Už navždycky zůstanete princem ze Tří oříšků pro Popelku. Je pravda, že vám tuhle roli zařídil režisér Policie Modrava Jaroslav Soukup?

To bylo trochu jinak. Zahrál jsem si v Soukupově absolventském filmu Temná brána noci. A protože Soukup byl na FAMU žákem Vorlíčka, Václav jeho film dobře znal. Asi jsem se mu jako herec líbil, protože řekl Soukupovi, jestli by mu „dal spojení na toho kluka, co mu hrál v jeho filmu vojáka“. Ten ale na mě neměl adresu, jen věděl, že jsem student brněnské JAMU. Takže produkce po mně začala pátrat, až jsem dostal pozvání na kamerové zkoušky.

To jste byl asi šťastný…

Popravdě? Nepovažoval jsem to za nic důležitého. Prostě jsem se nechal vyfotit z boku i z ánfasu. Pak jsem jel domů a na všechno zapomněl! Ale potom se mi od Vorlíčka ozvali, že mě berou!

A? Měl jste radost?

Bylo bezva, že jsem najednou mohl být na natáčení s takovými herci jako Vladimír Menšík nebo Helena Růžičková. A s vrstevníky Víťou Jandákem a Jardou Drbohlavem jsme se docela vyřádili. Ovšem ani pak mi nedošlo, že jsem dostal mimořádnou příležitost. Důkazem může být můj tehdejší scénář, který najdete v expozici o vzniku Popelky, která je na zámku Švihov. Není totiž vůbec popsaný!

Ani Libuška Šafránková vám nepřišla výjimečná?

My jsme se znali už předtím. Oba jsme studovali v Brně – já na JAMU a ona na konzervatoři. Ovšem Libuška už měla za sebou třeba výtečný herecký výkon jako Barunka v Babičce nebo v roli Julie v Romeovi a Julii v brněnské inscenaci režiséra Kaloče. Takže jsem věděl, že je nejen pohledná, ale i opravdu dobrá herečka.

Myslel jsem, jestli jste se do ní jako mnoho jiných nezamiloval.

Blíže jsme se seznámili až u té Popelky. Líbila se mi, ale jinak byly mezi námi jen pracovní vztahy. Nicméně musím uznat, že to byla a je zajímavá osobnost, má takovou zvláštní auru. Když se na vás podívala těma svýma čistýma očima, ovlivnila každého… Nepamatuji si člověka, který by se k ní choval špatně.

Takže nikdy žádné rande? 

Opravdu jsme se stýkali jen pracovně. Lidé mají o nás hercích mylné představy, jak dobře se mezi sebou známe. Ale často je to tak, že se při natáčení potkáte jen pár minut před kamerou, a pak spěcháte jinam.

Tři oříšky vzbudily po premiéře v roce 1973 obrovský ohlas nejen u nás, ale i ve světě. Proč byly tak úspěšné?

Na to se mě ptají mnozí a já říkám: Je to prostě dokonalá pohádka! Průzračně jednoduchá, ale ne hloupá, aby to mohli sledovat rodiče i děti. Měla dobrou kameru a přirozeně působící příběh. Nebyla přetrikovaná. Sám režisér Vorlíček říkal: „Prostě jsem to dobře obsadil a vy jste to dobře zahráli!“ Mně se ale nejvíc líbí, jak to shrnul jeden můj kamarád: „Když se nad tím zamyslím, prostě jezdíš na koni a hledáš botu.“ (směje se)

No, bude na ní asi něco víc, když i v Německu na zámku Moritzburg o pohádce dokonce vznikla stálá výstava…

Několikrát jsem tam byl. A cítil jsem se tam zvláštně. Vždyť tam mají i naše sochy v životní velikosti! Když to viděl pan Vorlíček, prohlásil: „Mně to připadá jako mauzoleum.“ Tak jsem v žertu opáčil: „Nech bejt – kdo to má? Jen my a Lenin.“ (směje se)

Nezkomplikovala vám role herecký život? Dlouhá léta jste dostával role princů, pro řadu lidí jste princem dodnes… 

Ale tak to prostě v herecké profesi bývá. Pierre Brice také zůstal celý život Vinnetouem! To vám nezbývá než přijmout. Nevadí mi to. A dost rolí jiného typu jsem si mohl vyzkoušet také – třeba v mém divadle. Ale nejen tam.

Hrál jste vůbec někdy opravdového záporáka?

Ale jistě. Třeba díky režiséru Moskalykovi a jeho filmu Pozor, je ozbrojen. Tam jsem si zahrál pětinásobného vraha! 

Ještě jednou se vraťme k Popelce. Loni se v pražském Kongresovém centru odehrálo bombastické představení, v němž jste hrál krále. Jaké to bylo, vstoupit podruhé do stejné řeky? 

Tu divadelní verzi napsal podle filmu jeden německý režisér. Na scéně byli živí koně i holoubci, děj doplnily písničky, zkrátka byla to podívaná, kterou ocení hlavně děti. Na premiéře v Mercedes Benz Aréně v Berlíně bylo deset tisíc lidí, v dalších německých městech ve sportovních arénách bylo při jediném představení vždy pět až osm tisíc diváků. Zkrátka bylo to velkolepé.

Ale v Čechách to tak úplně nefungovalo…

Ale fungovalo! Jenže pan producent poté nějak rozfofroval vše, co to vydělalo. Takže nevyplatil skoro nikoho, kdo se na tom v Česku podílel, a všechno skončilo neblaze. Kdekdo se s ním soudí.

Vy si ale asi nežijete špatně, vždyť jezdíte rolls-roycem, který patří k nejdražším autům na světě. Proč jste si koupil právě ten?

Nejspíš bych asi řekl, že jsem v tom viděl dobrou investici. Auta jsou obecně špatná investice, rychle ztrácejí na hodnotě. Ale u starých vozidel značky Rolls-Royce to neplatí. To jsou auta, jejichž hodnota spíš roste.

A jak jste na to vůbec přišel, že byste si ho koupil?

Znal jsem nějaké lidi z veterán klubu, kteří byli velkými fandy rollsů. Bavili mě. Ona je to taková svérázná parta. Jeden mě třeba varoval: „Blbý je, že rolls-royce nejezdí v noci.“ Vyděsil jsem se: „Proboha, proč?“ „Ve tmě by přece nikdo neviděl, že máte rolls-royce!“ vysvětlil mi se šibalským úsměvem! Taky jsem se dozvěděl, že sice s těmito auty můžete jezdit i sám, vhodnější je to ale s řidičem. A když už šoféra máte, musíte mu říct, aby vám chodil otvírat dveře vždy nejdelší možnou cestou! Aby měli lidi okolo dost času si všimnout, jaké auto máte. (směje se) 

Nejsou ti lidi s rolls-roycem trochu snobi?

Ale ne, oni mají jen takový specifický humor. Jinak to jsou – alespoň tihle vlastníci z veterán klubu byli – hlavně velcí automobiloví fandové. Svá auta znají do posledního šroubku! A pečují o ně s velkým nasazením, jak to jen jde. Což v Česku není vůbec jednoduché, starých rollsů je tu málo, objednat si náhradní díly je příšerně drahé. Takže se pro věci na toto auto jezdí spíš do Velké Británie. Tam totiž starých rolls-royců jezdí stále ještě poměrně dost, jsou to vcelku běžné osobní vozy, taxíky…

Jsou vůbec ty rolls-roycy tak dokonalá auta, jak se o nich traduje?

Zdaleka ne, taky mají své mouchy. Ale je fakt, že to byla značka, která byla proti jiným hodně napřed. Třeba v tom mém autě z roku 1969 už byla elektrická stahovací okénka. A bezchybná automatika. Co ale českému řidiči nedělá radost, je fakt, že rolls-roycy mají řízení jen vpravo. Prostě tradice je pro tuhle značku závazná.

Našel jsem na internetu nabídku, že bych si mohl váš rolls-royce pronajmout…

Možné by to bylo, ale dělám to už spíš výjimečně. Nabízeli jsme to třeba svatebčanům, kteří by se chtěli ve svůj sváteční den svézt rolls-roycem, ale už jsme to omezili. Není to žádný kšeft na běžícím pásu.

Takže vám to drahé auto stojí v garáži?

Ale ne, jezdíme s ním na výlety. Našemu Maxíkovi se v něm moc líbí.

Maxmilian je váš tříletý syn. Při zmínce o něm jste se úplně rozzářil. Vám za rok bude sedmdesát. Jak prožíváte své pozdní otcovství?

Jak bych vám to řekl… Zjistil jsem, že Maxík je to nejlepší, co na světě mám! Takže si chvíle s ním užívám naplno. Přibrzdil jsem kvůli němu i v práci, nechci o tyhle chvilky přijít.

A jaké je soužití s vaší současnou ženou Monikou?

Nestěžuji si. Jsme spolu šťastni už čtrnáct let a také mi skvěle vede divadlo a agenturu jako produkční. A… To je tak všechno, co bych k tomu chtěl říct.

Co dnes dělá bývalý princ? 

„Humor je osvobozující a zdraví prospěšná záležitost,“ tvrdí Pavel Trávníček, a tak ve svém zájezdním Divadle Pavla Trávníčka preferuje hlavně komedie. Sám doporučuje třeba původní hru Sborovna, která podle něj „řeší problematiku školství“. Pavel ovšem neomezuje svou tvůrčí aktivitu jen na soukromé divadlo. „V listopadu jsem pro Severočeské divadlo v Ústí nad Labem zrežíroval velký swingový muzikál Zasněžená romance,“ připomíná. Muzikál však hrají nejen pro ústecké publikum. „V Praze se na něj diváci mohou těšit v Divadle Broadway, a to už od 28. ledna. A bude se tam hrát celý rok, což nás velmi těší,“ pochvaluje si Trávníček. Kromě Pavla hrají v muzikálu Tereza Mátlová, Uršula Kluková, Nikola Ďuricová, Tomáš Brázda, Hana Sršňová a taky Pavlova půvabná manželka Monika Trávníčková.

Očima autora

Sešli jsme se v hotelu Berchtold. V duchu jsem si liboval, že zámek proměněný v hotel se k celoživotnímu »princi honoris causa« (čestný titul, pozn. red.) skvěle hodí! Jenže jsme tam dorazili v neděli odpoledne, kdy se ve všech jeho prostorách konal karneval na téma Halloween! Náš rozhovor proto občas rušili rozjívení upíři a malé čarodějnice. »Prince« Trávníčka to však nezaskočilo, čarodějnicím dopřál i selfíčko.

Fotogalerie
20 fotografií