Bylo mi 13 a bydlela jsem v Hirošimě: Žena vzpomíná na hrůzu jaderné exploze. Zažila ji na vlastní kůži
Japonka Džunko Morimotová byla obyčejná 13letá dívka. Rodiče ji právě omluvili ze školy, protože měla zažívací problémy. Byl krásný srpnový den, který měl vejít do dějin, protože 6. 8. 1945 Američané shodili na japonské město Hirošima první atomovou bombou. Bezprostředně poté zahynulo asi 70 tisíc lidí. Džunko přežila, a tak mohla popsat, co se onoho dne vlastně stalo.
Měla jsem jít do školy, ale postihla mě žaludeční nevolnost popsala 83letá Džunko, která v současnosti žije v Austrálii, pro tamní stanici SBS. Z onoho pondělního rána si pamatuje mnoho detailů. Bylo krátce před čtvrt na devět a právě si povídala v ložnici se starší sestrou. Její tatínek šel k holiči a maminka byla na ozdravném pobytu u moře, protože trpěla na plíce. Bratr se právě vrátil z noční směny v továrně a protože bylo opravdu krásně, seděl jen bez košile u okna a hrál na kytaru.
„Pak jsme uslyšeli hlasitý hluk letadla. Poznali jsme je tehdy po sluchu, takže jsem se postavila a řekla jsem že by to mohla být B-29. Hluk pak utichal,“ popsala Džunko.
Náhle došlo k záblesku oslepujícího světla a přišla vlna ohromujícího žáru. „Nic jsem neviděla. Zněla podivná, nepopsatelná ozvěna, po níž následovat třesk. Dům, strop, všechno spadlo. Byli jsme pohřbení v naprosté tmě. Říkala jsem si, já umřu, já umřu,“ líčí Džunko.
Chvíli poté ztratila vědomí. Když přišla k sobě ležela pokrytá troskami domu a skrze díru ve stropě hleděla na šedivé nebe. „Usoudila jsem, že bomba spadla přímo na náš dům,“ popisuje. „Moje nejstarší sestra byla v jídelně, pokrytá krví. Právě jedla a tlaková síla výbuchu jí jednu z tyčinek prohnala skrz tvář a vyrazila jí zub,“ líčí pamětnice. Bratr, který seděl u okna, měl zase celá záda propíchaná střepy. Sklo leželo všude, a tak po něm museli vyjít bosí ven. „A pak jsme uviděli, že je všechno srovnané se zemí. Nezbylo vůbec nic,“ popsala Džunko.
Farma naproti byla pryč. Z velké třešně zbyl jen pahýl. Když se konečně u domu objevil jejich otec, měl temně rudou kůži na obličeji, na rukou. Výbuch mu spálil veškeré odkryté části těla. Otec vedl rodinu k řece. Šli bosí a i když Džunko neutrpěla tak vážné popáleniny jako její táta, žár ji připravil o vlasy.
Když dorazili k řece viděli, že tam zdaleka nejsou sami. Z města tam zamířily davy popálených lidí. Někteří byli k nepoznání, neměli už obličej „Vojáci jim potírali rány olejem, někteří křičeli bolestí, ale většina byla tichá jako duchové,“ popsala Džunko. Někteří lidé byli nazí, protože jejich oblečení shořelo. „Chodili s rukama nad hlavou a z nich něco vlálo, jako nylonové punčochy. Bylo to jejich spálené maso, které se loupalo, rozpadali se. Mnohé z obětí pily vodu z řeky, i když jim říkali, když to budete pít, zemřete, ale stejně to pili, všichni,“ popsala žena další hrůzný výjev.
Džunko viděla ještě řadu drastických scén. Utrpení bylo takřka všudypřítomné. Šli pak mlčky ještě dlouhé hodiny, aniž by tušili, co přesně se vlastně stalo. Z potemnělého nebe pak přišla bouřka, a směs vody a popela je zamazala k nepoznání. Když se ozval hrom, všichni padli k zemi. Báli se další bomby. Ta měla ale zabíjet jinde.
O tři dny později svrhli Spojenci druhou atomovou bombu na Nagasaki. Teprve pak se vůdci Země vycházejícího slunce smířili s kapitulací. Odhaduje se, že v Hirošimě a Nagasaki zemřelo po náletech 110-226 tisíc lidí. Většina z nich byli civilisté, kteří uhořeli, nebo je zasypaly trosky. Další zástupy obětí si následně vyžádala nemoc z ozáření, rakovina a další související zdravotní obtíže.
Tak si to spočítejme...v roce 1945 měla 13 let a v roce 2021 ji je 83???