Jak ráda bych tu zůstala, psala si do deníčku: Českou „Anne Frankovou“ Věrku (†12) zabili nacisté v ghettu

Na konci června 1929 přivedla Melánie s manželem Otakarem v Plzni na svět druhou dceru, malou Věrku. Otec pracoval jako úředník pro plzeňskou továrnu Gustav Teller, a mohl si tak dovolit zajistit rodinu natolik, aby Melánie zůstala s dcerkami Haničkou a Věrkou doma.

Jako šestiletá začala Věrka navštěvovat obecnou školu pro dívky. Do stejné třídy s ní chodila i její sestřenice Edita Kohnová, která byla dívčinou celoživotní spřízněnou duší. Jak vyplývá z deníku, který si v srpnu 1941 začala Věra psát, na dobrých známkách jí záleželo. „Dnes byla maminka na rodičovském sdružení. Rodiče se tam dozvěděli, jak nám dopadla vysvědčení. Mám samé jednotky. Do smrti snad nepochopím, jak se to mohlo stát,“ zaznamenala si.

Láska vedle masakrů: Deník „polské Anny Frankové“ se objevil po 70 letech

Tlak ze strany nacistů se zvyšoval

Zpřísňující se pravidla po nacistické okupaci ale život mladé židovky značně stěžovaly. Věrka nemohla chodit do divadel, jezdit tramvají nebo si zajít do parku. Pro jejich původ se jim začali dokonce posmívat spolužáci a Hanin prospěch se natolik zhoršil, že otec rozhodl o konci studia na plzeňském gymnáziu. „Naše Hanka bude pracovat v továrně v Horní Bříze. Najednou se rozhodla. Dostane povolení jezdit vlakem a už brzo nastoupí,“ napsala si v prosinci 1941 do deníku Věrka.

Pár měsíců před sestřiným odjezdem se začal stupňovat tlak nacistických pohlavárů na židovské občany. Většina těchto rodin musela být sestěhována, protože prý jejich členové bydleli v moc velkých bytech. Do bytu 4+1 se ke Kohnovým nastěhovali i Stránští a potom i Steinerovi.

Sex a sprosté vtipy. Zakryté stránky z deníku Anny Frankové rozluštili vědci

Nadšení vystřídal strach 

Jako dítě z toho měla Věrka nejprve radost. „Když jsem se vrátila domů, myslela jsem, že omdlím. V pokojích bylo páté přes deváté. Mně se takové změny hrozně líbí. Zato ne mamince,“ zaznamenala si holčička do svého zápisníku. Ve vyklizených pokojích, které čekaly na nové nájemníky, Věrka metala jeden kotrmelec za druhým.

Na přelomu let 1941 a 1942 se situace pro Židy ještě zhoršila. „Maminka pláče pořád a je tak hrozně smutná a vše vidí černě. Já pláču s maminkou, protože je mi jí líto a Hanka pláče taky. Ty nejnutnější věci si sbalujeme, a sice každý zvlášť, protože tam nebudeme dohromady,“ zaznamenala dívka tehdejší pocity.

Nejmladší sestru Franze Kafky umořili nacisté: Ottilie Davidová (†50) do poslední chvíle pomáhala bezmocným

S Bohem, můj deníčku!

Poslední záznam je v deníku snad až na symbolické poslední straně z 15. ledna 1942. „U nás je pořád smutno. Musíme všichni balit. Včera jsem si nechala ostříhat vlasy. Měla jsem velmi dlouhé vlasy až do polovic zad, svázané vzadu dvěma stužkami. Teď je mám krátké,“ stojí na poslední straně.

„Nezažila jsem sice ten půl roku mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala. S Bohem, můj deníčku!“ vměstnalo se Věrce ještě na úplný konec. Nový deník ani poznámky už ale nikdy nepřibyly. Dívenka zemřela po měsíci a půl v polském židovském ghettu Izbica, které fungovalo jako přestupní bod pro deportace Židů z Polska, Německa, Rakouska a Československa do koncentračních táborů.

Věrčin deník objevila na konci padesátých let tehdy desetiletá Jana Hůlková. Ošoupanou knížečku našla malá čtenářka v knihovně adoptivního tatínka Jaromíra Kalivody, manžela Marie Kalivodové. Ta se kamarádila s Věrčinou matkou, Melánií Kohnovou. „Ten si u nás schovala Věruška. Měla si pro něj přijít po válce, ale už se nevrátila,“ odpověděla tehdy dceři na dotaz, o čí deník jde, Marie Kalivodová.

Krutý osud slavného pražského lékaře: Kramera (†79) zavraždili nacisté, v Bubenči založil sanatorium

Nové vydání deníku je blízko

Ta sešit střežila až do konce šedesátých let, kdy jej pro jistotu předala knězi Jednoty bratrské Miroslavu Matoušovi. Ten se k jeho vydání rozhodl až v roce 2006. Nového vydání se Deník Věrky Kohnové dočká už 23. února.