Podcast: Dokud lidi pláčou, tak žijí, myslí si herečka vystupující pro těžce nemocné pacienty

Nápad na vytvoření krátké divadelní hry pro pacienty v různém stádiu těžké nemoci vzešel prý z její předchozí inscenace, kterou vytvořila pro krajany v zahraničí. Zároveň potřebovala vytvořit projekt pro doktorské studium a v neposlední řadě ji inspirovala její dobrovolnická práce v nemocnicích na odděleních dlouhodobé péče. „Jsem zvyklá pracovat v těchto podmínkách a přijde mi zajímavé setkávat se s lidmi v závěru jejich života. Přináší mi to lidské setkání, které je oboustranné,“ vysvětluje Váňová, odkud vzešel nápad.

Podcast: Rodiče těžce nemocných dětí taky potřebují dovolenou, říká lékařka Hrdličková

Při vymýšlení hry spolupracovala s různými odborníky a hledala motiv, který by pacienty bavil a vedl je i k zamyšlení. Projekt byl podle herečky původně určený pro děti od čtyř let, ale nakonec velmi dobře zafungoval i pro starší pacienty. Během půl hodiny tak divák sleduje inscenaci, v níž Michaela Váňová vystupuje sama s loutkou tučňáka, který se ztratil a vrací domů. Celý děj končí tím, že sám pacient má vymyslet závěr. 

Dokud svítí slunce

„V drtivé většině případů si lidé přejí, aby tučňák domov zase našel. Moje první hraní bylo pro mě asi jedno z nejsilnějších. Když jsem dohrála a zeptala se pacienta, co by chtěl, aby Augusto udělal, hrozně dlouze se zamyslel a začal plakat. Nejdřív nemluvil, chytila jsem ho za ruku, ale on se na mě podíval a řekl, že je to jasný. Musí jít za sluncem. Ptala jsem se proč a on odpověděl, že když se člověk probudí a na nebi je slunce, tak ještě stojí za to žít. Rozbrečela jsem se, protože jsem nečekala, že to bude až tak hluboký rozhovor. Může to znít pateticky, ale ve chvíli, kdy tam člověk s tím umírajícím sedí, tak tohle jsou velká slova,“ sdílela svůj velký zážitek divadelnice. 

Divadlem k pláči

Emoce jsou podle Váňové nesmírně důležité. Lékaři a sestřičky pro své pacienty udělají vše, co mohou, ale málokdy se dostanou k emocím. „Ty emoce jsou to, co divadlo může přinést a kam jen tak někdo snadno nedosáhne. Když jsem měla tuto první zkušenost a šla jsem to konzultovat se zdravotníky, jestli to není moc a nevadí, že pacient se jí rozplakal, tak říkali, že je to skvělý. Protože dokud cítí emoce a pláčou, tak vědí, že žijí. A to mi přišlo jako argument, který dokáži přijmout, že je v pořádku, že to dělám. Záměrně jsem proto volila téma domova, hledání domova a nejistoty, kde ten domov je,“ odhalila důvod, proč je její divadlo pro těžce nemocné osoby užitečné.

Proč nehraje pro malé děti, jak si zpočátku přála, proč napsala drama pro krajany žijící v zahraničí a jaké bylo hrát divadlo během březnového lockdownu přes webovou kameru pro malé školáky, se dozvíte od Michaely Váňové v Blesk Podcast: