Jaderné zbraně: Které země jich mají nejvíc a kdo podepsal smlouvu o jejich nešíření?

• Jaderné mocnosti
  Spojené státy
  Rusko
  Velká Británie
  Francie
  Čína
  Indie
  Pákistán
  Severní Korea
  Izrael
• Státy s jadernými zbraněmi v minulosti
• Jak fungují jaderné zbraně
  Štěpný princip
  Fúzní princip (termonukleární zbraň)
• Smlouva o nešíření jaderných zbraní

Na světě je osm zemí, které tvrdí, že mají jaderné zbraně - Spojené státy, Rusko, Velká Británie, Francie, Čína, Indie, Pákistán a Severní Korea. Zároveň se předpokládá, že jadernými zbraněmi disponuje i Izrael. Mezi jadernými mocnostmi jsou tři členské státy NATO - Spojené státy, Velká Británie a Francie. V minulosti ovšem byla jadernými hlavicemi ozbrojena i Jihoafrická republika, která zkonstruovala šest jaderných zbraní a tři státy, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu a “zdědily” zbraně, které SSSR rozmístil na jejich území.

ONLINE: Masivní útok na ukrajinskou energetiku. A rozvědka zničila vrtulník nedaleko Moskvy

Ačkoli se mezi jaderné mocnosti počítá devět zemí, jaderné hlavice je možné najít ve čtrnácti různých státech. USA totiž v rámci programu na sdílení jaderných zbraní NATO umístilo 150 hlavic do Belgie, Německa, Itálie, Nizozemí a Turecka. 

Jaderné mocnosti

Za jaderné mocnosti je v současnosti považováno devět zemí. Jen pět z nich je přitom signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní - USA, Rusko, Velká Británie, Francie a Čína. Jaderný arzenál Spojených států a Ruska pak dohromady představuje asi 90 procent všech jaderných hlavic, těch je na světě přibližně 13 tisíc.

Spojené státy

Spojené státy jsou nejstarší světovou jadernou mocností a zároveň jedinou zemí, která jaderné bomby použila ve válce. S vývojem atomové bomby země začala už v roce 1939, kdy odstartoval Projekt Manhattan. První jadernou explozí programu se stal test Trinity, kdy byla 16. července 1945 v Novém Mexiku odpálena bomba s ekvivalentem 20 kilotun TNT.

USA se staly zároveň jedinou zemí, která jaderné zbraně použila ve válce. V závěru druhé světové války nařídil americký prezident Harry S. Truman k atomovým náletům na Japonsko. K prvnímu došlo 6. srpna 1945, kdy byla shozena bomba Little Boy o síle přibližně 15 kilotun TNT na Hirošimu. Výbuch zabil přibližně 70 tisíc lidí a zničil kolem 50 tisíc budov. O tři dny později pak došlo k svržení bomby Fat Man o síle přibližně 20 kilotun TNT na město Nagasaki, kde nálet zabil přibližně 35 tisíc lidí a zničil 60 procent města.

Během Studené války se následně Spojené státy pustili do závodů ve zbrojení se Sovětským svazem. V důsledku čehož země vyrobila tisíce jaderných hlavic.

Po konci Studené války došlo k masivnímu omezení počtu jaderných hlavic až na současných 5 500.

Pro případné použití jaderných zbraní USA používají takzvanou jadernou triádu. Disponují tak interkontinentálními balistickými střelami s jadernou hlavicí, provozují ponorky schopné odpalovat balistické střely s jadernou hlavicí a provozují bombardéry schopné svrhnout atomovou bombu. 

 Rusko

Rusko zdědilo svůj jaderný program po Sovětském svazu. Jeho tehdejší vůdce Josef Stalin přitom původně návrhy svých vědců na zahájení výzkumu použití jaderného štěpení k výrobě bomby spíše ignoroval a výzkum se tak rozběhl teprve v roce 1942. K akceleraci došlo až poté, co se Sovětský svaz dozvěděl o atomových bombách svržených na Japonsko. K prvnímu testu atomové bomby Sovětským svazem došlo 29. srpna 1949 na Semipalatinském jaderném polygonu na území dnešního Kazachstánu.

30. října 1961 pak Sovětský svaz demonstroval své jaderné schopnosti odpálením Car-bomby nad sovětskou jadernou střelnicí Nová země v Severním ledovém oceánu. Síla její exploze byla záměrně snížena z původních 100 megatun TNT na polovinu. I tak šlo o největší jaderný výbuch v historii lidstva.

Sovětský svaz se během Studené války účastnil závodů ve zbrojení. Na jejich vrcholu tak Sovětský svaz vlastnil až tisíce jaderných hlavic.

Po rozpadu část zbraní zůstala v nově osamostatněných Kazachstánu, Ukrajině a Bělorusku, které se jich ovšem v zápětí zbavili. Rusko jako následnický stát Sovětského svazu poté začalo se snižováním počtu jaderných hlavic v souladu s mezinárodními smlouvami a podle posledních dat jich vlastní 6 255.

