18°C
Kalousek otevřeně pro Blesk o Schwarzenbergově smrti: Kvůli rodině nechtěl umřít v zimě
V Poslanecké sněmovně se spolu smáli vtipům, založili stranu. Miroslav Kalousek navštívil Karla Schwarzenberga na zámku Dřevíč i na rakouském Murau. „Není samozřejmě den, abych na něj nemyslel,“ řekl Blesk Zprávám a popsal některé společné chvilky. Schwarzenberg s ním sdílel i některé vzpomínky na exil a dobu, kdy se mu stýskalo po Česku. A jaké bylo jeho oblíbené jídlo?
Je známo, že jste se s Karlem Schwarzenbergem spřátelili díky zasedacímu pořádku Poslanecké sněmovny a podobnému humoru. Vzpomínáte si, kdy jste se viděli ještě předtím?
Byla to setkání při společenských příležitostech. Samozřejmě jsem dobře věděl, kdo je Karel Schwarzenberg. Netuším, zda on věděl, kdo jsem já, vždy se to omezilo jen na pozdrav. Doopravdy jsme spolu začali mluvit a začal se tvořit vztah až v roce 2007, když jsme spolu usedli v Topolánkově vládě.
Máte mnoho společných fotek. Je některá z nich vaše oblíbená?
Zrovna v tyto dny si je prohlížím. Nemohu říct, že by byla nějaká, které bych dával super přednost. Každá z nich znamená vzpomínku na nějakou konkrétní situaci. Já si nad těmi fotkami ty situace vybavuji, všechny pro mě mají svoji cenu. Zejména ty, při kterých byla legrace, té bylo hodně.
Kde bral pan Schwarzenberg svůj optimismus?
On byl tak ustrojen. Byl to člověk nesmírně optimistický, nesmírně velkorysý a troufnu si říct, že je to hlavně tím, že měl rád lidi. Měl rád lidi a ti, kdo nebyli předpojatí, to poznali a s láskou mu to vraceli. Z toho pramenil ten jeho optimismus. A smysl pro humor, s tím se narodíte. On se narodil s naprosto výjimečným smyslem pro humor.
Formoval se nějak jeho humor, například si s přibývajícími roky více nebral servítky?
Byl stejný, měl naprosto třeskuté bonmoty. Nevyprávěl vtipy, on je tvořil. A to s naprosto šokujícími pointami. Byla s ním v tomto směru obrovská legrace.
Bavili jste se někdy o období, kdy byl Karel Schwarzenberg nucen žit v emigraci?
Často o tom vyprávěl, ale nikdy jsem tam nezaslechl tóny křivdy. Říkal, že se mu stýskalo a jak to pro něj bylo těžké, když v deseti letech musel opustit svůj domov a nechat tady své milované psy. Přesto rád vzpomínal na to, když se sem směl občas vrátit. Byl v exilu, byl vyhnanec, a přesto tuto zemi miloval, myslel na ni a pomáhal jí ze všech sil svými kontakty s disentem.
Jedna taková zajímavost, na kterou si vždy vzpomenu: Říkal, že když sem směl po dlouhé době přijet, tak si šel prohlédnout Orlík a požádal svého přítele, ať koupí vstupenky, že není schopen koupit si vstupenky do svého vlastního domu.
Co měl rád na České republice?
Byl ryzí vlastenec. Pokládal za naprosto samozřejmé a přirozené, že své zemi musí člověk sloužit. Dost často říkal: Sloužit zemi se musí. A nejen že to říkal, on tak žil každým dnem, bez ohledu na to, zda byl zrovna ministrem zahraničí, nebo důchodcem na Dřevíči. Prokazoval své zemi služby všude, kde mohl, každý den svého života, což je ryzí věc vlastenectví. Byl v tom vychován, formován, ke Schwarzenbergům to patřilo.
Měl nějaké oblíbené jídlo?
Měl rád dobré jídlo, dobré pití, miloval život se všemi jeho požitky. Byl samozřejmě hluboce věřící člověk, katolík, také v tom byl vychován. Také rád říkal: Když už se hřeší, má se hřešit pořádně. Byl jsem relativně často hostem na Dřevíči, vždy se tam vařilo báječně. Jednu věc miloval, dýňovou polévku, do které si ještě přidával černý štýrský dýňový olej, to bylo jeho zamilované jídlo. A to souviselo se Štýrskem, tam je dýňová polévka tak lidové jídlo jako u nás bramboračka. Tu dýňovou polévku miloval a vždy si do ní bohatě ještě přikapal ten černý olej.
Jak ještě vzpomínáte na Dřevíč?
Na Dřevíči je krásně, říká se tomu zámek, ale je to spíš větší lovecká chata. Vzpomínky na Dřevíč jsou pro mě spojeny se vzpomínkami na Karla a na to, co jsme tam spolu říkali, co jsme tam psali, koneckonců jsme tam zakládali TOP 09. Dřevíč pro mě znamená Karel.
