Podcast: Neporazitelný Žižka padl. Proč nejdražší český film vypadá v USA jako chudý příbuzný?

Třetí celovečerní režijní pokus bývalého kaskadéra Petra Jákla - Jan Žižka, se do dějin zapsal jako nejdražší film. Rozpočet bývá uváděn mezi 450 až 500 miliony korun, případně 20 až 23 miliony dolarů. V návštěvnosti ale první neskončil. Za první víkend ho navštívilo přesně 114 244 diváků, a tak se tržby pohybují na 18,8 milionech korun, přičemž jsou do nich započítány i předpremiéry. Z letošní nabídky kin byl nikdy neporažený vojevůdce udolán nejenom superhrdiny, jmenovitě druhým Doctorem Strangem s podtitulem V mnohavesmíru šílenství a čtvrtým Thorem, který má podtitul Láska jako hrom. Vlastňák mu ale dal i Lavi, protože diváci a divačky dali přednost komedii Vyšehrad: Fylm, kterou znali ze seriálové verze dostupné na internetu, před vyprávěním o zrodu národního hrdiny.

Podcast: Depp se vrací na plátna kin. Žádná spása se nekoná, Minamata je umělecký kýč

V Americe snímek utržil 810 tisíc dolarů (něco málo přes 19 milionů korun). Zatímco v České republice byl v návštěvnosti čtvrtý, co se týče otvíráků za celý rok, ve Spojených státech byl až na 14. místě v případě víkendových tržeb. Ještě před uvedením se snižoval počet pláten, na kterých byl v Americe k vidění, na zhruba 1 300. Petr Jákl argumentuje tím, že jednak Žižka není v zahraničí dostatečně znám, a tak není takový zájem, jednak by pořádná propagace pro zahraniční trhy stála víc, než jaký byl na konec rozpočet nejdražšího českého filmu, což se rozhodlo nepodstupovat. Zlí jazykové by spíš tvrdili, že vedle ekonomických faktorů je nezájem dán tím, že název Medieval (Středověk, Středověký) není dostatečně atraktivní, že vlna historických podívaných a zájem o ně zde naposledy byla před necelými dvěma dekádami a že rozhodně nepomohly spíše negativní divácké a kritické ohlasy. Uvedení na streamovacích platformách tak bude pravděpodobně dřív, než se předpokládalo.

Podle historičky a kritičky Marie Barešové je snímek schizofrenní: na jedné straně ambiciózní ve snaze prorazit na mezinárodních vodách, na druhé straně pojednává o české historické postavě a je více pro české publikum. Podle ní se obojí snaží vyvažovat, a tak třeba rezignuje na širší souvislosti a má didaktický začátek. Soudí, že „historický kostýmní film v českých podmínkách nemůže konkurovat velkým zahraničním produkcím” a že „na americké poměry levňoučký film bude vedle hollywoodských velkofilmů vypadat srandovně”. Marek s ní alespoň v tomto souhlasí, protože Jan Žižka působí jako přímo pro videotrh určený titul, jaké vycházely koncem minulého a začátkem tohoto století. K zapůjčení byly, když zrovna šel na plátna spektákl, na kterém tato videobéčka parazitovala - a Jan Žižka vytěžuje Statečné srdce, Posledního samuraje, Gladiátora apod., a tak uvázl někde v kinematografické minulosti. 

Marie dává Janu Žižkovi vstřícných 70 %, byť nejspíš s přimhouřeným okem nad jednookým vojevůdcem, a Marek se ze sebezáchovných důvodů hodnocení zdržuje, protože na rozdíl od Jákla nedělal judo.

Nestárnoucí Zlatan

Marek by víc doporučoval jinou evropskou biografii, a to Já jsem Zlatan. Švédská legenda sice na rozdíl od Jana Žižky neunášela ženy a nikoho jako nájemný žoldák nezabíjela (doufáme!), ale zato slavný muž umí velmi dobře kopat do kulatého předmětu a strefovat se do obdelníkového cíle. Dokonce natolik, že v letech 2003-2011 získal osm ligových titulů v řadě, byl nejlepším střelcem série A ve dvou klubech a nejlepším střelcem švédské reprezentace. Film, natočený na základě (auto)biografické knihy Já jsem Zlatan Ibrahimović Davida Lagercrantze a samotného Zlatana Ibrahimoviće, uvádí do českých kin nová distribuční společnost Vertigo International, který si předsevzala distribuci kvalitních evropských snímků. A Zlatan takový je, a to podle Marka i Marie. Shodují se zejména v tom, že jde i nejde o konvenční biografickou podívanou. Na jednu stranu máme vyprávění ve dvou časových liniích, současnější a ve vzdálenější minulosti, mapující dětství a dospívání, což je pro filmy o slavných osobnostech běžné. Na druhou stranu nesledujeme vrcholné úspěchy, nýbrž se soustředíme právě na dětství a dospívání, a tak se přibližujeme sociálnímu dramatu a dílu o dospívání někoho, kdo vlastně nikdy nedospěl. 

Marie, která bourá stereotypy, protože se ve sportu vyzná víc než Marek, by Já jsem Zlatan dala 60 %. Marek by hodnocení zaokrouhlil na 70 %. 

Podcast: Bez Vladimíra Medka(†82) by v Česku nebyl Harry Potter, říká překladatelka. Čím pomohl?

Oceňovaná Řeka

Marie ještě viděla Řeku, druhou část volné dokumentární trilogie, jejíž první díl Hora byl uveden díky AČFK i u nás v kinech. Jennifer Peedom, uznávaná a zkušená režisérka přírodopisných nonfikcí (Šerpa, Zázrak na Everestu), poprvé spolupracovala s někým dalším: Josephem Nizetim. A hudbu znovu složil Australský symfonický orchestr, přičemž si Peedom tentokrát přizvala i hudebníka Johnnyho Greenwooda z Radiohead a jako vypravěče-komentátora zvolila známého herce Willema Dafoea. Řeka, která má velmi pozitivní recenzní ohlasy ze světa (Ruska, Německa, Spojených států), Marii ale tolik neunesla: „Klasický dokumentární film, ve kterém jsou za sebe řazeny obrazy, doprovázené komentářem mimo obraz od Willema Dafoe,” suše zhodnotila. Vadil jí zejména patos a přílišný apel na to, co zanecháme budoucím generacím. Obrazy různých říčních proudů, nově natočené i archivní, jsou nádherné a budí obdiv i respekt, ale odsudky zásahu lidí a technologie do přírody a toku řek byl navzdory krátké délce ubíjející.

V Řece se, ehm, říká, že sdílíme náš osud s řekami, plyneme společně a že myslet jako řeka znamená snít v proudu času. Marie ale jako řeka nemyslí, a tak se zahradila na 60 %. 

Pokud vás zajímá, jak se liší jednotlivé střihové a zvukové verze Jana Žižky a jak moderátor i moderátorka očekávaný Jáklův flák probírají a hodnotí dobré dvě desítky minut, poslechněte si/podívejte se na Kulový Blesk: