12°C
Jako film Dovolená s Andělem: Pamětníci popsali odborářské rekreace v době socialismu
V sobě socialismu bylo nejmasovější společenskou organizací Revoluční odborové hnutí známé pod zkratkou ROH. To kromě jiného pořádalo také takzvané rekreace, na nichž měli pracující načerpat nové síly a pak se svěží vrátit do pracovního procesu. Na těchto pobytech byl ovšem přísně naplánovaný program, který zahrnoval například ranní rozcvičku. A dostat se do zahraničí bylo opravdu těžké, ač šlo o výlet „za zásluhy“, většinou rozhodovaly především konexe.
Právě rekreacím pořádaným ROH se ve svém článku na portálu Paměť národa věnuje Barbora Šťastná. Jak podotýká hned v úvodu, kultovní film Dovolená s Andělem s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli vůbec nepřehání. Právě prostřednictvím těchto pobytů mohl socialistický režim působit na občany i v jejich volném čase.
Myšlenka těchto rekreací pro odboráře vznikla už za protektorátu a československá vláda ji v roce 1945 převzala. Na takzvané závodní pobyty v padesátých letech navíc zaměstnanci nesměli brát své rodiny. Ty byly totiž brány jako „překážka ve stmelování kolektivů“. To se změnilo v roce 1960. Během dovolené museli účastníci navštěvovat různorodý program, který byl povinný. Jednalo se o vše možné od ranní rozcvičky, přes prohlídku památek, po večer promítání filmů.
Nerozhodovaly zásluhy, ale konexe
Teoreticky bylo možné vycestovat i do spřátelených zemí v zahraničí. „Výběrové pobyty“ měly být jako odměna určené pro ty nejlepší zaměstnance. V praxi to ale fungovalo zcela jinak. To popsala Paměti národa i Jiřina Masná. Ona i její manžel pracovali v dolech v Ostravě. „Dcera byla po zápalu plic, manželovi hnisal prst, měl nohu celou modrou. Když jsme zažádali o rekreaci v Jugoslávii, řekli nám, že si to soudruzi nejdříve musejí rozmyslet,“ popsala pamětnice.
Pobyt jim nakonec schválili, ale museli za něj zaplatit na tu dobu neuvěřitelnou částku sedm a půl tisíce. Jiní jej přitom měli za pouhou tisícovku. I tak jeli. V letovisku Baška Voda předseda začal rekreantům vykládat, jak si mají vážit toho, že mají pobyt za nízkou cenu. Paní Jiřina to nevydržela a ozvala se.
Kvůli dovolené musel nést rudý prapor
„Řekla jsem, že bych ho chtěla opravit, že jsem platila sedm a půl tisíce, zatímco oni to měli za tisíc. A že jsme oba dva zaměstnaní na šachtě, že manžel je nemocný. Ten předseda na to, že to není pravda. A ptal se, co těmi řečmi sleduju, koho chci ohromit.“ Dodala také, že přestože se mělo jednat o pobyt pro horníky, v autobuse jich bylo minimum. Za to s nimi jeli lékaři, právníci a vedení krajského ROH.
Podobnou zkušenost má i pamětník Rudolf Švec. Ten pracoval jako karosář v Holýšově a v roce 1986 mu přidělili poukaz na zájezd do Sovětského svazu. Na rekreaci s rodinou však nevyrazil. „Za čtrnáct dní přišel předseda odborů a říká: ,Kamaráde, my jsme ti to museli vzít, protože přišel jeden angažovaný. Museli jsme zájezd dát jemu. Tobě to dáme příští rok,‘“ vysvětlil pan Švec. Napřesrok se sice na rekreaci dostal, v májovém průvodu ovšem musel nést rudý prapor.
Více detailů o těchto pobytech i mnoho dalších příběhů z 20. a 21. století si můžete přečíst na portálu Paměť národa.