Rusko pro případ využití jaderných zbraní používá jadernou triádu. Vlastní tak interkontinentální balistické střely schopné nést jaderné hlavice, ponorky schopné odpalovat balistické střely s nukleární hlavicí a letectvo schopné svrhnout atomovou bombu. 

Velká Británie

Velká Británie původně spolupracovala s USA na Projektu Manhattan. Po konci druhé světové války ovšem Spojené státy přestaly sdílet své poznatky z jaderného programu, a Velká Británie tak musela v roce 1945 rozjet vlastní vývoj jaderných zbraní. Ten vedl k prvnímu úspěšnému testu v laguně ostrovů Monte Bello u západní Austrálie.

Velká Británie nikdy nevyráběla jaderné zbraně v takové míře, jako dvě největší jaderné velmoci. V současnosti jich má ve své výzbroji 225.

Velká Británie pro doručení svých jaderných hlavic spoléhá na ponorky vyzbrojené balistickými střelami Trident. 

Francie

Čtvrtou jadernou velmocí na světě se stala Francie. Ta se musela od začátku spolehnout na vlastní výzkum. Ten začal v 50. letech, když Francie nabyla pocit, že se bez vlastních jaderných zbraní neobejde kvůli zkušenostem ze Suezské krize. V roce 1957 Francie podepsala tajné smlouvy s Itálií a Německem, kde se země zavazovaly k vytvoření vlastních jaderných hlavic. Francie ovšem spolupráci s evropskými partnery zastavila už o rok později. O další dva roky později pak Francie provedla svůj první jaderný test v alžírské poušti.

Francie v minulosti vlastnila až 500 jaderných zbraní. Postupně ovšem svůj arzenál omezovala, naposledy když se rozhodla snížit počet leteckých atomových pum, až na současných 290.

Země zároveň původně budovala vlastní jadernou triádu. V 90. letech se ovšem francouzská vláda rozhodla zbavit se balistických střel odpalovaných ze země, a v současnosti tak spoléhá na balistické střely s nukleárními hlavicemi odpalované z ponorek a letectvo schopné svrhnout atomovou bombu. 

Čína

Čína se rozhodla zahájit vlastní jaderný program v padesátých letech. Na začátku s tím tamní komunistické vládě pomáhal Sovětský svaz, který do Číny poslal poradce, prototyp atomové bomby, a dokonce dvě balistické střely. Spolupráci ovšem záhy přerušil Nikita Chruščov. Od šedesátých let tak vedla Čína výzkum sama. Její snahy vyústily v první jaderný test 16. října v Lobnoru.

Skutečný počet jaderných hlavic vlastněných Čínou není jistý. Odhady hovoří přibližně o 320 hlavicích.

Předpokládá se, že Čína má vlastní jadernou triádu. Je tak schopná odpalovat balistické střely ze země, z ponorek a má i letadla schopná svrhnout atomovou bombu. 

Indie

Indie se rozhodla zahájit vlastní jaderný program poté, co prohrála pohraniční konflikt s Čínou v roce 1962. K zájmu o jaderné zbraně zemi popohnal i fakt, že v šedesátých letech nezvládla vyjednat si bezpečnostní záruky od žádné z velmocí. První jaderný test tak země provedla 18. května 1974.

Indie ovšem dlouho otálela s výrobou většího množství jaderných hlavic. K výrobě tak přikročila až když zjistila, že jaderný program spustil i sousední Pákistán, se kterým má země napjaté vztahy.

Země v případě nutnosti použití jaderných zbraní spoléhá na jadernou triádu. Má tak k dispozici balistické střely odpalované ze země a z moře a zároveň má jaderné hlavice, které je možné shodit z letadla. 

Pákistán

Pákistán zahájil svůj jaderný program v sedmdesátých letech po prohrané válce s Indií a odtržení Bangladéše. Pákistán v těchto válkách neobdržel žádnou podporu od svých spojenců a tamní vedení tak nabylo pocit, že se bez vlastní atomové bomby neubrání. Výzkumný program probíhal od začátku za velkého utajení. Během prvního jaderného testu pak Pákistán 28. května 1998 provedl hned pět podzemních jaderných explozí v Sulajmánském pohoří.

Současné odhady předpokládají, že Pákistán má 165 jaderných hlavic, které je schopné použít na ze země odpalovaných balistických střelách a jako z letadel shazované atomové bomby. 

Severní Korea

Severní Korea usilovala o jaderné zbraně již od 50. let a existenci jaderného programu v zemi lze vystopovat až do začátku 60. let minulého století. O asistenci země původně žádala Sovětský svaz, který ji ovšem odmítl. Vzhledem k dlouhodobé izolaci severokorejského režimu ovšem první úspěšný jaderný test země provedla až v roce 2006.

Experti předpokládají, že Severní Korea má 45 jaderných hlavic a zároveň balistické střely, které může odpalovat ze země nebo ponorek. 

Izrael

Izrael nikdy veřejně nepřiznal, že by vyvíjel vlastní jaderné zbraně. Izraelští vědci ovšem měli asistovat s vývojem prvních francouzských atomových bomb. Izrael zároveň sleduje politiku záměrné dvojznačnosti. Spekuluje se, že izraelský jaderný test mohl stát za incidentem Vela, kdy americká družice zaznamenala v jižním Indickém oceánu dvojici záblesků, jejichž původcem byl pravděpodobně jaderný výbuch.