Na Dřevíč dokonce pozval i bývalého prezidenta Miloše Zemana, navzdory prezidentským volbám… Kde bral tu svou lásku k lidem, kterou jste zmínil?
To bylo právě tím, že to byl naprosto výjimečně laskavý, empatický, velkorysý člověk, který se dokázal přenést přes spoustu křivd, nebrat si je. Měl rád lidi i v situaci, kdy si to ti lidé někdy podle mě nezasloužili.
Přesto, našel se někdo, koho rád neměl?
Jsem si jist, že v Karlovi nebyla nenávist naprosto k nikomu. Nenávist byla emoce, kterou neznal. Lidí, se kterými si neměl co říct, si zkrátka nevšímal. Ale neexistuje situace, kdy by se někomu vysloveně mstil nebo po někom šel, chtěl někomu ublížit. To by v jeho případě bylo, myslím si, naprosto vyloučené.
Pan Žantovský v České televizi říkal, že navzdory optimismu se dokázal pan Schwarzenberg i naštvat, třeba když neměl ráno černý čaj…
Každý chlap se občas naštve. Pro něj bylo typické, že se vždy naštval jen na chvilku kvůli úplným maličkostem. Skutečně vážné věci dokázal řešit s nesmírným klidem a nadhledem. Legendární byly situace při jeho fotografování na kampaň. Nešťastný každý, kdo musel Karlovi vysvětlit, že jedna fotka nestačí, že se musí fotit třeba půl hodiny. Nesnášel, nechápal, dokázal se při tom rozčílit. Nikdy to samozřejmě nebylo ve zlém.
Proč se tak nerad fotil?
Jeho to nebavilo, pokládal to za ztrátu času. Neměl to rád.
V jiném rozhovoru jste říkal, že se Karel Schwarzenberg navzdory obrovskému přehledu v politice tolik neorientoval v administrativních nebo vnitrostranických záležitostech…
Ne že by se nevyznal, jeho to nebavilo, Karel byl vizionář, měl obrovský přehled, ale nebyl manažerský typ. Myslím, že tímhle způsobem spravoval i schwarzenberský majetek, protože věděl, že si na to musí najmout ty správné lidi.
Někdy jsem mu z legrace říkal, a on se strašně smál, že schwarzenberské dominium prokázalo neuvěřitelnou ekonomickou odolnost, když vydrželo jeho šéfování. On to šéfoval správně, najal si na to správné lidi. A myslím si, že podobným způsobem jsme to řešili spolu. On udával směr, vize a pak to někdo musel takzvaně administrovat, procesovat. Z legrace jsem si někdy říkal náčelník generálního štábu Jeho Jasnosti.
Znáte jeho rodinu nebo spíš díky spolupraci přátele v Česku?
Spíš spolupracovníky a přátele v Česku. Mohl jsem se formálně potkat i s členy jeho rodiny. Byl jsem samozřejmě na návštěvě u něj nejen na Dřevíči, ale také na zámku Murau. Tam on velmi rád zval spoustu lidí, takže nás tam bylo hodně a pochopitelně jsme se mohli seznámit i s jeho rodinou.
Úžasné bylo jít s ním po tom Murau a pozorovat, jak lidé měli radost, že ho vidí, hlásili se k němu. Bylo vidět, že ho mají rádi. Karel úplně se stejnou samozřejmostí, s jakou sloužil své zemi, pokládal za svou povinnost pomoc někomu, kdo to potřeboval, a to zcela neokázale. Nechtěl, aby se to vědělo, těch lidí byly zástupy v Čechách i v Rakousku.
Pohřeb bude v sobotu… Sám jste uváděl, že odchod Karla Schwarzenberga byl pro vás šok. Už jste se s jeho odchodem smířil?
Všichni, kdo jsme trochu něco věděli o jeho zdravotním stavu, jsme tušili, že se to blíží. Připraven na to člověk nemůže být nikdy. Je to prostě úder. Není samozřejmě den, abych na něj nemyslel, nevzpomínal. Ať to trochu odlehčím. Každé ráno, když se podívám na zasněženou Prahu, vzpomenu si na jeho slavnou větu: „Nemohu svým příbuzným udělat, abych umřel v zimě. To je totiž strašlivá otrava, když jdete tou dlouhou alejí na Orlíku za rakví tím rozbředlým sněhem.“ Toto předsevzetí je jedno z mála, které se mu nepodařilo splnit.
Levoboček co rodu ani nepatří neměl mít právo restituovat,to byla megazlodějna,navíc pozemky po zrušeném vepříně vlastní už dlouho forma Orlík.cz a jejím vlastníkem je z 95% jistý kdysi pionýrský recitátor M.Kalousek.Polokníže může v klidu spát,majetky budou v dobrých rukách. PS:Ten prasečák byl užitečnější.