7°C
Byla v tom určitá symbolika. 5. března 1953 v Moskvě zemřel nejvyšší představitel Sovětského svazu Josif Stalin (†74). Socialistické země se pohroužily do smutku, neboť Stalin byl de facto konstruktérem oné socialistické východní Evropy, kterou od západu oddělila tzv. železná opona. Rozumělo se samo sebou, že na pohřbu sovětského diktátora nemohli scházet ani nejčelnější papaláši Komunistické strany Československa (KSČ). V čele s nejvyšším představitelem.
Epicentrum - Michal Macháček Markéta Volfová, Lukáš Červený
Ztráta učitele
Tím byl Klement Gottwald, jenž se opájel vrcholem své moci. Pro Gottwalda šlo v případě Stalina o tvrdou ztrátu. „Vždy o něm hovořil jako o velikém politikovi, o vůdci světového komunistického hnutí a první socialistické velmoci, o příteli Československa. Také jako o svém učiteli,“ napsal uznávaný historik Karel Kaplan v knize Kronika komunistického Československa: Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Kaplan, jenž před pár dny bohužel zemřel, dokonce cituje ze vzpomínek pamětnice, která uvádí, jak měl Stalin „velice rád Gottwalda a Gottwald Stalina. Když o něm mluvil, nazýval ho Jozífek.“
Riskantní cesta za posledním „sbohem“
Na pohřeb do Moskvy vyrážel Gottwald z Prahy ve špatném zdravotním stavu. Ač mohl zdáním klamat, už během ceremonií měl horečky a vysoký tlak. Ve stejném duchu probíhala i cesta zpět, kdy Gottwald z letadla „vystoupil dobře. Ani večer, kromě pocitu únavy se neprojevilo nic nápadného,“ konstatuje Kaplan. Jediné, co snad stojí za zmínku, že Gottwald cestu letadlem proležel a prospal. „Probudil se u Kolína a stěžoval si na bolest v levém rameni. Cestou neměl další zdravotní problémy. Podle A. Čepičky (Alexej Čepička byl v té době ministr národní obrany a k tomu také Gottwaldův zeť – pozn. red.) si přál pivo.“
Z 12. března se dochovaly lékařské zprávy o Gottwaldově stavu. Hovoří o potížích s dýcháním, problémech se závratěmi, studeném potu a celkovém neklidu. Dva dny před Gottwaldovou smrtí lékaři po konzultaci se sovětskými specialisty konstatovali, že je „stav nemocného hrozivý“, a že se jedná o „náhlou příhodu“, která značila „cévní kolaps“ a „poškození myokardu.“
Poslední okamžiky tyrana
Sovětští a českoslovenští lékaři zjistili, že má Gottwald v hrudníku nastřádáno tolik krve, že mu „vytlačila srdce doprava.“ Už tehdy se vědělo, že operace je riskantní, zatímco konzervativní léčba nepřinese požadované výsledky. Obtíže přetrvaly do 14. března, do kdy podstupoval Gottwald transfúze, a zároveň i punkce, kterému odsávaly přebytečnou krev z hrudníku. Strašidelné je, že během svých posledních hodin života byl Gottwald při smyslech, a dožadoval se morfia, kvůli velkým bolestem.
Zatímco morfium Gottwaldovi bylo dopřáno, potřebná léčba nikoliv. Ráno 14. března u něho nastala „dezorientace a motorický neklid, který přecházel v křeče končetin a obličeje. Jazyk zapadl, nemocný se dusil.“ Ještě v 10 hodin ráno se lékaři usnesli provést nouzovou operaci, de facto ze zoufalství nad stále se horšícím stavem prezidenta. Jelikož se jeho stav „znatelně a progresivně zhoršoval, bylo od operace jednomyslně upuštěno.“
V „10. 55 hod. - hlava s bulby zatočeny doleva, záškuby trupem a horními i dolními končetinami. 11.00 hod. - obličej nápadně bledý, terminální záškuby svalové trvaly, byly časté, asi čtyřicetkrát za minutu, po nichž došlo v 11.00 k smrti zástavou dechu,“ konstatuje Karel Kaplan. Šlo o prvního československého prezidenta, který zemřel ve vykonávané funkci. Poslední sousta, které Gottwald pozřel předtím, než na „věčné časy“ následoval svého „učitele“ Stalina, byly dle svědectví „doušek piva, dále bujón a jablečné pyré.“ Smrt nastala z důvodu prasklé aorty, jíž by se byl Gottwald dle názorů historiků býval snad i vyhnul, kdyby necestoval do Moskvy a zpět letadlem.
„Lékaři mu zakázali, aby se vystavoval prudkým změnám atmosférického tlaku. Z toho také vyplývalo, že neměl létat letadlem. On je neposlechl a jak do Moskvy, tak zpátky letěl letadlem. A zřejmě při té zpáteční cestě mu výduť na aortě praskla,“ uvedl pro Český rozhlas historik Jiří Pernes.