Současné odhady hovoří o tom, že Izrael disponuje 90 jadernými hlavicemi a je vlastníkem jaderné triády, tedy balistickými střelami schopných nést jaderné hlavice odpalovaných ze země a z ponorek i bombardéry schopnými svrhnout atomovou bombu. 

Státy, které v minulosti vlastnily jaderné zbraně

Kromě již zmíněných států měly v minulosti jaderné zbraně i další čtyři státy.

Jihoafrická republika, která v 80. letech minulého století sestrojila šest atomových bomb, které ovšem rozebrala v devadesátých letech poté, co podepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní.

Bělorusko zdědilo 81 balistických střel s jadernou hlavicí po rozpadu Sovětského svazu. Země v roce 1992 podepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní a v roce 1996 předala všechny jaderné rakety Rusku.

Na území Kazachstánu zůstalo po rozpadu Sovětského svazu 1400 jaderných zbraní, které ovšem země do roku 1995 předala Rusku. Později se Kazachstán připojil ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní.

Až třetina sovětského jaderného arzenálu zůstala po rozpadu SSSR na území Ukrajiny. Ta se jich vzdala až poté, co obdržela bezpečnostní záruky a záruku zachování územní celistvosti. Poté nechala zbraně převést do Ruska, které je zlikvidovalo. Ukrajina následně podepsala i Smlouvu o nešíření jaderných zbraní. 

Jaderné zbraně

Jaderné zbraně spatřily světlo světa na konci druhé světové války, kdy první atomové bomby vyvinul americký Projekt Manhattan. Druhá světová válka byla zároveň jediným konfliktem v historii, ve kterém došlo k bojovému použití jaderných zbraní.

Zatímco první atomové bomby fungovaly na základě štěpení jaderného materiálu, pozdější bomby vyvinuté během Studené války spoléhají na jadernou fúzi a jsou známé jako termonukleární bomby. 

Štěpný princip

Základní princip jaderné bomby založené na štěpném principu je vytvoření kritického stavu štěpného materiálu, při kterém začne probíhat štěpná reakce. Toho se v historii dosahovalo tím, že bomba obsahovala dvě podkritická množství štěpného materiálu, které se ve chvíli, kdy má dojít k výbuchu, stlačí dohromady a vytvoří nadkritické množství.

Druhý způsob používá stlačení štěpného materiálu za použití výbuchu konvenční trhaviny na dostatečně dlouhou dobu, aby v něm začala štěpná reakce, kterou podpoří materiál, který slouží jako úvodní zdroj neutronů.

V obou případech je zdrojem energie výbuchu rychlé štěpení jaderného materiálu, při kterém se uvolňuje energie. 

Fúzní princip

Termonukleární bomby používají za hlavní zdroj výbuchu energii uvolňenou při slučování izotopů vodíku deuteria a tritia na těžší prvky. Nukleární fúzi přitom musí zažehnout teplota vytvořená štěpnou reakcí. 

Smlouva o nešíření jaderných zbraní

Smlouva o nešíření jaderných zbraní byla podepsána v roce 1968 a vstoupila v platnost v roce 1970. Původně měla platit 25 let, součástí textu ovšem byla i úmluva, že po 25 letech se její signatáři sejdou a rozhodnou o jejím prodloužení na neurčito.

Smlouva zavazuje jaderné mocnosti, které ji podepsaly, k postupnému odzbrojení a ostatní signatáře k tomu, že nezačnou vyvíjet vlastní jaderné zbraně. Jadernými mocnostmi smlouva rozumí země, které sestrojily a otestovaly nukleární výbušné zařízení před 1. lednem 1967, tedy Spojené státy, Rusko, Velkou Británii, Francii a Čínu.

Smlouva je rozdělena do tří pilířů. První se věnuje nešíření jaderných zbraní a zavazuje jaderné mocnosti k tomu, že nebudou předávat jaderné zbraně ani jiná jaderná výbušná zařízení. Zároveň by mocnosti neměly jiné státy ani podporovat či navádět k výrobě nebo získávání jaderných zbraní. Státy bez jaderných zbraní pak první pilíř zavazuje k tomu, že si nebudou pořizovat vlastní nukleární zbraně.

Druhý pilíř se věnuje jadernému odzbrojení. Konkrétně signatáře zavazuje k tomu, aby usilovali o vyjednávání o efektivních krocích směřujících k ukončení závodů v jaderném zbrojení, nukleárnímu odzbrojení a k obecnému kompletnímu odzbrojení. Smlouva ovšem nehovoří o konkrétních krocích, nebo času, ve kterém by mělo být odzbrojení dosaženo.

Třetí pilíř Smlouvy o nešíření jaderných zbraní se zabývá mírovým využitím jaderné energie. Konkrétně smlouva dává všem signatářům právo na mírové využití jaderné energie. Především to signatářům umožňuje obchodovat s materiály nezbytnými pro stavbu a provoz jaderných reaktorů.