jsou tak tři, čtyři roky. Je vyčerpaná, zmrzlá, jinak v pořádku, ve vlasech má vši,“ uvedli strážníci v oficiálním záznamu. „Bylo mi zle, měla jsem takový strach, že jsem si nevzala ani čaj a koláč, který mi dali. A to jsem měla obrovský hlad,“ zavzpomínala.
Julii ze stanice odvezli do nemocnice, kde zůstala celý týden, pak se dostala do dětského domova. Mezitím doma v Bělorusku její rodiče panikařili, objížděli celý okres a neúnavně hledali svou dceru. Tamní policisté pročesávali okolní lesy, ale zdálo se, že se po čtyřleté dívce slehla zem.
Julija: Otec se přiznal, že pil
„Když jsem se po 20 letech setkala s tátou, s hanbou se mi přiznal, že ten den, kdy jsem se ztratila, pil. Říkal, že se ve vagonu zapletl do nějaké bitky, pak usnul. Když se probudil, byla jsem pryč. Celé ty roky se obviňoval, mamku každý den na kolenou prosil o odpuštění. Říkal, že je hlupák,“ uvedla Julia, novinářům sdělila, že si na žádnou rvačku ve vlaku nepamatuje.
„Můžu být ráda, že mě nezabili.“
„Asi jsem si tehdy myslela, že je to skutečně můj strýc s tetou,“ popsala lidi, kteří ji unesli. „Po čase jsem pochopila, že to byli cizí lidé. Unesli mě a můžu být ráda, že mě nezabili,“ řekla dívka. „Když se mě pak policisté ptali na rodiče, věděla jsem jen, že máma je Ljuda a táta Víťa.“
Julia se novinářům svěřila, že několik věcí nasvědčovalo tomu, že není z Ruska. „Některá slova neseděla, používala jsem výrazy, které se v Rusku neříkají. Nikomu to ale nepřišlo divné,“ vysvětlila. Od ruských úřadů dostala nové příjmení Ivanovová, křestní jméno a otčestvo po otci Julia Viktorovna jí zůstalo. Datum narození, které dodnes používá, je rovněž smyšlené.
V dětském domově zůstala Julija jen několik týdnů. „Líbeznou a hodnou dívku s rusými vlasy“ si vyhlídla rodina rjazaňské lékárnice Iriny Alpatovové, která toužila po dceři. Alpatovová měla doma dva syny.
„Kup mi mrkvičku a budu tvoje dcera.“
„Když jsem ji poprvé uviděla, její oči přetékaly láskou. Budu tvojí dcerkou, když mi koupíš mrkvičku,“ vzpomíná na setkání s adoptivní dcerou Alpatovová. „Srdce mi krvácelo, řekla jsem. No, samozřejmě, koupím mrkvičku, šatičky a hračky,“ uvedla lékárnice. „Už na začátku jsme se rozhodli, že jí nebudeme lhát. Věděla, že nejsme její skuteční rodiče. Léta se trápila tím, proč ji rodiče opustili. Nikdy nás nenapadlo, že po ní někdo pátrá,“ sdělila Alpatovová novinářům.
„Byla v hrozném stavu, na nohou měla stopy po omrzlinách, pod nehty špínu. Byla jsem si jistá, že její rodiče jsou bezdomovci,“ zakončila Alpatovová. Díky snoubenci své dcery měla možnost zhlédnout setkání Julie a jejích biologických rodičů. Krjukov vše natočil na svůj mobil, ruka se mu chvěla dojetím.
„Holčičko, odpusť nám. Odpusť nám, naše dceruško,“ Mojisejenková při pohledu na dceru propukla v pláč. Rodiče nepotřebovali čekat na test DNA, svou ztracenou dceru poznali. Policie ale na výsledky rozboru čekat musela, teprve potom mohla potvrdit, že Julia Ivanovová, která po adopci přijala jméno Alpatovová a po sňatku příjmení Gorinová, jež si nechala i po rozvodu, je skutečně hledaná Julija Mojisejenková. Analýza jednoznačně potvrdila, že je to ona.
Julia: Rodičům nic nezazlívám
„Pamatuju, kde bývalo umyvadlo, kde jsme koupali mladšího bratra, jak jsme se se starší sestrou honily na louce, kde se pásly krávy. Jsem vesničanka! Moje srdce mě z Rjazaně vždycky táhlo do zapadákovů, teď už vím proč,“ zasmála se Julia.
„Rodičům nic nezazlívám. Na první pohled jsem se do nich zamilovala. Jsem šťastlivec, mám dvě mamky, dva taťky, tři bratry a sestru,“ prohlásila. Její biologičtí rodiče ji pozvali, aby s nimi žila v Bělorusku, Julia má ale před svatbou, navíc má v Rjazani pětiletou dceru Kristinu. Mojisejenkovi slíbili, že za dcerou a vnučkou přijedou do Ruska, na vnučku se už moc těší.