O problémech, které měl Gottwald se srdcem, se vědělo několik let. „Nemoc vyžadovala dodržování životosprávy, pravidelné vycházky, alkohol velice škodil,“ poukazuje Kaplan na další skutečnost, o které se vědělo, a to tu, že Gottwald byl na alkoholu v pozdních letech svého života závislý. Nadto trpěl i syfilis, která u tak rychlého úmrtí sehrála rovněž svou roli.
»Povinný« smutek
„Zpráva o smrti K. Gottwalda vyvolala od odpoledne 14. března 1953 velký ohlas. Mnoho obyvatel, zejména komunistů, ji přijímalo se smutkem, cítili ji jako velkou ztrátu,“ uvádí Kaplan. Už odpoledne se odehrály první smuteční tryzny, které organizovala KSČ a horliví straníci. Tryzen se podle historika zúčastnilo „v českých zemích 4,37 milionu a na Slovensku 1,636 milionu občanů.“
Svůj k svému
Gottwaldův pohřeb se v Praze uskutečnil 19.března, a jak podotýká Kaplan, „zúčastnily se ho desetitisíce občanů nejen z Prahy.“ Gottwaldovo tělo bylo v prosklené rakvi oblečeno do generálské uniformy, a na lafetě převáženo ulicemi na odiv přihlížejícím davům.
Krátce po obřadu se začal řešit jeho trvalý odkaz. Ostatně když Gottwald zemřel, soudruzi měli hned jasno o jeho nástupci. Stal se jím Antonín Zápotocký (†72), který slovy dobového tisku „bude pokračovat v slavné gottwaldovské tradici,“ jak uveřejnilo Rudé právo 22. března 1953.
Po vzoru Vladimira Iljiče Lenina (†53), ale i Stalina, bylo Gottwaldovo nabalzamované tělo vystaveno v mauzoleu v Národním památníku na Vítkově. „Výstavba mauzolea byla nákladná, rovněž tak jeho udržování,“ píše Kaplan s tím, že k chodu bylo zapotřebí zbudování i malé samostatné elektrárny pod mauzoleem. Nešlo zdaleka o jedinou výsadu, jíž se měl v Praze dočkat. Kupříkladu jistý C. Černý byl toho názoru, aby byl „soudruhu Gottwaldovi postaven pomník na Letenské pláni v blízkosti pomníku s. Stalina,“ cituje Kaplan.
Toto přání zůstalo nevyslyšeno, a jak dnes již dobře víme, ani Stalinův pomník na Letné neměl dlouhého trvání – odstraněn byl v roce 1962. Shodou okolností ve stejném roce bylo i Gottwaldovo tělo odstraněno z Národního památníku, zpopelněno, a uloženo do hrobu. Nejprve do Národního památníku, po roce 1989 putovala urna do hromadného hrobu na Olšanských hřbitovech, kde leží dodnes.
Posmrtné pocty hlavního města
Komunisté na Gottwalda pochopitelně vzpomínali dlouhá léta jako na toho, kdo dovedl KSČ k moci. Není divu, že posmrtné pocty nesestávaly pouze z nabalzamovaného těla, které bylo vystaveno zrakům veřejnosti. Pamětníci možná ještě vzpomenou, že když se v roce 1974 otevírala stanice metra Vyšehrad, nesla pojmenování Gottwaldova. Stejně tak i Nuselský most, který byl otevírán coby most Klementa Gottwalda.
Socha „dělnického prezidenta“ byla do konce komunistické éry vystavena na odiv Pražanů na nábřeží Ludvíka Svobody. A nebyla jediná. Po řadě českých měst se Gottwaldovy sochy objevovaly v podstatě jako houby po dešti. Mimochodem, i Gottwald se v Praze dočkal „vlastního“ nábřeží – dokonce ještě za svého života. Nábřeží Klementa bylo totiž pojmenováno už v roce 1948. Název neslo do roku 1990, kdy bylo pojmenováno tak, jak jej známe dnes čili Masarykovo nábřeží, které se rozprostírá mezi Národním divadlem a Tančícím domem.
Krev na rukách
Málokterá osobnost v českých novodobých dějinách je vnímána tak negativně, jako první československý komunistický prezident. Po vzoru Sovětského svazu u nás zavedl vládu jedné strany a diktaturu, v níž trpěli obyvatelé napříč celým československým soustátím. Lidé, kteří z něho chtěli prchnout, umírali na hranicích. Nevinní lidé končili ve vězení a v pracovních táborech, kde i jim v často nevyhovujících podmínkách nezřídka vypovědělo zdraví službu.
A Gottwald je mimo jiné také podepsaný i pod nechvalně známými vykonstruovanými politickými procesy, které na smrt poslaly mimo jiné Miladu Horákovou (†48). Jak trefně uzavírá Karel Kaplan v Gottwaldově životopisu: „K charakteristickým znakům jeho pětiletého panování, kterými se natrvalo zapsal do československých dějin, patřila masová nezákonnost, represe a politické vraždy. Byla to éra největšího počtu nezákonných procesů a politických vražd, jejichž výkon on podepisoval. Byla to éra nejkrutějších druhů represe, která přinášela utrpení tisícům rodin a dalších obětí.“
