18°C
Diplomatka Adamcová pro Blesk: V Africe vysvětlujeme Putinovu agresi, klíčové jsou ženy
Nicol Adamcová nastoupila na ministerstvo zahraničních věcí v roce 1996. Přestože se nejdřív v práci věnovala severským zemím, mimo jiné hovoří i švédsky, o šestnáct let později vyjela jako zástupkyně velvyslankyně do Jihoafrické republiky. A africké země jí od té doby zůstaly, nyní řídí Odbor států subsaharské Afriky. Nedílnou součást její práce tvoří právě cesty na tento kontinent, kterých ubylo jen během pandemie koronaviru.
V březnu jste navštívila například Etiopii, doprovázela jste prvního náměstka ministra zahraničí Jiřího Kozáka (ODS). Jak to probíhalo?
Je to lidnatá země se 120 miliony obyvatel, etnicky velmi rozmanitá. Dřív byla v regionu stabilizačním prvkem, ale před dvěma lety tam vypukl vnitro-etiopský konflikt, který významně ohrožoval stabilitu samotné země. V listopadu loňského roku byla podepsána mírová dohoda. Při cestě s panem náměstkem jsme znovu oživovali bilaterální vztahy po ukončení toho konfliktu, který má významné humanitární dopady, jsou tam i podezření z válečných zločinů páchaných všemi stranami konfliktu. Takže to byla poměrně zajímavá jednání s ohledem na to, že šlo o téměř dvouletý výpadek kontaktů na vysoké úrovni.
Navíc Etiopie, respektive hlavní město Addis Abeba, je sídlem Africké unie. Všechny země tam jsou přítomny, je to takový africký New York nebo africká Vídeň. A pan náměstek jednal i s místopředsedkyní Komise Africké unie a se dvěma komisaři, to byl další zajímavý aspekt cesty do této země. Etiopie je navíc prioritní země naší zahraniční rozvojové spolupráce. A tak jako za poslední rok v případě jiných cest, i tato sloužila k tomu, abychom vysvětlovali africkým partnerům příčiny a dopady ruské agrese vůči Ukrajině.
Jaké argumenty pro vysvětlení něčeho tak složitého používáte?
Snažíme se to vždycky vysvětlovat na příkladech, které jsou srozumitelné africkým partnerům. Pro ně je důležitá územní celistvost, teritoriální integrita. Poukazujeme tedy na to, že Rusko se snaží změnit hranice silou, což je nepřípustné. Porušuje základní mezinárodní dokumenty, Chartu OSN, páchá válečné zločiny. Připomínáme také naši vlastní historickou zkušenost s Ruskem, se SSSR. To, že Československo samo zažilo neokoloniální praktiky SSSR, tu takzvanou bratrskou pomoc.
Upozorňujeme také na to, že ruská agrese má dopady i na africké země, což si ony moc dobře uvědomují. A zdůrazňujeme, že to nejsou sankce Evropské unie, které zvyšují ceny potravin v Africe, ale že to je ruská válka, která skončí v okamžiku, kdy se Rusové stáhnou z Ukrajiny. Takže se snažíme vždy hledat analogie srozumitelné africkým partnerům, napasovat to na africkou zkušenost a africkou perspektivu.
Kdy jste se začala o Afriku zajímat?
Kolem Afriky se pohybuju od roku 2009, 2010. Musím říct, že mě to i po těch letech stále baví. Moje aktuální práce spojuje všechny oblasti, kterými jsem se ve své diplomatické kariéře zatím zabývala, což je klasická bilaterální diplomacie, bezpečnostní politika a rozvojová spolupráce. Navíc je Afrika stále podstatnější a relevantnější i v naší zahraniční politice. Je to kontinent, který s Evropou bezprostředně sousedí. Je to kontinent, který zažívá obrovský demografický růst. A tak velký počet lidí v takové blízkosti Evropy je něco, co nás musí zajímat. Je v našem zájmu, aby Afrika byla stabilní a prosperující.
Čím je tento kontinent, třeba i pro diplomatku, specifický?
Na Africe je zajímavá dynamika, rozmanitost, je to 54 opravdu rozdílných zemí, Česko má v Africe dvanáct zastupitelských úřadů, z toho osm v subsaharské části. Každý zastupitelský úřad, velvyslanectví, má proto kromě rezidentní země na starosti ještě několik dalších zemí v regionu. Naše práce i s ohledem na velikost týmů, které nejsou úplně velké, je velmi rozmanitá, musíme být flexibilní a vždy zajistit všechny potřebné části agendy.
