Zemřela socioložka a disidentka Jiřina Šiklová (†85). Komunisté ji věznili, Havel obdivoval

„Nikdy jsem nechtěla být pasivním pasažérem či obětí, ale aktérem vlastního života,“ říkala sama o sobě socioložka Jiřina Šiklová. Za minulého režimu organizovala převoz exilové literatury, po jeho změně stála u vzniku katedry sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a také založila Gender Studies Centrum - knihovnu a organizaci, které jsou mezinárodně uznávané.

Společenské angažmá Šiklová vždy považovala za svou prvořadou povinnost. „Když je někdo v průseru a já na to mám kapacitu, tak něco zorganizuju,“ říkala. Takto iniciovala třeba projekt Paměti žen.

Zažila i angažmá v politice, několikrát kandidovala na Stranu zelených. „Mám dobré děti, se kterými mám dobré vztahy. Nikdy jsem neprostituovala ve smyslu společenském a politickém. Jsem ráda, že se mi to podařilo. Můj život se mi líbí,“ prohlásila jednou.

Pithart: Do konce života pomáhala druhým

„Přímo vyhledávala, kde je nějaká situace, kdy je někdo v tísni a nějací lidé jsou potřební,“ řekl její dlouholetý přítel Petr Pithart. Znali se přes 60 let a byli si velmi blízcí. „Často jsme dělali spolu leccos, co už dneska je nesrozumitelné nebo málo srozumitelné,“ podotkl Pithart s odkazem na doby nesvobody a disentu, kdy společně distribuovali do vlasti zahraniční i exilové knihy.

„V posledních letech pořád obvolávala své známé a ptala se: žiješ, chlapečku, potřebuješ něco? Tenhle instinkt v ní byl nejsilnější,“ vzpomíná Pithart.

Kroupa: Moje milá feministka. Mluvila od plic

Podobně dlouhé přátelství pojilo se Šiklovou také Pavla Rychetského. „Úmrtí Jiřiny Šiklové je pro mě osobně i pro naši zemi citelnou a smutnou zprávou. S paní Šiklovou mě spojovalo dlouholeté přátelství ještě z dob, kdy se Jiřina podílela významnou mírou na posílání ilegálních tiskovin mezi disentem a našimi přáteli v zahraničí. Za to si zaslouží velký dík,“ řekl Rychetský ČTK.

„Jiřina Šiklová byla moje milá feministka. Mluvila od plic, říkala do očí a bez obalu co si myslí, byla statečná a neuvěřitelně činorodá. Dokázala přiznat i svoje chyby. Vždy byla ochotná se angažovat pro dobré věci. A že jich bylo!“ vzpomíná na Šiklovou na twitteru politik, filosof a chartista Daniel Kroupa.

„Šarmantní dáma, která byla svým humorem a inteligencí vždy ozdobou každé společnosti. Osobnost s velkým charakterem, bojující nejen proti komunismu, ale také za práva žen. Člověk, v jehož životním příběhu je opravdu vše - taková byla Jiřina Šiklová. Bude nám všem velmi chybět,“ napsal exministr spravedlnosti a europoslanec Jiří Pospíšil.

„Je mi smutno. Před necelým rokem jsem paní Jiřině předával Stříbrnou medaili předsedy Senátu. Byla plná energie. V den jejího odchodu si dovolím připomenout její slova: ´Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá cenu´,“ uvedl na twittteru předseda Senátu Miloš Vystrčil.

Pašovací kanál

Za časů reálného socialismu se Šiklová starala o dovoz literatury ze Západu. Spolupracovala s Dokumentačním střediskem československé nezávislé kultury Viléma Prečana v německém Scheinfeldu, a také se podílela na transportu exilové literatury, který z Londýna organizoval Jan Kavan. Tento kanál fungoval dvacet let.

Šiklová podle Pitharta dlouhá léta obsluhovala „nejsilnější pašovací kanál“, kterým se do Československa dostávalo množství exilové literatury. „Dostala se kvůli tomu i do vazby, protože jeden takový kamion byl kvůli zrádci odhalen a celkem deset lidí šlo do vazby. Čekali jsme, že z toho bude velký proces. Ale pak se stalo něco zřejmě v nějakých československých zahraničních kontaktech a oni je bez vysvětlení pustili domů,“ vzpomíná Pithart.

Vězeňské „pozorování“

V roce 1981 však policie jeden z mnoha desítek kamionů zadržela - Jiřina Šiklová a dalších osm lidí šlo na rok do vězení. Pod tlakem mezinárodních protestů byli ale nakonec propuštěni a souzeni na svobodě.

Přípitek na pohřbu Ivana M. Havla (†82), Havlová s kyticí i za Václava a Vondrovo nebe

I ve vězení Šiklová uplatnila svůj organizační talent, pro vězeňkyně uspořádala kurzy angličtiny a němčiny, zavedla ranní rozcvičky. Sama tento pobyt nazvala „zajímavým zúčastněným pozorováním“.

Vstoupila do KSČ, vyhodili jí

Její angažmá v KSČ od roku 1956 také vyplynulo z potřeby aktivity: „Jestliže se člověk chce podílet na určitých změnách, musí se pro to angažovat,“ vysvětlila. Dodnes je pyšná na to, že byla vyhozena hned v roce 1969, v „dobré společnosti“ filozofa Jana Patočky a dalších osobností.

Po vyhazovu z fakulty ji nakonec přijali v Klementinu. Ráno uklízela a potom studovala a psala materiály. Pozdější angažmá sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice také využívala k transportu materiálů. „Je to velmi statečná žena. Ona byla opravdu hlavní poštou. Musím říct, že jsem ji dost obdivoval,“ řekl o ní již zesnulý český prezident Václav Havel.

Maminka spolužačkou Milady Horákové

Dcera pražského očního lékaře a učitelky, absolventka dívčího gymnázia Minerva, se narodila 17. června 1935, její maminka byla spolužačkou Milady Horákové. Vystudovala historii a filozofii na Filozofické fakultě UK v Praze, kde v roce 1965 pomohla otevřít sociologickou katedru.

Na Karlově univerzitě, kam se vrátila po roce 1989, deset let vedla zmíněnou katedru sociální práce. V plánech přednášek na společenskovědních fakultách v celé ČR prosadila téma problematiky genderu, tedy vztahu mezi oběma pohlavími. U ní v bytě také vznikla první knihovna Gender Studies, ze které se časem vyvinula největší knihovna tohoto tématu ve střední a východní Evropě.

V roce 1995 získala Šiklová cenu Žena Evropy, o čtyři roky později medaili T. G. Masaryka I. stupně za zásluhy o republiku. Publikovala v desítkách odborných časopisů, je autorkou několika knih. Po publikaci Vyhoštěná smrt - úvahy o umírání a smrti z roku 2013 je její zatím poslední knihou titul s názvem Omlouvám se za svou nepřítomnost: dopisy z Ruzyně 1981 - 1982, který v roce 2015 vydalo pražské nakladatelství Kalich.