7°C
Vyhledávaná autorka ženské literatury Monyová , která byla nalezena ubodaná v garáži svého domu, bohužel nebyla první ani poslední mužem týranou ženou, která za neschopnost řešit dlouhodobé, brutalitou provázené manželské neshody zaplatila životem. Budiž tedy její tragédie mementem pro jiné oběti, jež se bojí k partnerským problémům postavit čelem. A raději se potíže snaží pokud možno vytěsnit. Namluvit si, že je zvládnou, uchlácholit se omluvami agresora… Momentů, které nutnou naději dají, je celá řada. Potřeba víry a omluv nesmírná.
Navíc tu jsou i panické pocity strachu, hrůza z ostudy a mnohdy i existenční obavy z budoucnosti bez muže… Monyová existenční obavy mít nemusela. Ona byla ta úspěšná, její díla se skvěle prodávala. Každý rok napsala minimálně dvě. Měla dům v Brně, v ženské literatuře kopala první ligu. Přirovnávali ji k Vieweghovi…
Osud mě má rád, napsala
První knihu vydala Simona před patnácti lety a její titul zněl Osud mě má rád. Od té doby napsala ještě třiadvacet románů. Zúročila v nich svůj život i ty kolem ní. „Píši o sobě i jiných. Mé postavy a příběhy jsou leckdy smyšlené, ale vždycky do nich promítnu své pocity,“ říkala. Druhé manželství jí jistě dalo podnětů ke psaní mnoho. Zdálo se, že tento inspirační zdroj zvládá suverénně - dvakrát vdaná čtyřicítka, která to má v hlavě srovnané. „Mnoho žen se nechává často v mnoha směrech využívat jen proto, že očekávají odměnu ve formě velké lásky. Jenže láska se jako odměna nerozdává, na tento omyl už doplatily mraky žen,“ nechala se slyšet před časem Monyová.
Jak říkám, žena, která to má v hlavě srovnané a nemá problém svůj úspěch přiznat. „Jsem organizační typ, rozený obchodník. Proto mě baví i nakladatelská činnost. Zařídit křest knihy, domluvit besedy, dohlížet na funkčnost webových stránek, vymyslet drobné obchodní triky a vzhled obálky nebo třeba plakátu, to je pro mě vlastně zase jen zábava a relaxace…,“ konstatovala Monyová před čtyřmi roky v interwiev pro Ona DNES. Ne každý chlap ale takovou nálož (byť výsledky podložené) suverenity vydrží. To zřejmě nedokázal ani Simonin muž Boris I. Fakt, že jej udělala šéfem svého nakladatelství, zřejmě byla chatrná záplata.
Psychologické studie o domácím násilí mluví jasně: V naší době bývají oběti psychického i fyzického teroru mylně považovány za slabé nebo hloupé. Tak to vůbec mít nemusí. Podle viktimologů mají naopak často vlastnosti, které jejich agresor obdivuje a snaží se jej v rámci mindráku destrukcí oběti přivlastnit. Tohle by si měly týrané ženy uvědomit. Někdy jsou úspěch s krásou prokletím.
Empatie jako obrana
O Monyové se tvrdilo, že způsob, jakým své knižní hrdiny vykresluje, lze nazvat slušným psychologickým profilem. Na tohle téma došla řada i ve zmíněném rozhovoru pro Ona DNES a ona odvětila, že psychologie je jejím koníčkem: „Mé knížky odebírají některé manželské poradny jako podpůrnou terapii a jsem na to pyšná. Jsem poněkud samaritánský typ a pomoc bližním je jednou z nejdůležitějších složek mého života. A pokud má knížka někomu pomůže, nebo jej rozesměje, nežiju a nepíšu nadarmo.“
Možná to Monyová s empatií vůči druhému, snahou jej pochopit, u svého Borise přehnala. Možná si říkala, že je vlastně skvělé žít s nevyzpytatelným emočním chlapem, protože se s ním nenudí. Taky s ním měla třetího syna, za sebou už jedno manželství. „Jsem podruhé vdaná a vím, že nejde ani tak o toleranci jako odpuštění… Jsou dny, kdy se mi zdá, že muži lezu na nervy už tím, že existuju, a jsou dny, kdy si v jeho očích připadám jako královna, kterou naprosto zbožňuje. To vždycky zjihnu. Víc to asi záleží na jeho rozpoložení než na mém chování, což člověku sice bere určité jistoty, ale na druhou stranu zase nehrozí stereotyp. Ten já nesnáším.“
Z miliónů příběhů týraných žen vyplývá, že násilí začíná nenápadně. Pak se stupňuje. Prodlevy mezi ataky a usmířeními se zkracují. A oběť se snaží o nesmyslné teorie, proč s tyranem zůstává. Pak argumenty dojdou a ona se rozhodne jednat. Oprostit se od trápení. U Simony Monyové tohle rozhodnutí trvalo léta – v SMS příteli Richardu Sachrovi údajně píše, že ji Boris mlátil psychicky týral jedenáct let. Přesto s ní měla syna, kterému je sedm…
Monyová se pro radikální řez rozhodla pozdě. Zdevastovaná a napůl šílená. Ani odstupné 1,2 miliónu korun a pronájem bytu na dva měsíce, jimiž se nejspíš chtěla s manželem vyrovnat, nepomohly. „Jsem narozená na šťastné planetě, kde jsou lidé vesměs dobří a chovají se ke mně mile a shovívavě. Nemám potřebu si cokoliv s někým vyřizovat ,“ tvrdila před čtyřmi lety. Boris si to vyřídil s ní. Definitivně.
P.S.
Krátce před vraždou vyšla Simoně poslední kniha Srdceboly. Představila ji jako příběh o manželství, jež začíná v ráji a končí na bitevním poli. „Je to příběh plný vášně, intrik, touhy, žárlivosti, sexu, paniky ze stárnutí. Osobní nezralosti, lží a pomstychtivosti,“ uvedla na svém webu autorka…