I mladí diplomaté mají příležitost po nějakou dobu vést ambasádu, pokud je zrovna v té době velvyslanec nebo velvyslankyně na služební cestě nebo na dovolené. Je to příležitost pro osobní růst. Člověk musí být připraven každý den na nenadálé situace, změny na poslední chvíli, což ale odpovídá dynamice doby. Důležitá je také soudržnost lidí na úřadě, kolegialita.
V oblastech konfliktu mohou být ženy dobrým zdrojem informací
Jak vlastně v Africe vnímáte postavení žen? Samozřejmě to záleží zemi od země, ale jaké jsou Vaše zkušenosti?
Přesně tak, každá země je specifická, unikátní, má svoji vlastní historii. Ale obecně lze říct, že ženy jsou klíčovým, respektovaným prvkem africké společnosti, byť občas poněkud skrytým. Často na nich leží břímě péče o širší rodinu, komunitu. V oblastech konfliktu mohou být i dobrým zdrojem informací. Africké ženy jsou velmi podnikavé, kreativní. Velkým fenoménem jsou africké ženy podnikatelky. Africké ženy stojí i v čele mezinárodních institucí, třeba ředitelka Světové obchodní organizace Ngozi Okonjo-Iweala.
V některých zemích uplatňují povinná pravidla pro zastoupení žen v parlamentu, takzvaný „zebra princip“, střídání mužů a žen na kandidátních listinách. Možná mám jako žena k ženám přirozeně jednodušší přístup což může být v některých situacích užitečné. Ale každá společnost je velmi rozmanitá, to platí ostatně i u nás. Proto je důležité, aby i naše týmy na ambasádách byly diverzifikované a rozmanité. Můžeme pak lépe komunikovat s různými skupinami obyvatel, různými částmi společnosti.
Na co jste za svou kariéru opravdu pyšná?
Nastoupila jsem na ministerstvo zahraničních věcí v roce 1996, hned po ukončení vysokoškolských studií. Takže patřím ke generaci diplomatů a diplomatek devadesátých let, která vracela Československo a Česko zpět na světovou mapu. Společně jsme opět zapojovali naši zemi do evropských a transatlantických struktur. Vážím si toho, že mi osud umožnil být už přes dvacet let součástí české zahraniční služby, která prosazuje zájmy Česka ve světě. Jakkoliv to může znít pateticky, cítím, že je to služba vlasti. Moje práce mě naplňuje a baví.
Jak se diplomacie od těch 90. let změnila?
Mám někdy až úsměvné vzpomínky. Na začátku svého působení na ministerstvu jsem některé zprávy psala na psacím stroji. Na svém prvním vyslání do zahraničí, ve Washingtonu, jsem si zakládala první e-mailovou adresu, začínal internet. Občas si na to vzpomenu, když mám v ruce mobilní telefon a uvědomím si, co všechno z něj v rámci pracovní agendy dokážu vyřídit. A co musím vyřídit, protože svět se zrychlil a s ním i potřeba reagovat.
Daří se Vám sladit osobní a pracovní život?
V manželském svazku jsem stejně dlouho jako v zahraniční službě, máme dvě děti. Mám dojem, že slaďování osobního a pracovního života je výzvou v každém partnerství. Je důležité, aby si partneři dokázali vyjít vstříc a domluvili se na tom, kdy budou upřednostněny kariérní preference jednoho či druhého a ten druhý přechodně ustoupí do pozadí.
Co se týče slaďování pracovního a rodinného života, i ministerstvo za tu dobu ušlo dlouhou cestu. V době, kdy jsem měla malé děti, ještě nebyla žádná formální pravidla či ustálená politika ministerstva zahraničí v této oblasti. Přesto byla moje tehdejší nadřízená velmi vstřícná a umožnila mi pracovat na poloviční, posléze zkrácený úvazek.
Mezitím ministerstvo založilo dětskou skupinu Zamiňáček, možnost úpravy pracovní doby je v zásadě standardem. Snažím se to trochu vracet svým následovnicím a následovníkům. V mém týmu jsou kolegyně i kolegové, kteří mají s ohledem na péči o děti upravený úvazek nebo posunutou pracovní dobu. Když se podívám na těch více než dvacet let, tak i tahle změna je podstatná.
I tak se dají vydělat velký prachy....