7°C
Speciální pedagog tepe inkluzi: Bezproblémově začleněný žák je yetti školství
Rozsáhlý otevřený dopis české vládě sepsal někdejší ředitel odboru speciálního školství na ministerstvu školství a speciální pedagog zaměřený na vzdělávání lehce mentálně postižených žáků Martin Odehnal. Kritizuje v něm záměr vzdělávat více dětí s tímto handicapem v běžných třídách. Bezproblémově začleněného žáka považuje za „yettiho českého školství“, o němž všichni mluví, ale nikdo ho neviděl.
Odehnal se obrátil na premiéra Bohuslava Sobotku (ČSSD) a celou vládu dopisem, který zveřejnil server Česká škola. Reagovala na něj již i ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD), podle které valná většina Odehnalových názorů odporuje skutečnosti.
Valachová považuje za správné, aby se lehce mentálně postižené děti bez jiného handicapu vzdělávaly se zdravými spolužáky. Od září bude zrušen materiál pro vzdělávání lehce mentálně postižených, snížené nároky byly nově začleněny do běžného programu pro základní školy. Mělo by to mimo jiné ulehčit integraci těchto dětí do běžných škol, o níž rozhodnou rodiče.
Nyní jsou v běžných školách asi 3 tisíce z více než 14 tisíc lehce mentálně postižených žáků, ale mohou být i ve speciálních třídách. Podle údajů ze školního roku 2014/2015 se v běžných třídách učilo 1426 lehce mentálně postižených.
„Zatímco dospělí lidé si společnost vybrat mohou, dítě ve věku povinné školní docházky nikoli!“ uvádí Odehnal. Podle něj samo zařazení do běžné třídy nemusí být pozitivum. Úspěšná integrace by znamenala, že dítě bude dosahovat stejných vzdělávacích výsledků jako ve speciální škole, vnímat se podobně pozitivně v kolektivu a získávat srovnatelné specializované znalosti a dovednosti potřebné pro další profesní přípravu.
Ani jednu z těchto podmínek vzdělávání lehce mentálně postižených v běžné třídě podle něj ale nesplňuje.
Odehnal upozornil i na to, že běžní učitelé nemají kvalifikaci pro vzdělávání dětí s tímto handicapem. Za nesmyslný považuje požadavek ministerstva, aby na druhém stupni škol zaměřených na tyto děti vyučovali pedagogové s kvalifikací na odborné předměty. Skutečně lehce mentálně handicapovaný žák je vzhledem k míře abstrakce nemůže pochopit, tvrdí Odehnal.
Změnu ve vzdělávání dětí s lehkým mentálním postižením Odehnal vnímá jako důsledek rozsudku Evropského soudu pro lidská práva z roku 2007, který uznal neoprávněné zařazování Romů do tehdejších zvláštních škol. „Novela nesouvisí ani tak s rozsudkem D.H., ale s cílem vlády umožnit rovnoprávný přístup ke vzdělávání skutečně všem dětem,“ tvrdí Valachová.
Právě ministryni však Odehnal bez obalu kritizuje. Podle něj je „celá problematika tzv. společného vzdělávání kromobyčejně spletitá“, „k čemuž vydatně přispívá i celá řada cílených dezinformací, šířených ministryní školství, mládeže a tělovýchovy K. Valachovou“.
Z Odehnalova otevřeného dopisu vládě: Yetti českého školství a další problémy s inkluzí
Je úplně irelevantní, co si o tom myslí paní ministryně Valachová, ale vzdělávání těchto žáků nekvalifikovanými pedagogy (i kdyby měl každý k ruce deset asistentů, dva paravány, a navrch třeba i ten nešťastný hvězdářský dalekohled) představuje nejen flagrantní atak na jejich ústavní právo na vzdělání podle Čl. 33 Listiny základních práv a svobod, ale také bezprecedentní porušení závazků státu, vyplývajících z Čl. 24 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
Bezproblémově ‚inkludovaný‘ žák s LMP na druhém stupni běžné základní školy, který dosahuje ve všech parametrech alespoň srovnatelných výsledků jako jeho vrstevníci v základních školách praktických, je jakýmsi ‚yettim‘ českého školství: všichni (tedy na ministerstvu, v ČOSIV a spol. a v některých médiích) o něm stále mluví, ale ještě nikdy jej nikdo neviděl.
