9°C
Od prvního transportu do Terezína uplynulo 80 let: Miloš (†89) popsal, jak přežil roky vyhlazovacího pekla
Od prvního transportu do Terezína uplynulo rovných 80 let. Byl v něm i Miloš Dobrý (†89). Prošel terezínským ghettem a dvěma koncentračními tábory. Absolvoval pochod smrti. Své zážitky popsal pro Paměť národa.
Miloš Dobrý (†89) se narodil 31. ledna 1923 v Praze židovské rodině Gutů. Když pak zemi obsadili Němci, začala jeho rodina zažívat těžké časy. Nejdřív byl kvůli svému původu vyloučen ze školy a v rámci protižidovských opatření měl zakázáno se účastnit běžného a společenského života.
Když přišel listopad 1941, byl Miloš určen do prvního transportu do Terezína, zvaného AK – 1. Stal se členem takzvaného „Komanda výstavby“. Jeho členové měli za úkol úpravu kasáren, které měly brzy přijmout první nedobrovolné obyvatele. Od počátku zažíval útrapy a hlad. 150 až 200 lidí se muselo tísnit v domě pro šest lidí.
„Ale co si představit neumíte, je, že tehdá v tom Terezíně, když tam žilo šest a půl tisíce českých lidí, tak měli přísun vody a kanalizaci na těch šest a půl tisíce lidí. A teď – když tam žilo skoro sedmdesát tisíc lidí, tak jsme otevřeli kohoutek a netekla voda. To si taky představit umíte. Ale co už je horší, si představit záchody bez vody. Takže lidi stáli fronty, samozřejmě že to neudrželi v sobě. Teď nebyla tam voda, tak výsledek byl, že tam vznikly epidemie. Tyfus, dyzenterie, vši, blechy, štěnice,“ popsal poměry v ghettu pro portál Paměť národa.
Celý vlak šel do plynu
Už to vypadalo, že se na něj usmálo štěstí. Dostal se na strategickou pozici, stal se z něj řezník. Měl tedy přístup k potravinám, a to často mohlo znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. O rok později pak do tábora dorazili i jeho rodiče a bratr Josef. Seznámil se tam také se svou budoucí manželkou Zuzanou Beckmannovou a jejími rodiči.
Ti dostali v roce 1943 „pozvánku“ do transportu. „To byla pro mě rána, protože jsem byl zamilovanej kluk, tak jsem tam s nima byl v noci. Tak jsem tam ležel a teď jsem čekal, co bude. Vždycky přišel někdo a řekl: Ještě potřebuju padesát lidí! Ještě dvacet lidí! Ještě deset lidí!‘,“ vzpomínal.
Židovská policie Ghettowache měla za úkol dohlížet nad tím, aby nedocházelo ke rvačkách a problémům. V podstatě neměla vůbec žádné pravomoci. Zuzana se ale s jedním z jejích členů znala a to jí a její rodině pravděpodobně zachránilo život. „A on řekl: ,Tady se schovej někde za roh.‘ Ta rodina a já s nima. A já se pokusím tě tady držet tak dlouho, až ten vlak bude plnej.‘ A tak se stalo, že skutečně on nás takhle tahal z rohu do rohu a mezi tím lidi odváželi, až nakonec přišel s tím, že vlak je plnej,“ vyprávěl Miloš. „To bylo obrovský štěstí. Ten transport, co přijel 6. září do Osvětimi, ten kompletně šel celej do plynu,“ doplnil Miloš.
Osvětim je neminula
Nakonec se ale stejně do Osvětimi, neblaze proslulého likvidačního tábora, Miloš s rodinou a Zuzanou dostali. Byl prosinec 1943. Když tam dorazili, všude byl slyšet křik, nářek a střelba. Tehdy mu bylo dvacet let. Seskočil z vagónu na místě, které mělo znamenat jeho konec.
„Spousta lidí vyskočila a nemohla vstát, protože se poranili nebo měli zlomeniny. Tak ti (vojáci pozn. red.) do nich píchali těma bodákama. Pouštěli na ně psy a ti, kdo nemohli vstát, tak ty zastřelili,“ vyprávěl s tím, že si připadal jak v hororovém filmu. Opět měl obrovské štěstí. Prošel selekcí a po několika měsících se mu podařilo zaujmout životně důležité místo v kuchyni jako kuchař.
Přežil i pochod smrti
Nakonec skončil v táboře v německém Schwarzheide. Když se přiblížil konec války, vojáci svolali vězně a vydali se na dlouhý pochod. Denně ušli asi 50 kilometrů bez jídla a pití. Kdo nemohl dále, byl zastřelen. Když se zbídačení vězni dostali k Litoměřicím, po vojácích najednou jako by se slehla zem. Všichni utekli, byl totiž konec války. Teprve pak se měl Miloš dozvědět, jak dopadli jeho nejbližší.
Milošovi rodiče peklo nepřežili, on a jeho bratr Josef měli více štěstí. Stejně tak i jeho vyvolená Zuzana, se kterou se znovu sešel, a tak mohla být v roce 1949 svatba. Miloš v Praze pak vystudoval chemii na vysoké škole. Jeho největším koníčkem bylo ale ragby a odehrál mnoho zápasů. V roce 1990 se stal dokonce prezidentem Ragbyové unie. Zemřel 23. listopadu 2012 v Olomouci. Ne ale dříve než přinesl svědectví o nacistických hrůzách, jichž byl svědkem.
Židovským ghettem v Terezíně prošlo za druhé světové války za tři a půl roku od prosince 1941 do května 1945 na 155 000 Židů z českých zemí a dalších zemí Evropy. Asi 118 000 jich zahynulo.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.