18°C
Jak přišel pražský rodák Christian Mayer ke svému na české poměry nezvyklému křestnímu jménu? „Dala mi ho maminka, protože nemohla na žádné přijít, a to Christian našla v nějaké knížce o pirátech,“ vzpomínal před několika lety.
„Tomu bych klidně věřila. Ve dvacátých letech minulého století, tedy za první republiky, měla nicméně podle mě polovina obyvatel u nás příbuzné v Německu a druhá v Rakousku, takže jméno Christian zas tak úplně nezvyklé nebylo. A maminka mého táty byla za svobodna Langhammerová, takže tam jsou německé kořeny. Každopádně všichni kolem vody, jeho kamarádi a známí, mu vždycky říkali, co si pamatuju, Punťa Mayer. To vzniklo od toho, jak maminka říká svému dítěti – Punťásku. A v dospělosti z toho pak byl Punťa,“ usmívá se Hana Albrechtová.
Vodáctví
Už od útlého dětství byl Punťa vodáckým dítětem, na vodě byl podle vlastních slov odjakživa. Jeho táta totiž už v roce 1924, kdy byl Christianovi rok, založil Klub vodních sportů v Praze-Podolí.
„My jsme letos 17. dubna oslavovali 100 let klubu, který můj děda založil. A táta tak byl u vody s jeho rodiči úplně od miminka, není divu, že měl k vodě a vodáctví takový pozitivní vztah. Žil na vodě v podstatě celý život. Já jsem v klubu také vyrostla, a také žila u vody, až před dvěma lety jsme se z Prahy odstěhovali na Pardubicko. Takže jsem Vltavu úplně opustila, bydlíme teď na kopečku, ale máme tu aspoň bazén...,“ říká s úsměvem Hana Albrechtová.
Školy a válka
Christian Mayer absolvoval obchodní akademii a průmyslovou školu. „Už si nepamatuju, v jakém to bylo pořadí, ale získal tak technické i ekonomické a obchodní vzdělání, k tomu byl navíc velice manuálně zručný, šikovný a uměl si se vším poradit,“ říká pamětnice.
A to s ním šlo celý život. I když byl vždycky zásadně nestraník a odmítal vstoupit do KSČ, z práce ho vyhazovali jen neradi, protože ho potřebovali. To se za něj vždy nějaký vedoucí postavil a straně vysvětlil, že je to skvělý fachman a bez něj se špatně budou plnit stranické úkoly. A když se třeba předávaly nějaké rekonstrukce, všichni se Mayera báli, protože nikomu nic v práci neodpustil, všechno muselo sedět podle projektu. „Já vám to nepodepíšu, dokud to nebude hotové, říkával vždycky“, prozrazuje jeho dcera.
Za druhé světové války byl nasazen v továrně v Modřanech, kde se podílel na výrobě leteckých součástek. Na konci konfliktu se Christian Mayer na Pankráci zapojil do bojů během Pražského povstání. Po válce byl povolán na vojnu a brzy získal důstojnickou hodnost u ženijního vojska, protože prý bylo málo důstojníků, jak říkal. Dodělávali například na Slovensku mosty přes Dunaj. U řadových vojáků si opět získal respekt, protože ovládal i práci řemeslných profesí a uměl si poradit za každé situace.
Úředník v bance
Když si odkroutil vojnu, nastoupil ve Státní bance československé, kde působil na zahraničním oddělení. Když na něho ale po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 začali tlačit, aby vstoupil do KSČ, odmítl.
Tím si podepsal výpověď... Přestože byl velice schopný a mluvil několika světovými jazyky, dostal padáka a musel se pak živit manuálně. Dva roky následně fáral v kladenských dolech. „Je paradoxní, že důl, kde pracoval, se tehdy ještě jmenoval Prezident Beneš, než ho stihli přejmenovat,“ říká pamětnice.
Pod Vltavou
Z Kladna vedly jeho kroky do Prahy na stavbu Branického mostu. Nastoupil nejprve jako tesař, následně se jako člověk, co si rozumí s vodou, podílel na výstavbě pilířů pod hladinou Vltavy. Bok po boku s dalšími příslušníky pracující inteligence, soudci, notáři, právníky, akademiky, lékaři a dalšími odborníky ve svých oborech.
