Přehled zásahů Putinových „mírových jednotek“: Kde všude ruští vojáci hájili zájmy federace?

Oblast, která se v roce 1990 odtrhla od Moldavska v obavách ze sjednocení Moldavska s etnicky a jazykově spřízněným Rumunskem. Po vyhlášení nezávislosti však vypukly boje mezi separatisty a vládními vojsky, do kterých zasáhly také kontingenty ruských kozáků a ruské (dříve sovětské) 14. armády, v jejímž čele stál několik let generál Alexandr Lebeď. Po pětiměsíčních bojích, které si vyžádaly podle různých odhadů 700 až 1500 obětí, byla v červenci 1992 uzavřena mírová dohoda. Rusko od té doby v zemi přes odpor Moldavska udržuje vojenský sbor o 1500 mužích, který označuje za mírovou misi. Podněstří žádný stát (ani Rusko) oficiálně neuznává a nadále zůstává oficiálně součástí Moldavska, které oblasti, kde nemá žádný vliv, nabízí rozsáhlou autonomii.

České reakce na Putina: Akt agrese, míní Fiala. Snaha o obnovu SSSR, varují další

V roce 1992 tato gruzínská autonomní republika vyhlásila jednostranně samostatnost, což vyprovokovalo Gruzii k vojenskému zásahu. Vláda v Gruzii, zmítané občanskou válkou s přívrženci sesazeného prezidenta Zviada Gamsachurdii, vstup svých jednotek do Abcházie zdůvodnila přítomností jeho stoupenců v oblasti. Abchazští Gruzínci také obviňovali Abchazy z diskriminace. Následný konflikt si vyžádal 10 000 obětí a na 250 000 Gruzínců z Abcházie uprchlo. V květnu 1994 bylo sjednáno křehké příměří, na jehož dodržování dohlížely mírové síly Společenství nezávislých států (SNS), v nichž většinu tvořili ruští vojáci, a pozorovatelská mise OSN (UNOMIG). Abcházie se zapojila i do rusko-gruzínského konfliktu o Jižní Osetii z roku 2008.

Středoasijskou zemi zasáhla v letech 1992-1997 občanská válka, jejíž kořeny ležely v dávné klanové a regionální rivalitě. Rozbuškou konfliktu byla ekonomická a politická krize, ve které se Tádžikistán ocitnul na jaře 1992. Nakonec proti sobě stanula islamistická opozice a režim prezidenta Imomaliho Rachmona, který zemi vládne dodnes. Rachmon v prosinci 1992 díky podpoře Moskvy po krvavých bojích sesadil koaliční proislámskou vládu a islámská opozice uprchla do Íránu a do afghánského pohraničí, kde vytvořila exilovou vládu a zahájila partyzánskou válku. Islámským útokům čelilo od podzimu 1992 i 25.000 ruských vojáků, vyslaných do oblasti jako posila pohraničníků. Příměří bylo dojednáno v roce 1997, počty obětí války se jen odhadují, nejčastěji se hovoří o 50.000 až 100.000 mrtvých, asi 1,5 milionu obyvatel uprchlo z domovů.

ONLINE: Ukrajinci odrazili ruské útoky v Kurské oblasti, řekl Zelenskyj. Potíže přiznal jinde

V pátek 8. srpna 2008 v půl čtvrté ráno místního času, vstoupily gruzínské jednotky do jihoosetské metropole Cchinvali, kde začaly prudké boje s místními separatisty. Jižní Osetie byla v té době oficiálně autonomní oblastí Gruzie. Moskva reagovala silným protiútokem, při kterém obsadila nejen Jižní Osetii, ale i Abcházii, další odštěpeneckou proruskou gruzínskou provincii. Příměří bylo podepsáno 16. srpna 2008 a ruské jednotky se z Gruzie začaly stahovat o čtyři dny později. Stahování bylo dokončeno v říjnu téhož roku. Podle Moskvy si válka vyžádala mezi Osetinci 162 civilních obětí, jihoosetské úřady uvedly 365 obětí mezi civilisty. Rusko ve válce ztratilo 64 svých vojáků. Gruzie uvedla 228 zabitých gruzínských civilistů a 170 obětí mezi vojáky. Jedinou zahraniční obětí se stal nizozemský kameraman televize RTL Stan Storimans, kterého zabila ruská tříštivá bomba.

Rusko mezitím 26. srpna oficiálně uznalo nezávislost Jižní Osetie a Abcházie, což vyvolalo na Západě vlnu kritiky. Gruzie vzápětí oznámila přerušení diplomatických styků s Ruskem, které reagovalo stejným krokem. Rusko v obou provinciích stále udržuje svá vojska, jejichž celkový počet se odhaduje na několik tisícovek.

Nebyla to první válka v Jižní Osetii. Kořeny prvního konfliktu v Jižní Osetii sahají ještě do dob SSSR na počátku 90. let minulého století, kdy Jižní Osetie, kde většinu obyvatel tvoří Osetinci, vyhlásila nezávislost na Gruzii. Gruzie rozhodnutí neuznala, zrušila Jihoosetskou AO a vyhlásila v oblasti výjimečný stav. Situace se vyvinula do nevyhlášené občanské války, v níž proti sobě bojovali jihoosetští nacionalisté, neregulérní skupiny gruzínských dobrovolníků, gruzínská policie a příslušníci vojsk ministerstva vnitra SSSR. První válka si vyžádala 1000 mrtvých a 10.000 obyvatel uprchlo. Od roku 1992 zajišťovaly stabilitu v oblasti smíšené rusko-gruzínsko-osetské mírové sbory.

Situace na Ukrajině se vyhrotila v listopadu 2013, kdy proruský režim prezidenta Viktora Janukovyče odmítl podepsat dlouho plánovanou asociační dohodu s EU s tím, že chce rozšířit hospodářskou spolupráci s Ruskem. Odmítnutí vyvolalo kritiku Západu, což ukrajinské vedení i Rusko kritizovaly, a také masivní demonstrace prozápadních i radikálních sil, které si vyžádaly desítky obětí na životech. V únoru 2014 poslanci nakonec Janukovyče sesadili, bývalý prezident uprchl ze země a k moci se dostala prozápadní vláda. Situaci na Ukrajině ale nelibě neslo Rusko, které pod záminkou ochrany svých občanů v březnu 2014 anektovalo za pomoci ruských vojáků i speciálních jednotek do té doby ukrajinský Krym. A v dubnu 2014 na východě Ukrajiny vypukla válka mezi tamními proruskými separatisty údajně podporovanými Moskvou a ukrajinskou armádou.

Rusko posílá tanky a... šéf české armády končí. Opata o krizi: Svět nebude bezpečné místo

Boje pokračují v ztenčené míře dodnes. Západ odpověděl sankcemi. Podle západních činitelů i kyjevské vlády v posledních dnech podél ukrajinských hranic operuje výrazně přes 100.000 ruských vojáků. Ukrajinská vláda hovoří o přibližně 150.000 a Rusko v pondělí oznámilo uznání nezávislosti separatistických republik na východě Ukrajiny a vyslání „mírové mise“ do Donbasu.

V září 2015 Rusko zahájilo letecké údery v Sýrii. O pomoc Moskvu požádal syrský prezident Bašár Asad, s nímž má ruský prezident Vladimir Putin dobré vztahy. Zapojení Ruska do značné míry ovlivnilo poměr sil ve prospěch režimu. Útoky v Sýrii Rusko zesílilo, když se na konci října 2015 v Egyptě zřítil ruský letoun Airbus A321 mířící z letoviska Šarm aš-Šajch do Petrohradu. Katastrofu nepřežil nikdo z 224 lidí na palubě. K útoku se přihlásila radikální organizace Islámský stát (IS). V březnu 2017 ruské velení oznámilo, že v Sýrii působí i speciální síly, které mají navádět letectvo a likvidovat povstalecké velitele. IS byl v Sýrii poražen v březnu 2019, ale skupiny s vazbami na tuto organizaci jsou v zemi stále činné.

Cílem útoků ruských sil nejsou jen pozice radikálů z Islámského státu a Fronty dobytí Sýrie (bývalá An-Nusra), která je napojená na teroristickou síť Al-Káida. Syrská opozice totiž viní Rusko z toho, že útočí i na opoziční skupiny, mezi nimi i na ty, s nimiž spolupracují Spojené státy, které bojují společně se Syrskými demokratickými silami (SDF) vedenými Kurdy. Podle zprávy syrské pobočky organizace na ochranu lidských práv Human Rights Watch (HRW) z roku 2020 zahynulo v Sýrii 264 ruských vojáků a příslušníků ruských bezpečnostních agentur.

Letos v lednu byli ruští vojáci nasazeni v Kazachstánu v rámci akce Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB) spolu s vojáky Arménie, Běloruska, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu. Celkem bylo v Kazachstánu nasazeno na 2030 zahraničních vojáků, většina z nich byla z Ruska. Poslední ruské jednotky opustily Kazachstán 19. ledna. Nepokoje v zemi propukly 2. ledna jako protesty proti zdražení pohonných hmot. Demonstranti ale zaútočili i na vládní budovy v několika městech. V dalších dnech podle oficiálních údajů přišlo o život nejméně 164 demonstrantů a 16 příslušníků bezpečnostních sil, na 16.000 lidí bylo zatčeno. Prezident Kasym-Žomart Tokajev, který svým bezpečnostním silám povolil střelbu do demonstrantů ostrými náboji, tvrdil, že mezi protestujícími byli teroristé z různých středoasijských zemí, Afghánistánu a z Blízkého východu.

Válka na Ukrajině: Jak se boje vyvíjí a jak reaguje svět