Podcast: Depp se vrací na plátna kin. Žádná spása se nekoná, Minamata je umělecký kýč

Pravidelný podcast Blesku odstartovala filmová kritička Marie Barešová svými bezprostředními pocity z filmu Jan Žižka, z jehož novinářské premiéry přišla. K jejímu překvapení, navzdory počáteční skepsi, byl veskrze pozitivní. Pochvalovala si jak to, že u nás se tyto výpravné počiny příliš netočí a tento je povedený, tak i to, že se nezapomnělo na ženy-divačky, protože nechybí silná ženská hrdinka.

Podcast: Depp a Heard jako show roku. Oběťmi se stali oba, říká novinářka

Soběstačné ženy i postavy jiného než bílého etnika či rasy zase znepokojují rasistickou a šovinistickou část publika Prstenů moci seriálového předpokračování trilogií Hobit a Pán prstenů. Společnost Amazon, která zakoupila práva na svět Pána prstenů a knižní dodatky, dokonce na své streamovací službě pozdržela hodnocení, aby nebyly zveřejněny nenávistné výlevy od lidí, kteří první dvě epizody dostupné od pátku 2. 9. ani neviděli. Marek Slovák po jejich zhlednutí soudí, že obří rozpočet 465 milionů dolarů, pŕesahující i ten pro celou prstenovou trilogii, je vidět a že jde o zatím spíše nostalgický návrat do a putování po Středozemě. Avšak s příslibem věcí příštích díky několika záhadám v každé z linií vyprávění, kvůli nimž je první čtvrtina pořadu nevyrovnaná, protože osudy postav zůstávají zatím oddělené. 

Umírající Japonci

Zato dobře míněná Minamata má jako hlavní postavu bílého muže, který je spasitelem, protože umí dobře fotit. Pojmenování ovšem odkazuje k malé japonské rybářské komunitě, která byla stižena otravou z vod, následkem které lidé přicházeli o zrak nebo sluch, nemohli se hýbat, nekontrolovaně se třásli, začali bláznit a i umírat. Bylo odhaleno, že za znečištěním vody stojí chemička Chisso Corporation, ale ta zodpovědnost dlouhodobě popírala a odpad do vody přestala házet až po dvanácti letech od smrti prvního člověka - a po smrti více než dvou tisíc lidí! Odškodnění se rodiny dočkaly až po desítkách let, když to nařídila roku 2004 vláda. 

Jedna sekunda. (2022) | Film Europe

Snímek je ale o fotografovi Williamu Eugenu Smithovi (Johnny Depp), který do Minamati přijal celou událost nafotit, a tím na ni upozornit západní svět. Marie soudí, že „Deppův výkon je stejně jako celý film veskrze průměrný: Deppova tvář je schována za výraznými šedivými vlasy a vousy, vidíme ho v brýlích s tmavými obroučkami a v baretu, ale jinak jde o jeho standardní typický projev“. Problém měla především s tím, že sledujeme „očekávatelný průběh kauzy”, naopak si cenila, že „jediným formálním prvkem, který trochu stojí za zmínku, je využití několikanásobného obrazového zprostředkování tragických obrazů lidí trpících závažnou nemocí”. Marek souhlasí, akorát dodává, že Minamata se od valné většiny ostatních žurnalistických dramat odlišuje tím, že hrdina je jako v mnohem lepším Salvadorovi Olivera Stonea fotoreportér, jinak jde o zcela předvídatelnou podívanou. Za pozornost u ní stojí jenom kamera Benoîta Delhommeho, zejména jeho práce se světlem a odlišením jednotlivých prostor.

Marek a Marie se sice nemohli vynadívat obrazových kompozic, ale oba Minamatě dávají 50 %. 