Kvůli požadavkům armády měl mít most hloubkové založení ve vltavském dně, proto byla vůbec poprvé u nás použita technologie kesonového zakládání. Ta je sice konstrukčně zajímavá, pro dělníky pracující v kesonu ale velmi zátěžová a riziková. Hrozí jim totiž kesonová nemoc, kterou trpívají potápěči.
Smrtelná nemoc
Christian Mayer v těchto brutálních podmínkách pracoval v kesonech pod vznikajícím Branickým mostem téměř čtyři roky. Při šestidenním pracovním týdnu a průměrně šestihodinové pracovní směně strávil v přetlaku neskutečných 7 000 hodin!
Jak dělníci vnímali takový enormní tlak, který dosahoval až 300 kilopascalů? „Při postupném klesání problém s tlakem nebyl, protože se v těle vyrovnával, při výstupu zpátky ale museli dělníci čekat i hodinu a tlak se pomalu snižoval. Jinak by hrozila kesonová nemoc, která může být i smrtelná. Stávalo se, že z toho kluci vylezli a stěžovali si na velký tlak za očima nebo v čelních dutinách. Tak museli zpátky do vzdušnice, přetlakové komory. Jedna byla vždycky volná, zavřeli ji a dělník v ní seděl tak dlouho, až se tlak srovnal,“ vysvětloval Mayer.
Christian prokázal při vyprávění i velký smysl pro humor, když popisoval s úsměvem náročnost práce v přetlaku: „Nesměli tam chodit velcí kořalové, a těch tam bylo hodně, ti to dlouho nevydrželi! Ale já jsem kdysi sportoval, tak jsem to ustál až do 30 metrů…“
Česká inteligence
Prozradil také, že dělníci v jednom pilíři v hloubce 20 metrů zabetonovali v lahvi papír se vzkazem budoucím generacím: »Tento pilíř stavěla česká inteligence!« Tam je to někde zabetonované, a až budou most jednou bourat, tak to snad najdou,“ uvedl před několika lety.
„O tomhle se táta kdysi také zmiňoval, už si to moc nepamatuju. Vůbec bych se ale nedivila, že vzhledem ke své povaze mohl něco takového dokonce iniciovat,“ říká jeho dcera a dodává: „Ty podmínky na stavbě mnozí lidé nezvládli, fyzicky ani psychicky, a dlouho tam nikdo nevydržel. Táta byl v tomhle směru výjimkou, měl tuhý kořínek, jak se říká, také se pak dožil takového krásného věku, 97 let…“
Seznámení
Christian Mayer pak pracoval v kesonech další čtyři roky na stavbě přehrady Lipno, tam se také věnoval vodáctví a založil i vodácký oddíl. „A tam se seznámil s mou maminkou! Ona na Lipně působila jako kulturní referentka, vždycky to byla moc hezká kultivovaná dáma, což je i dnes ve svých 95 letech,“ usmívá se paní Albrechtová.
Na Lipně se oba zúčastnili stávky dělníků, což bylo v 50. letech něco nevídaného. A vyhodili je za to z práce. Vrátili se do Prahy, kde se po nějaké době vzali a pak se jim v roce 1956 narodila dcera Hana.
„Táta měl problém se svým kádrovým profilem sehnat práci, nějaký čas přehazoval uhlí na Smíchově. Ale na svou milovanou vodu nezapomínal, proto jsem i já od dětství vyrůstala u vody v Klubu vodních sportů,“ říká Hana Albrechtová.
Technik OPBH
Následně mu jedna kamarádka dohodila práci na bytovém podniku, kam by se jinak se svým kádrovým posudkem nedostal. Pracoval pak několik let jako technik na OPBH (Obvodní podnik bytového hospodářství) pro Prahu 3, později pro Pra-hu 8. Pak ale opět politicky narazil, zase ho tlačili do KSČ a když odmítl, dostal padáka.
Lékárny a důchod
„Uchytil se v lékárenských službách, kde řídil rekonstrukce pražských lékáren. A tam dělal až do důchodu. Maminka pracovala jako redaktorka dětské literatury. V roce 1972 koupili starou vilku na rozhraní Podolí a Braníka, která byla buď na demolici, nebo na totální rekonstrukci. A protože byl táta celý život takový šikovný kutil, pustil se do přestavby a dal ji do kupy. Vedle toho samozřejmě dál chodil k vodákům. Zemřel v listopadu 2020,“ uzavírá vyprávění Hana Albrechtová.
