Domácí Hospicové péči sv. Kleofáše se Blesk věnuje po celý listopad v projektu Srdce pro vás.
Jak se z klasické zdravotní sestry stane sestra v hospicu?
„K té práci musí člověk asi vyspět určitou životní zkušeností. Těžko lidem můžete poradit, když nevíte, čím si procházejí a jak moc je to těžké.“
Co potřebují?
„Vypovídat se někomu neutrálnímu. Potřebují někomu důvěřovat a vyplakat se. Chtějí také jistotu, že když je problém, můžou kdykoliv zavolat a my přijedeme.“
Jak se pracuje s lidmi, kterým někdo umírá?
„Snažíme se rodinu dát dohromady. I když vědí, jak to dopadne, tak někteří s tím nejsou smířeni. Snažíme se, aby situaci pochopili.“
Když se vás někdo zeptá, co děláte, co říkáte?
„Snažím se připravit rodinu a klienta na brzký odchod v důstojném prostředí v co nejlepším psychickém a duševním komfortu.“
Než lidé, které máte v péči, zemřou, jde sotva o měsíc. Jak hodně do rodin proniknete?
„Dostaneme se hodně hluboko. Skoro jako bychom byli členy rodiny. Často se nám svěřují.“
Dříve jste dělala v nemocnici. Jaký je rozdíl?
„Byla jsem sestřičkou u nemocničních lůžek. Je to obrovský rozdíl. Hlavně v čase, který na rodiny a nemocné máme. V nemocnici se musí dodržovat režim. V Kleofáši se snažíme, aby měl umírající to, co chce, a byl spokojený.“
Kolik rodin jste už prošla?
„Za rok a půl více než třicet. Některé rodiny představují jen dva nebo tři dny, některé třeba i měsíce. Z 90 procent si vzpomenu na jména i na tváře.“
Jak berete fakt, že se seznámíte s někým, kdo umírá?
„Snažím se vžít do jejich situace a pochopit je. Lidé jsou vděční, že jsou doma a že když zavolají, jsme tu pro ně.“
Jak se lidé smiřují s tím, že umírají?
„Často jsou smíření. My jim neříkáme, že to bude dobré. U nás mluvíme pravdu.“
Utkvělo vám něco z práce v paměti?
„Příběhů je hodně. Já si ale vždy vzpomenu na svého taťku. Hodně to používám.“
Vilémek (3) trpí smrtelnou nemocí! Léčbu jsme ukončili, chceme si syna už jenom užívat, říká maminka
Jak to s ním bylo?
„Věděl, že umírá. Ale byl hodně vyrovnaný a nebál se. Já to nechtěla přijmout, ale jeho odvaha mi dávala sílu to zvládnout. Říkal mi: Lucinko, já se toho nebojím. Už se těším, až budu mít klid, však ono mi tam bude dobře, neboj. Zní to divně, ale může být hezké umírání. Táta věděl, že je doma, byl za to rád a bylo to to nejkrásnější, co jsme pro něj mohli udělat. Je to lepší než chodit kolem po špičkách a něco si nalhávat.“
Jak jste vybaveni, když k někomu jedete?
„Máme výbavu, která dokáže nahradit nemocnici, a lidé to neví. Když zjistí, že umíme pomoci s bolestí, s dušností, s krvácením a dalším, jsou překvapeni.“
Někdy umírají i mladí lidé…
„I s tím jsem se setkala, že šlo v podstatě o vrstevníky. Nebylo jim ani čtyřicet. Je to velký rozdíl. Starší lidé jsou často vyrovnanější a spokojenější. U mladších je to náročnější. Bývají tam i děti. U takových rodin jsme hodiny denně…“
Lidé o smrti neradi mluví…
„Když jsem doprovodila svého tchána, poprvé jsem viděla, že se i v poslední okamžik opravdu usmíval. Ani jsem nevěděla, jestli chci brečet, nebo se smát. Vždyť co víc si může člověk přát než umřít ve své posteli a ve svém pyžamu. Když už to musí přijít, tak takhle je to nádherné.“
Chcete pomoci?
Služby poskytované Hospicovou péčí sv. Kleofáše nejsou zatím hrazeny ze zdravotního pojištění. „S pojišťovnami aktuálně jednáme,“ říká ředitelka Irena Kalná. Sv. Kleofáš potřebuje na každý rok cca čtyři miliony korun.
Pomoci můžete i vy!
Stačí jakýkoliv příspěvek poslat na číslo účtu 4640464389/0800. Jak můžete pomoci, najdete i na stránkách www.kleofas.cz. „Pomocí může být i dobrovolnická činnost,“ doplňuje ředitelka.
