Příběhy kněží, kteří vstoupili do komunistické organizace Pacem in terris: Pohrdali námi
Církevní organizaci Pacem in terris vytvořil v 70. letech komunistický režim s cílem nahlodat společenství katolických kněží a věřících a rozložit tak církev zevnitř. Záměr komunistů sice církevní struktury znejistily, položit církev na lopatky se přesto režimu nepodařilo. Příběhy pamětníků ukazují, jaké poměry v organizaci panovaly.
Václav Kulhánek měl o tom, co by chtěl v životě dělat, jasno už ve svých 14 letech. Změna režimu v roce 1948 mu ale udělala čáru přes rozpočet, a studium v bohosloveckém semináři tak byl nucen vyměnit za službu u pétépáků (PTP, Pomocné technické prapory). I jeho příběh zveřejnil portál Pamět národa.
Kulhánek si po službě u PTP odkroutil téměř dvacet let v betonárce. Protože jeho odhodlání stát se knězem bylo nezastavitelné, dodělal si nakonec teologickou fakultu dálkově při zaměstnání. A aby dosáhl na státní povolení k výkonu kněžského povolání, vstoupil do prorežimního sdružení katolických duchovních Pacem in terris (česky Mír na zemi).
Když se začátkem Pražského jara rozpadla podobná organizace, zvaná Mírové hnutí duchovního katolictva, kterou komunisté chtěli získat loajalitu představitelů církve v Československu, chtěl si režim po začátku normalizace opět nějak katolické kněží zajistit. A právě proto přišla státní moc v roce 1971 s organizací Pacem in terris. Faráři a další duchovní, kteří vstoupili do tohoto sdružení, měli podle konunistických notiček přikyvovat budování socialismu a „bránění světového míru“.
Václav vstup do sdružení bral jako snesitelný morální kompromis, když před tím odmítl spolupráci se Státní bezpečností. Duchovní, ktěří k „pacistům“, jak se členům Pacem in terris říkalo, nevstoupili, nad těmi druhými často ohrnovali nos. „Někteří kněží, kteří nebyli v Pacem in terris, se na nás dívali pohrdavě,“ řekl pro Paměť národa Václav Kulhánek.
Zatímco Kulhánek k pacistům vstoupil po dlouholeté snaze s režimem si nezadat, někteří kněží zase vstupovali třeba po několikaletém vězení s tím, že znovu za mříže už nechtějí. To byl případ i plzeňského arciděkana Jana Kozlíka. Svým v církevní hierarchii podřízeným bratřím ale nic netajil – otevřeně jim řekl, že do sdružení vstoupil a ať proto před ním neříkají nic „závadného“.
Jiní do Pacem vstupovali, protože měli zato, že takhle budou moci pro své ovečky udělat více, než když by byli v otevřené opozici vůči režimu. Členové prorežimního sdružení se dostávali snáze k penězům na opravu kostelů nebo dostávali umístěnky v atraktivních poutních místech, jako je Hostýn nebo Velehrad, uvádí Paměť národa.
Našli se i tací, kteří do Pacem vstoupili se záměrem z této platformy režim kritizovat. Učinil tak třeba slovenský duchovní Alojz Tkáč v roce 1974. Poté, co promluvil veřejně o křivém obvinění jednoho kněze a přílišných zásazích režimu do církevních struktur, komunisté mu zatrhli další působení v roli duchovního. I přes mnohahodinové výslechy na Státní bezpečnosti odmítl cokoli ze svých slov odvolat. Dalších sedm let se pak Tkáč musel živil jako řidič tramvaje.
Pacem in terris mělo postupem času čím dál tím méně vlivu, až se bez velkého haló rozpadlo s příchodem nových poměrů po roce 1989.
Znám take jednoho z Pater. A dodnes na něj vzpomínají s láskou nejen věřící, ale i spousta soudruhů. Nakonec mnozí z nich si nechali své potomky tajně křtít ve vzdálených farnostech. Pro jistotu. A kostely i třídy náboženství byly plné. Porovnejte s dneškem v oné svobode. Inu peníze asi táhnou víc.