18°C
„Kdo si nepamatuje minulost, je odsouzen k jejímu opakování,“ trefně uvedl španělsko-americký filozof George Santayana. Proto je nutné připomínat si silné osudy lidí, kteří bojovali za svobodu a mnohdy zaplatili životem. Takovým člověkem byla Milada Horáková. V tento den 27. června před 73 lety oběsili komunisté symbol odporu proti vládě komunistické strany. Proto si dnes Pražané připomínají Den památky obětí komunistického režimu.
Život se s ní nemazlil už od dětství
Milada Horáková, rozená Králová, se narodila v roce 1901 do přelomové doby. Nejprve byla obyvatelkou Rakouska-Uherska, prožila dvě světové války a poté byla svědkem zhroucení první i druhé republiky, až se dočkala republiky, v níž se k moci dostali komunisté.
Původně bydlela s rodinou na Královských Vinohradech na rohu dnešní Bělehradské a Rumunské ulice. Měla dva sourozence a milující rodiče. „Do rodinné pohody nenadále vtrhlo neštěstí. Ve dvou dnech Miladě zemřela starší sestra Marta a mladší bratr Jiří na septickou spálu kombinovanou zápalem plic,“ uvádí Eva Uhrová, autorka knihy Po stopách šesti žen.
Milada se ze smrti obou sourozenců nikdy plně nevzpamatovala. Až když byla na církevním gymnáziu, vrátila se do domácnosti radost příchodem miminka Věry. Otec Čeněk Král formoval v mládí Miladiny postoje, byl zapáleným masarykovcem a přihlásil v roce 1918 dceru na dívčí lyceum, které stranilo více Praze než Vídni. „Sestra byla určitě daleko razantnější, cílevědomější a vzdělanější. Ale obě jsme byly spíše po otci. Ten byl daleko impulzivnější než maminka,“ popisovala svou sestru v autorizovaném rozhovoru pro Mladý svět z roku 1990 její sestra Věra Tůmová.
Protiklady se přitahují
Bývalá jedničkářka na nové střední škole dokonce skládala reparát. To jí ale nezabránilo. aby nastoupila na práva, kde odpromovala jako JUDr. Na studiích ji silně ovlivnilo tehdejší feministické hnutí, stala se jednatelkou Ženské národní rady. Dokonce dvakrát navštívila T. G. Masaryka.
Poznala také svou budoucí lásku, zemědělského ekonoma Bohuslava Horáka, za kterého se v roce 1927 provdala. „Nebylo rozdílnějších povah než Milada a Bohuslav Horákovi. Milada byla vážnější, věcná. Bohuslav byl otevřenější, úžasně šarmantní člověk,“ informuje autorka knihy Eva Uhrová. Hrával ochotnické divadlo, hodně četl a nikdy se nestyděl za to, že pocházel z vesnice.
Manželům Horákovým se v roce 1933 narodila dcera Jana. Oba rodiče byli velmi zaměstnaní a tak nechali výchovu najaté zdravotní sestře Růžence. „Naše byly hlavně večery. Přes den, to jsem byla docela malinká, se mnou byla chůva,“ uvedla Jana Kánská v roce 1990 v rozhovoru pro časopis Vlasta. Manželé nežili jen prací. „Scházeli se s kolegy z dob studia, většinou v Hlavovce. V sobotu odpoledne nebo v neděli jezdili i s dcerou na výlety,“ dodává Eva Uhrová.
Nejprve nacisté
Po Mnichovské zradě na konci září 1938, kdy spojenci Velká Británie a Francie vydali československé pohraničí napospas Hitlerovi, organizovala Milada pomoc českým uprchlíkům ze zabraného pohraničí. Do vnitrozemí se valily desetitisíce vyděšených rodin. „Ponížený a deprimovaný český národ, jemuž velmoci v zájmu zachování míru krátkozrace zakázaly se bránit, hledal sílu v kořenech svého bytí,“ všímá si v knize Milada Horáková autor Miroslav Ivanov.