Cenzura Číny

Doporučují se raději podívat na něco jiného, například na Jednu sekundu čínského režiséra Čanga I-mou, který je u nás znám hlavně díky volné trilogii z počátku tisíciletí Hrdina, Klan létajících dýk a Kletba zlatého květu. Jedna sekunda, podobně jako Minamata, se dostává do kin až po letech. Na rozdíl od krasodušného projektu s Deppem nikoliv proto, že by protagonista byl kontroverzní osobou, ale protože Čína měla nejspíš problém s upomínáním na období čínské kulturní revoluce, které je zpětně pro své ekonomické a společenské experimenty hodnoceno jako nezdařené. Jedna sekunda měla být původně uvedena již roku 2019 na Áčkovém filmovém festivalu v Berlíně, ale byla na poslední chvíli stažena z technických důvodů. Fakticky spíše pro to, že snímek sice prošel jedním cenzurním sítem (pro uvádění do kin ve své domovině), ale nikoliv dalším (pro uvádění na festivalech a po světě).

Podcast: Film o satanistickém udavači vzbuzuje rozpory. Arvéd aspiruje na Českého lva

Marie se téměř rozplývala, protože si při sledování vybavovala další kinematografickou poctu Bio Ráj: „Zajímavější je, že se úsilí muže toužícího spatřit svou dceru propojí na jeden den s osudem jednoho promítaného filmu, prostorem kina, promítárny a promítače, který je lokální VIP a respektovaná osobnost, které se všichni podbízí. Sledovaný film se stává nikoli příběhem muže hledajícího dceru, ale nostalgickou poctou klasické filmové projekci, řemeslu promítače a jeho stavovské cti a až fetišisticky obdivuje a obřadně opakovaně prezentuje filmový pás.” Marek úplně nesouhlasil, že by se jednalo o nostalgický počin, protože dvojice postav sice usiluje o filmový týdeník, ale ten se má promítat před propagandistickou válečnou epikou Hrdinní synové a dcery (Heroic Sons and Daughters). Jedna sekunda se tak vymezuje vůči kinematografii jako nástroji propagandy, naopak se zaměřuje na osudy lidí, na které dopadla čínská revoluce, protože jedna ústřední postava uprchla z nuceného pracovního tábora, druhé jde o filmovou matérii z finančních důvodů, aby po osiření mohla uživit svého bratra. 

Marie však nebyla úplně uchvácena, protože jí zápletka připadala příliš banální, a Marek si taktéž více cení Čangových titulů z devadesátých let jako Cesta domů či Nikdo nesmí chybět, které lépe kloubily civilní vyprávění s melodramatem. I proto oba davají Jedné sekundě „pouze” 80 %. 

Vykořisťované Polky

A shodují se i na zhodnocení pokusu o satiru Krásky z Dubaje, přestože se liší jejich pohled na věc. Marie má za to, že polský počin režisérky Marie Sadowské, soustřeďující se ve své filmografii na ženské hrdinky, je nepovedenou, lacinou produkcí s nepochopitelnou motivací postav a nevydařenou dramaturgií. Upozorňuje se sice na závažnou tématiku, že přes 250 tisíc polských žen ve věku 18 až 25 má sex za peníze, ale velmi neobratně. Zatímco Marii vadilo, že se nenaplňují ani nejzákladnější očekávání ohledně sexy scén, vzrušujících situací, obnažených žen a kochání se luxusem, Marek má za to, že právě o tohle ve filmu šlo, protože Krásky z Dubaje chtějí být satirou, která schválně neukazuje ženy jako objekt pro čumendu a nenechává se publikum opájet bohatstvím vyšší třídy. Myslí si ale, že je špatnou satirou, protože není ani jasné, jestli je film feministický, o ženách rozhodujících se o sobě a o nakládání se svým tělem, nebo je film více konzervativní, varující před nástrahami branže prostituování se. 

Krásky z Dubaje jsou feminismem na polský způsob, čili konzervativismem, a tak si od Marka i Marie odnášejí 40 %.

O jednotlivých snímcích si můžete více poslechnout ve vidcastu Kulový Blesk ve videu výše, případně v podcastu, který je i na na Spotify: