9°C
Miladu Horákovou poslali před 71 lety na trýznivou smrt: Komunistům vzdorovala do poslední chvíle
Dlouhých jednasedmdesát let už uplynulo od vynesení rozsudku smrti nad Miladou Horákovou (†48). Bojovnice za svobodu, která byla při vykonstruovaném procesu 8. června 1950 odsouzena za velezradu, bojovala až do konce. „Jdu s hlavou vztyčenou,“ napsala ve své cele pár hodin předtím, než jí kat nasadil oprátku.
Tak skončila kvůli komunistické zlovůli jedna z nejslavnějších bojovnic za svobodu. Do českých dějin vstoupila jako oběť justiční vraždy, kdy ji v monstrprocesu odsoudili za vykonstruované spiknutí a velezradu. O její bezmezné odvaze a odhodlání bojovat až do konce za svou pravdu, svědčí i dopis, který psala ve své cele pár hodin před svou smrtí. „Jdu s hlavou vztyčenou, musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá a co jiného život je než boj,“ napsala.
Zamilovala si vládu práva
Narodila se v rodině Králů o Vánocích 1901 obchodnímu zástupci firmy na výrobu tužek a jeho ženě. Milada měla další tři sourozence, z nichž dva v roce 1914 zemřeli na spálu. Chodila na dívčí reálné gymnázium na Vinohradech, poté studovala na dívčím lyceu, pokračovala na právnické fakultě Univerzity Karlovy, promovala v roce 1926 a stala se advokátkou. Toužila po spravedlnosti. V té době se také provdala za svou studentskou lásku, Bohuslava Horáka.
Bojovala za práva žen
Jejím prvním zaměstnáním se stalo místo na Ústředním sociálním úřadu hl. m. Prahy, kde se stala členkou Československého červeného kříže a Ženské národní rady. Připravovala pro ně legislativní návrhy, které řešily hlavně postavení svobodných žen, nemanželských dětí. Dítě se narodilo i jí v roce 1933. Byla to dcera a jmenovala se Jana. Původně se čerstvá maminka chtěla naplno věnovat rodině, ale bylo krátce před válkou, a v zemi se děly věci, kvůli nimž nemohla spát. A tak po pár letech zaměřila pozornost na přípravu zákona, který řešil budoucnost rodin s dětmi vysídlených z pohraničí. Válka začala a aktivity Horákové se vládnoucím nacistům ani trochu nelíbily.
První dotek smrti
Začátkem července 1940 byla gestapem i s manželem zatčena. Téměř dva roky strávila ve vyšetřovací vazbě, střídavě na Pankráci a na Karlově náměstí. Další dva roky byla vězněna v Malé pevnosti v Terezíně. Na soudní jednání čekala čtyři roky až do října 1944. Německý lidový soud ji odsoudil na osm let. Její utrpení mezi zdmi cely však skončilo s koncem války. Domů se vrátila v květnu 1945. Měla štěstí. Mnohem větší štěstí měl však její manžel, který přežil pochod smrti.
Matka v centru odboje
Po válce se zavázala, že už se bude starat hlavně o svoji rodinu, ale opět se nechala zviklat k aktivitám pro dobro vlasti. K působení v národně socialistické straně ji údajně přesvědčil sám prezident Edvard Beneš a v říjnu 1945 byla zvolena poslankyní. Začala pracovat v ilegálním vedení národních socialistů, a stala se tak součástí skryté opozice KSČ. Komunisté na ni měli spadeno.
Smrti unikl v pantoflích
„Vrať se domů kolem dvanácté, kvůli Janě,“ říkala Milada Horáková manželovi, když 27. září 1949 jeli do města. Rozloučili se na Václavském náměstí a to bylo naposledy, kdy se viděli. Jakmile se Bohuslav vrátil domů, čekal na svou ženu. Odpoledne však místo ní přišli nečekaní hosté. Dcera Jana později vzpomínala: „U vrátek naší zahrady zvonili dva páni ve špinavých dešťových pláštích. Byli to lidé od StB.“ Hned, jak Bohuslav Horák viděl z okna příslušníky, prchal v domácí obuvi přes zahradu za svojí ženou. Chtěl ji varovat, ale ta už byla zatčena. Muži v pláštích si pro ni přišli ve tři hodiny odpoledne do její kanceláře v Masné ulici. Když to Bohuslav zjistil, rozhodl se, že bude emigrovat, utekl do Ameriky a dcera zůstala s tetou Věrou Tůmovou.
Odstranil ji rafinovaný plán
Vyšetřovatelé si dlouho lámali hlavu, z čeho Horákovou mají obvinit. Měli těžký úkol. Horáková byla vlastenka a válečný vězeň. Museli z ní tedy před očima národa udělat zrádce nové lidově demokratické republiky. StB pasovala Horákovou do role ústřední postavy v inscenovaném spiknutí v čele smyšlené ilegální skupiny, kterou StB nazvala Direktoria. Na to bylo v listopadu 1949 zatčeno 380 bývalých funkcionářů ČSNS.
Proces
Soudní proces začal 31. května 1950. Spolu s Miladou Horákovou byli souzeni i další. Hlavní obviněná odmítala žádat o milost, ale její advokát a dcera se o tuto poslední záchranu pokusili. Stejně tak o její záchranu usilovaly významné světové osobnosti, jako Albert Einstein, Jean-Paul Sartre, Winston Churchill nebo Eleanor Roosveltová. Snažily se svými dopisy přesvědčit československého prezidenta, aby se nad ní slitoval, ale Klement Gottwald, na doporučení ministra spravedlnosti, byl neoblomný. Po osmi dnech vykonstruovaného procesu byly 8. června vyneseny čtyři rozsudky smrti, čtyři tresty doživotí a další dlouholeté tresty odnětí svobody. Za pouhých 19 dnů, 27. června 1950, se konala poprava.
Nejtěžší chvíle a pak smrt
Před popravou se s Miladou Horákovou mohla rozloučit její dcera Jana, sestra Věra Tůmová a její švagr. Během posledních společných dvaceti minut se nesměli ani dotknout, protože jim to dozorci nedovolili. A pak už přišla smrt. Zažívala obrovská muka. Jednalo se o pomalou smrt. Milada nebyla „pouze“ oběšena, ale pomalu uškrcena na kůlu – tzv. prkně. Kat ji přivázal jedním koncem lana za nohy a druhý konec jí obvázal kolem krku. Pak popravčí začal tahat. Nastalo škrcení. Horáková tak umírala patnáct minut.
Mstili se i na dceři
Po popravě zůstala šestnáctiletá Jana v Československu sama se svou tetou a komunisté jí vzhledem k jejímu původu házeli klacky pod nohy. Ačkoliv chtěla být lékařkou, bylo jí znemožněno dostat se na vysokou školu. Dostala se alespoň na školu pro zubní techniky.
Do USA emigrovala za otcem až v roce 1968. Tam začala pracovat u zubního technika a o rok později se zamilovala na sjezdu Společnosti pro vědy a umění. Jejím vyvoleným se stal učitel geografie a urbanismu na pittsburské univerzitě Karel Kánský. Vzala si ho a později se jí splnil sen, když se stala instruktorkou zubní technologie na univerzitě v Pittsburghu.
Poslední slova k adresátům nesměla
Když v roce 1990 navštívila Jana Kánská po 22 letech Česko, předala jí tehdy ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová dopisy, které psala Milada Horáková své rodině v posledních hodinách svého života. V jednom z nich stálo: „Žila jsem plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a já poznala jeho tvrdost i těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná.“
Témata:
Související
Článek zmizel z úvodní stránky. Komoušská cenzura pracuje.
I dnešní komouši patří ke svým zločinům.