Němci svůj nátlak dále zvyšovali, až zanikla i zmenšená druhá republika a v březnu vznikl Protektorát Čechy a Morava. Když se Milada dozvěděla, že Němci překročili 15. března hranice, rozplakala se. „Tak zřídkakdy se vzdala svým citům, avšak tentokrát se jim neubránila. Zbavena místa v sociálním úřadě, izolována od jakékoliv veřejné činnosti prožívá katastrofu, která za mlčení celého národa jako by navždy uzavírala historii národa,“ vzpomínal její manžel Bohuslav Horák.
Pláč byl chvilkový. Brečet a bojovat nejde najednou. „Vím, vím, řekla manželovi a usmála se skrz slzy. Měli pěkné manželství, rozuměli si,“ říká Miroslav Ivanov. Po propuštění z magistrátní pozice se Milada zapojila do protifašistického odboje. V srpnu 1940 ale do bytu manželů vtrhlo gestapo a na dlouhé roky je odloučilo. Při výsleších Miladu nešetřilo.
„Zde se však setkalo s odporem zvlášť neústupným. Miladiny výslechy byly časté a neobyčejně surové. Dařilo se jí simulovat mdloby, záchvaty, při nichž se vyšetřující komisař Pfitsch nejednou přesvědčoval vrážením jehel do jejích rukou, zda je skutečně v bezvědomí,“ uvádí Miroslav Ivanov. Miladu se snažili zlomit za každou cenu, vyslýchali jí 22 měsíců, ale marně. Následně byla převezena do Malé terezínské pevnosti. V roce 1945 následovalo konečně osvobození americkou armádou.
Pak komunisté
„Cizí“ zlo v podobě nacistů Miladu nezlomilo, paradoxně ji nakonec zavraždili „vlastní“ lidé. „A to je nejbolestnější a nejhroznější, že vlastní národ popravil ženu-matku a největší vlastenku naší doby,“ cituje vzpomínky Věry Vackové autor Miroslav Ivanov. Po návratu z vězení se Milada stala poslankyní za národní socialisty v Prozatímním národním shromáždění. „Svůj zachráněný život považovala za dar, který jí byl dán jen proto, aby mohla pracovat pro ty, kdož trpěli pod tlakem nacismu a nesou toho těžké následky,“ cituje Miroslav Ivanov další kamarádku Pelantovou.
Jméno Horáková se postupně stalo pojmem. Byla čestná, přímá a odmítla i komunistické nabídky. „Dr. Horáková byla jednou z prvních, kdož správně rozpoznali, že naši komunisté jen provádějí rozkazy z Moskvy k uskutečnění sovětské nadvlády…“ vzpomínal šéf protokolu ministerstva zahraničních věcí, Arnošt Heidrich. Na politickém bojišti ale dostávali prodemokratičtí politici jednu ránu za druhou.
Zlom nastal v červenci 1947, kdy muselo Československo na ultimátum Stalina odmítnout velkorysou ekonomickou pomoc Ameriky v podobě Marshallova plánu. Tím se Československo fakticky stalo součástí Sovětského svazu. Horáková se snažila probudit k boji Beneše, současný prezident mohl jako jediný zvrátit celou situaci. Byl ale po třech infarktech. V únoru 1948 proběhl komunistický státní převrat. Nemocný a zlomený prezident Beneš se zmohl jen na větu: „Mně nebude ulice rozkazovat,“ ale na převratu to nic nezměnilo.
Usvědčit za každou cenu
Horáková se dostala do hledáčku jako vhodná kandidátka pro akci StB „Střed“, v rámci níž byla 27. září 1949 zatčena. Pokus o zatčení se v jejím domově na Smíchově nezdařil, neboť tam byla jen služebná, šestnáctiletá dcera Jana a Bohuslav Horák, kterému se podařilo v nestřeženou chvíli uniknout. Varovat svou ženu se mu však nepodařilo, zatkli ji o několik hodin dříve. Ze zatýkací zprávy StB vychází, že Milada Horáková měřila v době zatčení 164 centimetrů a vážila 74 kilogramů. Na sobě měla šedý kostým a žluté polobotky.
