Čech, který bojoval u Stalingradu: Nejhorší byla zima, vylíčil Eduard a promluvil o kanibalismu

Eduard Picka popsal své válečné zkušenosti v projektu Paměť národa (vlevo bojovníci v rozbombardovaném Stalingradu).  (Autor: Paměť národa, archiv Blesku)
Autor: yks - 
3. února 2020
19:01

Už dlouhých 77 let uplynulo na počátku února od chvíle, kdy německý polní maršál Paulus ukončil organizovaný odpor své zdecimované a obklíčené 6. armády a navzdory instrukcím z Berlína se vzdal sovětským vojskům. Skončila tak operace, která měla mj. symbolicky ztvrdit fašistickou dominanci na Východě dobytím „Stalinova města”. Namísto toho ale německá armáda ztratila punc neporazitelnosti a nastoupila na pomalou a bolestnou cestu k nevyhnutelné porážce. Na straně obránců přitom bojovali i Češi. Jeden z nich, válečný veterán Eduard Picka, popsal peklo druhé světové války vlastními slovy.

Statisíce mrtvých vojáků, desítky tisíc mrtvých civilistů a město, ze kterého po měsících bombardování zbyly jenom trosky. Takovou bilanci si vyžádalo klíčové střetnutí německého Wehrmachtu se sovětskou Rudou armádou o město Stalingrad (dnes Volgograd) na jihu evropské části Ruska.

Tuto bitvu charakterizuje neobyčejné úsilí obou stran konfliktu o získání rozhodující převahy i značné zásahy politiků do způsobu vedení vojenských operací, které značným způsobem poznamenaly průběh a podobu bojů. Z pohledu přímého účastníka se ale všechno jeví trochu jinak, než jak je známé z válečných dokumentů. V řadách sovětské armády totiž bojovali Češi a jeden z nich popsal svůj příběh pro projekt Paměť národa.

Eduard Picka přišel do Ruska jako chlapec se svým otcem, který na Východ zamířil za prací. „Bylo to něco, co nikdo nepředpokládal,“ popsal Picka prvotní šok z napadení Sovětského svazu Němci. Nacházel se v té době v Kijevě a podobně jako stovky dalších mladých lidí prchal před postupujícími Němci na východ. „Řekli nám, ať si toho s sebou moc nebereme, že to bude trvat tak tři měsíce. „Potýkali jsme se s nedostatkem stravy, nedostatkem výstroje, a nejvíc, co nás tížilo, byly ty přírodní podmínky, které nás obklopovaly,“ vylíčil Picka ve svých vzpomínkách.

Prchali prý hlavně v noci, aby se vyhnuli německým útokům a při tom je trápila hlad a zima. „Když jsme se ocitli v zimě bez šatstva, bez výstroje, … tak jsme si připadali jako bezprizorní,“ popsal Picka. Nakonec ale dorazili až k Volze.

Stalingrad byl důležitým průmyslovým centrem oblasti, a navíc se nacházel na strategicky významném místě umožňujícím zásobování sovětských jednotek z jihu, kde se navíc nacházela ropná pole, o jejichž obsazení měla německá armáda eminentní zájem. Město, které neslo jméno vůdce tehdejšího Sovětského svazu Josifa Visarionoviče Stalina, by bylo cennou kořistí také z hlediska propagandy. To si obě strany uvědomovaly a vedlo to také k rozhodnutí Rusů nevydat ho útočníkovi za žádnou cenu.

Nápor německých sil podporovaných tanky spolu s ohromující převahou německého letectva, měl zpočátku navrch nad chabě vyzbrojenými a dezorganizovanými prchajícími sovětskými jednotkami. Samotné obsazení bezmála celého západního břehu Volhy ale k rozdrcení odporu a k ovládnutí města nestačilo. Rusové totiž trosky svého města bránili se zoufalým odhodláním a za cenu obrovských ztrát. Stalinův rozkaz č. 227 zněl jednoznačně: Ani krok zpět.

Zhruba v téže době narukoval Picka do armády. Od rána až do tmy v řadách ženistů kopal zákopy a v noci se se stovkou dalších vojáků choulil v zemljance zakryté plachtou a vytápěné kamínky, ve kterých pálili suchou trávu. Němečtí vojáci na tom ale byli ještě hůře.

Když se sovětským jednotkám podařilo obklíčit elitní armádu generála Pauluse, situace obklíčených jednotek, které  letectvo nezvládalo zásobovat, začala být katastrofální. Picka popsal, že němečtí vojáci byli tak hladoví, že u nich docházelo ke kanibalismu. Za trochu soli by prý zajatci dali cokoli. Ani rudoarmějci na tom však nebyli o mnoho lépe. Trpěli hlady do té míry, že se v zimě vydávali na pole hledat zapomenuté klasy obilí, které si pak smažili na kamnech.

Paulus se nakonec vzdal a i se žalostnými zbytky svého zdecimovaného vojska skončil v zajetí. 2. února 1944 ustal organizovaný odpor jeho mužů. Krvavá předehra vítězství Rudé armády u Stalingradu byla jen začátkem vítězného tažení Rudé armády na západ. Zúčastnil se ho i Picka. V řadách armády generála Svobody prošel krvavou lázní na Dukle a nakonec doputoval až do vlasti.

Za nejšťastnější okamžik ale označil se značnou dávkou humoru chvíle na samém závěru války ve slovenském městě Vrútky. Tam se prý totiž podařilo jeho i jeho spolubojovníky definitivně odvšivit. Jak se se smíchem svěřil, byla možnost přestat se konečně drbat tou největší slastí ze všech.

jussuf ( 4. února 2020 10:54 )

Máte tam chybu. Bitka o Stalingrad začala v koncom augusta (srpna) 1942 a skončila sa 2. februára(února) 1943. Teda nie 1944.
,,Pamätám" si to preto, že tam bol aj môj otec a moja mama doma čakala druhé dieťa. Na Štedrý deň 1942 zbadala poštára ako kráča hore ulicou k ich domu a zľakla sa, že jej nesie obálku o úmrtí otca. A tak som sa narodil. To pravda viem len z rozprávania rodičov a maminej sestry, ktorá vtedy bola pri nej.

Zobrazit celou diskusi
Další videa
Osoby v pátrání
Články odjinud