29°C
Anna Hyndráková (†93) přežila Osvětim i pochod smrti! Truchlí pro ni i hejtmanka
V únoru letošního roku navždy odešla pamětnice Anna Hyndráková (†93), rozená Kovanicová. Jako židovka byla ve 14 letech nacisty poslána transportem do Terezína, Osvětimi a později do pracovního tábora v Christianstadtu. Počátkem roku 1945 utekla z pochodu smrti do Bergen-Belsenu a i když byla na útěku zajata, hrůzy 2. světové války přežila. V minulosti o rocích nejjvětšího děsu vzpomínala pro Paměť národa.
Psal se rok 1942. Mladičké Židovce Anně Hyndrákově, tehdy ještě Kovanicové, bylo teprve 14 let. Život jí komplikovaly protižidovské zákony a nařízení. Na oblečení musela nosit ponižující žlutou hvězdu, neměli s rodinou téměř žádná práva a jediné místo, kde si Anna mohla hrát, byl Hagibor, židovský hřbitov na Starém městě.
V říjnu roku 1942 se rodina dozvěděla, že ji čeká transport do Terezína. „Jednoho dne jsme od poslů dostali předvolání k transportu. Už předtím jsme se ovšem připravovali jako všichni ostatní – pekly se sušenky, balily se kostky cukru, dělala se jíška do foroty, šily se ruksaky a spací pytle,“ vzpomínala pro Paměť národa Anna.
V Terezíně zůstala s rodinou dva roky
24. října 1942 dorazila Anna společně s rodiči do Terezína. Čekala je tam těhotná sestra Truda i s manželem Františkem. Ti byli do transportu posláni několik týdnů před zbytkem rodiny. Po příjezdu do terezínského ghetta měla rodina Kovanicových o pár dní později putovat transportem dál na východ, Annině sestře Trudě se podařilo rodinu ukrýt u známého z ghetta, aby do transportu nemuseli nastoupit. V Terezíně tak zůstali dva roky. Anniny nejhorší vzpomínky z té doby byly na staré Židy v ghettu. „,Bohatou, odspodu,‘ prosili německy o polévku ze dna hrnce, kde byla hustší. To byli hlavně starý německý Židi, kteří už neměli nikoho, kdo byl jim posílal balíky, protože ti mladí už byli deportovaní, nebo emigrovaní. Navíc v tom nacistickým marasmu žili už od třiatřicátýho roku,“ vyprávěla Anna.
Lidé přijížděli, ale nikdo neodjel
V roce 1944 vzaly události rychlý spád. V květnu byli deportováni otec a matka s dcerou Annou do Osvětimi, kde byli umístěni do tzv. rodinného tábora v Birkenau. A teprve tady Anna pochopila, co za hrůzy se v táborech děje.
„Když jsme přišli v květnu ‘44, tak ten transport ze září ‘43 už byl zaplynovaný. Mezitím byl transport z prosince ‘43, který zažil tu záhubu toho zářijového. My jsme podepsali kartičky, že jsme tam na půl roku na Sonderbehandlung – zvláštní zacházení. Tak jsme věděli, co nás čeká… Viděli jsme ustavičně komíny, které kouřily a smrad spálené bílkoviny. Vidíte ustavičně přijíždět lidi, ale nevidíte je odjíždět,“ popisovala hrůzy pamětnice.
Z komínů se kouřilo a tábor byl prázdný
Zakrátko byl tzv. rodinný tábor v Birkenau zrušen a proběhly selekce na práci, kterými prošla z rodiny jen Anna. Ta byla přestěhována do tzv. Frauenlageru. Rodiče zůstali ještě krátce v táboře, ovšem na druhé straně rampy a později oba zahynuli v plynových komorách. „Zůstali tam oba. Nejhorší bylo, že jsme viděly do našeho bývalého tábora a věděly jsme, že tam jsou naši. A oni viděli nás. Jednoho dne byl ten tábor prázdný. Komíny kouřily a tábor byl prázdný. Od té doby skoro nikdy nebrečím,“ vzpomíná na smrt rodičů Anna. Její sestra byla poslána do plynu, protože měla na rukou malé dítě. A Annin švagr byl zařazen do transportu na podzim roku 1944, prošel Osvětimí a zemřel na pochodu smrti.
Unikla z pochodu smrti
A pochod smrti do Bergen-Belsen se měl týkat i Anny v únoru 1945. Spolu se dvěma kamarádkami se jí však podařilo uprchnout. Po několika dnech na cestách byly všechny tři chyceny SS a poslány zpět do pracovního tábora Niesky a poté do Görlitzu, kterému velel sadistický vrah Hermann Czech.
„A toho jsem se bála, to byla taková zrůda hnusná… Měli nás voholit a dát pětadvacet ran, ale nestačili to, protože holič a ti co měli přinést lavice, to byli vězňové a ti nespěchali. Pak přišel transport a on na nás zapomněl. Pak jsme se zase měli evakuovat, přišlo 300 Polek s vlasama a zapomnělo se na nás,“ popisovala hrůzy Anna. A v průběhu května roku 1945 muka skončila. Bylo po válce a Anna se vrátila do Prahy. Tam na ni ale nikdo nečekal.
Osvětim navštívila ještě několikrát
Anna Kovanicová se po válce přihlásila na grafickou školu a bydlela v sirotčinci, později v ženském domově. Po roce 1948 se vdala a stala se z ní Anna Hyndráková. V průběhu života se zajímala o historii a dokumentaci koncentračních táborů. Organizovala i přednášky a výstavy. „V Osvětimi jsem se byla podívat ještě několikrát. Ale vždycky odtamtud přijíždím dost zničená,“ vzpomíná Anna na místa, kde v průběhu čtyřicátých let přišla o rodinu.
Anna Hyndráková zemřela v únoru roku 2022 ve věku nedožitých 94 let. Její skon oplakávala i její neteř, hejtmanka Středočeského kraje Petra Pecková. „Pamatuju se, jak jsem se jako malá snažila smazat to podivné namalované číslo na jejím předloktí. ‘To nesmažeš, víš, bude tam, dokud budu, je vytetované, ‘ řekla mi,“ píše na sociálních sítích Pecková.
Celý příběh Anny Hyndrákové si může přečíst zde.
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo můžete podpořit Paměť národa finančním příspěvkem.