Horáková putovala do vazby kvůli zákonu „na ochranu lidově demokratické republiky“. V celkem 72 paragrafech je vypsáno tolik důvodů, kdy lze likvidovat člověka, že „má-li soud ‚dobrou vůli‘, vždycky nějaký ten ‚příslušný‘ paragraf nalezne“, uvádí Miroslav Ivanov. Zákon ale nabyl účinnosti až 25. října, zatímco Miladu poslali do vazby za skutky spáchané předtím, než zákon nabyl účinnosti. Soud to ale nezajímalo. Milada putovala do pankrácké věznice.
Podle svědectví dalších 19 žen, se kterými byla uvězněna na cele, se zdálo, jako by komunisté nevěděli, co s Miladou dělat. Ta zase dokola opakovala, že neví, proč ji vlastně zatkli. Ze začátku se sice otázky vyšetřovatele na Horákovou točily v bludném kruhu, po zatčení dalších 380 lidí a dalších informacích vzniká přesvědčení o velkém „spiknutí“.
„Vyšetřovatel je čím dál útočnější, brutálnější. Horáková podle něho prováděla ‚zločinnou činnost‘, měla ‚zločinné cíle‘, k jejichž realizaci se nespojovala, ale ‚spolčovala‘. Zkrátka nepřítel,“ komentuje Miroslav Ivanov.
Proces
„Po dlouhém a vyčerpávajícím vyšetřování pomocí fyzického a psychického násilí začal koncem května 1950 tzv. monstrproces se záškodnickým spiknutím Horáková a spol.,“ píše Leo Žídek v knize Psáno před popravou. Z třinácti obžalovaných obdrželi čtyři členové skupiny trest smrti.
Jednalo se o Buchala, Pecla, Kalandru a Horákovou. Nepomohly ani žádosti o milost od světových osobností jako Einstein, Churchill, kardinál Griffin a další. Milada Horáková odmítla žádat o milost, ale její dcera i advokát tak učinili. Komunistický prezident Klement Gottwald se obměkčit nenechal a 24. června svým podpisem tresty smrti potvrdil.
K vykonání popravy zbývaly tři dny, během kterých napsala Milada pevnou rukou a dobře čitelným písmem deset dopisů svým milovaným. Poslední dopis psala pouhé tři hodiny před popravou. O existenci dopisů se veřejnost dozvěděla až po sametové revoluci v roce 1990. Komunisté poslední slova příbuzným a známým nikdy nedoručili. Poslední dopis směřoval těm nejbližším.
Poslední dopis
„… Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana (dcera Milady, pozn, red.), udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo,“ stojí na začátku dopisu psaného jen tři hodiny před popravou. Dále přeje, aby sestra přivedla na svět zdravého a krásného člověka s pevnými nervy. Z dopisu je patrné, že Miladě s odchodem na onen svět velmi pomohl také farář. Zbožnost a pokoru si zachovala až do smrti.
„Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím zobrazím. Nejsem bezradná a zoufalá – nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klidné svědomí,“ pokračuje dále Milada Horáková. Myslí si také, že nic na světě se neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu, například láska.
„Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. – Mám už dohráno – opona se spouští, ale už se zase nový kus začínám“ píše Milada a nakonec dopisu uvádí: „Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co jiného je život než boj.“
Dohra
Ze čtyř popravených ze skupiny Milady Horákové přišla odsouzená na řadu jako poslední. Z lešení popraviště se ještě ozval její jasný hlas: „Padám, padám… tento boj jsem prohrála, odcházím čestně, miluji tuto zem, miluji tento lid… budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám… přeji vám to, přeji vám…“ Více říci nestihla. Komunistické bestie dokonaly popravu oběšením na nádvoří věznice na Pankráci.
Milada Horáková – jedna z největších českých hrdinek a oběť brutálního montrsprocesu Videohub