Vzhledem ke své erudici, opírající se o desetiletou praxi ve vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením, považuji historky o zázračných vzdělávacích úspěších údajně mentálně postižených žáků za smyšlené báchorky, opírající se výhradně o nedoložená tvrzení několika ředitelů škol.
Nutno předeslat, že se rozvoj inkluzivního vzdělávání nedatuje od roku 2005, jak si bůh ví proč myslí paní ministryně Valachová: jedná se o dlouhodobý proces, který odstartoval již počátkem devadesátých let minulého století a pokračuje pochopitelně dodnes, vesměs za mizivého zájmu a velmi nevalné podpory ze strany MŠMT i celé české vlády.
MŠMT nemá nejen relevantní data, ale jak se zdá ani přibližnou představu, kolik je vůbec speciálních pedagogů a potenciálních asistentů na trhu práce! Rodičům je slibováno modré z nebe – vše musí okamžitě zařídit školy, o tom, že z byrokratického molochu „vypadnou“ nějaké peníze na asistenty apod. až po měsících od podání žádosti, že se asistent za ty peníze nedá mnohdy sehnat ani v Tuzexu apod., se cudně mlčí... Celá tahle pohroma úzce souvisí s tím, že MŠMT již delší dobu významně postrádá odborný potenciál v oblasti vzdělávání dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, a to v rozsahu, který nemá ve vyspělých zemích obdoby.
‚Společné vzdělávání‘ v podobě individuálního zařazení žáka s LMP je ve vyspělých zemích běžné a bez problémů funguje i na řadě škol u nás. Dvakrát NE! Tzv. společné vzdělávání žáků s LMP v podobě individuální integrace do běžných tříd základních škol, kde je nota bene budou učit „běžní“ učitelé bez speciálně pedagogické kvalifikace a s asistenty bez jakékoli kvalifikace, neexistuje v žádné z vyspělých západních zemí, a to ani ve stále vzývané Skandinávii! O Rakousku a Německu se zachovanými „zvláštními“ školami (Sonderschulen resp. Förderschulen) ani nemluvě...
V zemích, kde si na inkluzi jenom nehrají (a kde by proto nikoho ani ve snu nenapadlo „inkludovat“ žáky s mentálním postižením do běžných tříd s tím, že je tam budou vzdělávat učitelé bez náležité kvalifikace!), se podobně rozsáhlé změny, jaké mají u nás nastat k 1. září 2016, připravují po léta. Nezbytná je především zásadní změna ve vzdělávání pedagogů na vysokých školách a dlouhodobá, prakticky zaměřená příprava učitelů již „sloužících“. Bez důkladně připraveného „pedagogického terénu“ nelze s podobným projektem vůbec začít! Dále musí být dlouho dopředu kvalifikovaně připraven a následně politicky vyjednán odpovídající objem rozpočtových prostředků, a to i s rozpočtovým výhledem na řadu let dopředu.
Jaká je realita u nás 4 měsíce před „startovním výstřelem“? O nějaké systematické přípravě nelze vůbec hovořit: pregraduální příprava zejména učitelů pro 2. stupeň základních škol produkuje už léta vesměs učitele matematiky, fyziky atd., nikoli učitele dětí – o poctivém „gruntu“ ze speciální pedagogiky, postaveném mj. na řadě hospitací ve speciálních školách, nelze vůbec hovořit. Pro „běžné“ učitele základních škol jsou od jara organizována jakási školení v rozsahu max. 40 hodin, kde jim podle aktuálních zpráv přednášejí i leckteří „experti“, kteří nikdy sami děti se zdravotním postižením nevzdělávali, zato mají „správný ideový postoj“.
Milióny oficiálně směřované „na inkluzi“ jsou bezstarostně vyhazovány z okna – báječný „vzdělávací“ byznys již nyní jen kvete. A pokvete: „systémová podpora inkluze“ v podobě jakéhosi echa dávných politických školení mužstva na vojně se přece bez tučného finančního polštáře neobejde, ne? Nikoho už proto nemůže překvapit fantaskní záměr paní ministryně uspořádat za 56 miliónů proinkluzivní kampaň, postavenou zejména na televizních šotech (jejich obsah, s realitou se míjející o světelná léta, bych vám myslím dokázal odvyprávět dopředu). O penězích pro školy přitom škoda mluvit a na požadavky rodičů na pilotní ověřování na malém vzorku škol obdrželi rodiče nadutý dopis od jakéhosi vysokého ministerského úředníka, v němž jim stručně řečeno sdělil, ať si klidně trhnou nohou, neb na nic podobného nelze uplatňovat.
