Jiří Orten (†22), český básník, který předpověděl vlastní smrt: Zemřel kvůli rasismu?
„Je čas setby, čas zrání a čas žní. Tak je zařízen náš svět. Je někdy kruté a smrtící zrát. Ale kdo dozrál, byl utržen a ochutnán, kdo jako jablko leží ve dlani boha, neumírá,“ zapsal si do deníku básník Jiří Orten. Za dva dny by oslavil sté narozeniny.
Byl to český básník, který se nedožil důvěryhodných šedin ani plnovousu. I díky tomu se však vyznačoval horečnatou tvořivostí. Napsal v rychlém sledu několik křehkých a citlivých knížek veršů a snových próz. Jen málokdo je dnes čte a docení jejich hodnotu.
Tím spíš, že postupně v jeho poezii stále silněji zazníval pesimismus, pocity odcizení a osamělosti a předtucha smrti. V životní situaci člověka židovského původu uprostřed protektorátních ozvěn přicházející smrti není tak těžké pochopit proč.
„(…pomatení biřici/ jdou bohaprázdnou ulicí/ životy zhasínat.“ Orten se narodil před 100 lety, 30. srpna 1919, a zemřel v pouhých 22 letech po srážce s německou sanitkou. Někteří mají však za to, že si tento konec sám dobrovolně zvolil.
Píši Vám a nevím, zda jsem živ
Orten byl velice náročný, a to především sám k sobě. V dopise básníku Františku Halasovi napsal: „Chci být básníkem celým srdcem/a ještě víc,/a chci za to zemřít!“ Později ale o své poezii i životě dosti pochyboval. O to bolestnější, vyspělejší a silnější jsou jeho pozdní verše psané takřka s filozofickým vědomím nevyhnutelnosti vlastního konce.
Valér jeho posledních osudů silně poznamenal vztah a rozchod s herečkou Věrou Fingerovou, kvůli které dříve odmítl emigrovat a zachránit si život. Jenže Orten nebyl jednoduchá osobnost. Když s ním mladá žena otěhotněla, nechtěl se ženit a ani si nepřál stát se otcem, což by ovšem v kontextu nastupujícího útlaku osob židovského původu chtěl jen málokdo.
Cítil se stále osamělejší a jeho jediným přítelem se mu staly deníky (nazvané vzletně Modrá, Žíhaná a Červená kniha) a jeho verše. Obojí vystavuje účet existenci zbavené veškeré naděje a současně skrze ně naposledy zaznívá síla jeho výjimečného talentu, který byl při plném vědomí odsouzen ke smrti.
Nebyly to „jenom“ básně
V jeho prvních dvou sbírkách Čítanka jaro (1939) a Cesta k mrazu (1940) se vracel do dětství a k mateřské náruči jako ke zhmotnění prostoty a jistoty. Naproti tomu do básní z následujícího období, ve skladbě Jeremiášův pláč (1941) a sbírce Ohnice (1941), ho již naplno zasáhly pocity zmaru a nesmyslnosti lidské existence. Dřívější melancholie se změnily v úzkostné prožívání absurdity.
Zní to vznešeně, jenže vlastně nebylo. Ve vyhroceném pocitu osobního ohrožení Orten předvídal svůj osud. Na rozdíl od vznešených mluvčích západního existencialismu, který se proslavil v 60. letech ústy zralých filozofů, mladičký kluk ve svých verších dokázal vyslovit tytéž myšlenky, byť tak učinil úsporněji a v rámci svých možností.
A tímto překročením jsou prodchnuty básně, vydané posmrtně až po válce, především Elegie (vyšly posmrtně 1947), jedinečný cyklus devíti litanických básní, do nichž pronikají výrazně a jinotajně Ortenovy osudy. Byly to básně psané s vědomím toho, že je nejspíš nepřežije a nikdy za ně „nebude pochválen“.
„Smrt mlčí před verši,“ píše ve slavné Sedmé elegii: „Ach, odkud vyvěrá to, čím tu odtékáme?/ Čí noci probdělé se položily na mé/ a rozšířily se, že místo nestačí?/ Nalezl jsem svůj pád. A na čem? Na pláči!“ Ve smutné básni se modlí za zem, „aby jí byla noc praporem na věži,/ jenž vlaje do světa, když nastává čas hvězd,/ aby ji milenci chválili za bolest“.
Elegie pak končí výsostným finále: „Tak mlád, tak krutě mlád a zralý ponejprve,/ směji se do krve a pláči kapky krve,/ a bohem opuštěn a boha opustiv,/ píši Vám, Karino, a nevím, zda jsem živ…“ Kdo z dvacátníků by dnes svedl podobné myšlenky vůbec pochopit, natož napsat?
Nevím, zda jsem živ…
V den Ortenových 22. narozenin, v roce 1941, mladého muže opuštěného všemi na pražském Rašínově nábřeží zachytila rychle projíždějící německá sanitka a vlekla ho několik desítek metrů.
Nejdříve byl odvezen do nemocnice na Karlově náměstí, jenže tam Židy neošetřovali. Později tak byl přepraven do Kateřinské ulice, kde bylo v pátém poschodí zvláštní oddělení pro židovské pacienty. Tam Orten následkům těžkého zranění 1. září 1941 podlehl. Týž den vydal zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě Reinhard Heydrich nařízení přikazující Židům nosit žlutou hvězdu. Brzy poté následovala likvidace českých Židů v plné síle.
Nejen ve jménu bratra
Jeho bratři holokaust přežili, starší Ota (1913–2002) se stal divadelním režisérem, ředitelem a překladatelem, mladší Zdeněk (1929–1990) hercem. Oba přijali jméno Ornest. Ani jeden z nich nikdy na bratrův odkaz nezapomněl.
Na památku Jiřího Ortena se od roku 1993 koná v Kutné Hoře festival Ortenova Kutná Hora. S ním je spojená i stejnojmenná literární soutěž pro mladé autory poezie do 22 let. Mnoho významných současných českých básnířek a básníků bylo oceněno právě jeho jménem.
Jiří Orten (†22) český básník, který předpověděl vlastní smrt: Zemřel kvůli německém fašismu jako milióny dalších lidí!