Vražda Monyové: Manžel ji týral už před svatbou!

Brněnská policie neměla před středeční vraždou spisovatelky Simony Monyové, z jejíž vraždy je podezřelý její manžel, jakékoli informace o tom, že by byla obětí domácího násilí, uvedla to mluvčí jihomoravské policejní správy Petra Vedrová. Zdůraznila, že o údajném násilí ze strany manžela, o němž nyní známí oběti vypovídají v médiích a v internetových diskusích, neřekla policii nejen žena, ale ani nikdo z jejího okolí.

"Je překvapivé, kolik lidí se nyní v diskusích a médiích vyjadřuje v tom smyslu, že věděli o její tíživé situaci, a uvádějí k tomu dokonce detailní podrobnosti. Nikdo z nich ale nepomohl, nikdo nás o věci neinformoval," zdůraznila Vedrová.

O bolesti psala do svých knih

Námětem k hrůznému činu vraždy možná byla Monyové knížka Ženu ani květinou…, kterou spisovatelka napsala už před šesti lety. „Stoprocentně je to vytrženo z jejího života, žádná fantazie. Ve všech knížkách najdete část toho, jak žila,“ potvrdila Blesku její kamarádka Lucie.

V příběhu ženy, která se stane obětí brutálního domácího násilí a i přesto svého muže omlouvá a miluje, se Monyová zmiňuje i o nedůvěře k policistům.

Těžké období života se podle vedoucí jedné z poboček knihovny Jiřího Mahena Martiny Bartákové dalo vyčíst i z jejích knih. „Ty první byly plné elánu, ty poslední jsou plné krutosti a depresí,“ uvedla knihovnice. Její knížky jdou nyní z ruky do ruky. „Když se čtenářky dozvěděly o její vraždě, všechny její knížky zmizely z regálů,“ dodala Bartáková.

Ukázky plné násilí

Úryvek z knihy Ženu ani květinou…

Kopnul mě.

On do mě opravdu kopnul!, bezhlesně pohybuji naběhlými rty, jako bych stále ještě nemohla uvěřit, že Markova něha má i svůj rub.

„Kam to chceš, ty pizdo?! Do hlavy, nebo do břicha?“ dává mi na výběr před dalším kopancem.

Ó, jak je velkorysý! A já nevděčnice mu ani neodpovím.

„Na něco jsem se tě ptal!“ řve.

...

Lehký otřes mozku, protržený ušní bubínek, pohmožděná jakási kůstka, podlitiny.

„Tak a teď už jen sepíšeme trestní oznámení…“

„Chtěla bych domů,“ kňourám.

„Přece nedopustíte, aby to tomu zmetkovi jen tak prošlo!“

A proč bych to nemohla dopustit? Dopustila jsem už mnohem horší věci. „Když nepije, tak je hrozně fajn,“ bráním ho.

...

„To oznámení nepodám, rozmyslela jsem si to. Jenom jsem zpanikařila…“

„Až vás zase napadne, tak si uvědomte, že na tom máte svůj podíl viny,“ mění se laskavý rytíř v přísného soudce. Nechápe mě, ale to mu nemůžu mít za zlé. Ani my se Zitou ještě nedávno nechápaly…

„Ono je to všechno složitější,“ povzdechnu a doufám, že si o mně zítra nepočtete v Blesku. Za mlčenlivost rytířům neplatíme, na to daně nestačí.

Pro jistotu vám povykládám svoji verzi příběhu. A pěkně od začátku.