7°C
Historie je plná paradoxů. O jeden z těch dílčích se přičinil také Karel Leopold Klaudy, táborský rodák, jenž se narodil 30. prosince 1822 „jako syn radního u hrdelního soudu“, líčí historička Táňa Jelínková v rámci své studie Pražští primátoři (1784-1993), která je obsažena v Pražském sborníku historickém XXVI.
Pryč se šlechtou!
Klaudy měl pověst liberálního politika – rebela. „Patřil k zastáncům zrušení roboty bez jakékoli náhrady a pověst radikála potvrdil samostatně podaným návrhem na zrušení šlechtictví (tj. výsad a titulů plynoucích z rodového původu),“ uvádí Václav Ledvinka, jenž stál bezmála 30 let v čele Archivu hl. m. Prahy, na stránkách pražského magistrátu.
Že Klaudymu nevonělo šlechtictví, se dá v 19. století do jisté míry pochopit – samostatná Československá republika šlechtické tituly zrušila ještě v roce 1918, tedy téměř 100 let od Klaudyho narození. Zajímavá je však jiná skutečnost. V roce 1879, kdy bylo Klaudymu 57 let a kdy zasedal v Českém zemském sněmu, „byl jmenován náměstkem nejvyššího maršálka Království a českého a byl povýšen do rytířského stavu“, konstatuje Jelínková. Tomu se říká politická kariéra! Co během ní stihl vykonat?
Do víru velkoměsta
Jelikož se Klaudyho otec pohyboval v soudním prostředí, de facto to předurčilo život i jeho syna. „V Praze vystudoval gymnázium a právnickou fakultu. Po skončení studií praktikoval u c. k. Komorní prokuratury a jako auskultant (právník, doslova posluchač – pozn. red.) u zemského soudu,“ líčí Jelínková. „V r. 1844 získal doktorát a věnoval se dále pedagogické činnosti. Působil pak jako suplent občanského práva na české pražské univerzitě. Ze záliby se věnoval dalšímu studiu českého historického práva.“
Slibnou kariéru narušily revoluční události roku 1848. Klaudy byl horlivým vlastencem a liberálem, který během nich nedokázal zůstat zticha. Z toho důvodu Prahu opustil a načas působil coby advokát a právník v Příbrami, posléze v Jičíně. „V r. 1861 byl zvolen zemským poslancem a ve sněmu zastával vždy zásady svobody, samostatnosti a práva. Teprve v r. 1865 si mohl otevřít advokátní kancelář v Praze.“
Jihočech žil v metropoli už nějaký ten rok. „Rodina vystřídala několik bytů, nejdéle bydlela ve Spálené ulici čp. 76 U Šmerhovských,“ uvádí Jelínková. Původní dům bychom však hledali nadarmo – nynější novobarokní budova První české vzájemné pojišťovny byla vystavěna až zkraje 20. století. Právník, který měl dobré vztahy například se známými politiky Juliem Grégrem či Františkem Ladislavem Riegerem, bydlel pak také ve Vodičkově ulici, v Petrské, koncem života také v Resslově ulici. Klaudy v Praze zůstal nastálo a brzy se začal angažovat i v pražské politice, kdy byl zvolen na magistrát do sboru obecních starších, jejž bychom dnešní terminologií mohli nazvat zastupitelstvem.
Uzavřená metropole
Obecní starší jej 7. ledna 1868 zvolili novým pražským purkmistrem, který měl rozhodovat o budoucím směřování zhruba 160tisícového města. Praha, jak ji známe dnes, tehdy na mapách zdaleka neexistovala. Sestávala „pouze“ ze Starého a Nového Města pražského, Hradčan, Malé Strany a Josefova. Okolní územní celky, jako byly Libeň, Karlín, Břevnov nebo Smíchov, byly samostatné obce. Pražská předměstí úzce provázaná s Královským hlavním městem.
„Pro pražskou populaci tehdy už nebyl směrodatný jen počet obyvatel v Praze, protože průmysl a hospodářský vývoj vůbec spojoval téměř celou oblast pražského teritoria sloučenou později ve Velké Praze v organický celek,“ míní historik Josef Janáček, autor Malých dějin Prahy. „Město zůstávalo uzavřeno v hradbách, a dříve, než se dokázalo hradebního krunýře zbavit, dorostly předměstské obce až k jeho hranicím.“ Pokud bychom sečetli obyvatelstvo Prahy i s přilehlými aglomeracemi, vyšlo by to podle Janáčka na zhruba 240 tisíc obyvatel.
Překročení Vltavy
Klaudy byl podle Ledvinky „vyhlášeným řečníkem a výraznou politickou osobností“. V čele metropole strávil 20 měsíců, během kterých se v Praze udála řada věcí. Jednou z nich bylo například „slavnostní kladení základního kamene Národního divadla 16. května 1868“. Jak známo, budovu se podařilo dostavět až roku 1883 po ničivém požáru. Dále „byla dokončena stavba řetězového mostu Františka Josefa I., zahájena stavba železné lávky v místech nynějšího Mánesova mostu“, pokračuje Jelínková. Ani jedna ze staveb se nedochovala.
Řetězový most pojmenovaný po habsburském mocnáři nahradil dnešní Štefánikův most, místo železné lávky stojí zmiňovaný „Mánesák”. V obou dvou případech se jednalo o stěžejní stavby, jelikož pokud chtěli Pražané přejít z jednoho břehu Vltavy na druhý, do té doby měli v Praze pro tuto příležitost pouze dva mosty – Karlův a most císaře Františka I., jenž byl zbořen roku 1891 a nahrazen nynějším mostem Legií. Pro úplnost dodejme, že v roce 1849 překlenul Vltavu ještě Negrelliho viadukt, který byl ale primárně určený pro železniční dopravu.
Co den, to nový život
Jiné počiny, které lze nazvat „Klaudyho“ dílem, se ovšem do dnešních dnů dochovaly. Kupříkladu pražská Husova ulice, která spojuje Mariánské s Betlémským náměstím. Ne že by ji nechal Klaudy přímo zbudovat, ale „při příležitosti 500. výročí narození J. Husa se dosavadní Dominikánská ulice na Starém Městě rozhodnutím městské rady stala Husovou třídou“, uvádí Ledvinka.
„Byla založena Živnostenská banka a otevřena obecní opatrovna dítek (dnešní mateřská škola),“ navazuje Jelínková. Ta se konkrétně měla nacházet v Malé Štupartské u kláštera sv. Jakuba. S dětmi, ještě menšími, je pak spjato další z Klaudyho působení.
„Byla zahájena stavba zemské porodnice na Karlově,“ zmiňuje Jelínková dobře „slavnou“ porodnici U Apolináře, která vešla ve známost nejen pro své originální novogotické vzezření. Její stavba probíhala v letech 1865 až 1875, čili byla zahájena v době, kdy Klaudy ještě nebyl purkmistrem, nýbrž členem sboru obecních starších.
Demonstrativní rezignace
Klaudyho purkmistrovské působení bylo doprovázeno řadou politických těžkostí, nejrůznějších národnostních manifestací a demonstrací. „Byly pořádány bouřlivé dělnické tábory, což mělo za následek vyhlášení výjimečného stavu nad Prahou,“ uvádí historička. Klaudy byl vlastencem, ale coby představitel města proti podobným akcím musel konat, a výjimečný stav mu ještě více svázal ruce. „Vždy neohroženě vystupoval proti zkracování práv pražské obce,“ píše Jelínková.
„Klaudy vycházel s ústředními orgány monarchie ještě hůře než jeho předchůdce V. Bělský,“ dodává Ledvinka. Bělský na svůj post purkmistra rezignoval právě na protest proti konání Českého místodržitelství. Klaudy se nakonec odhodlal k něčemu obdobnému.
„Když při doplňovacích volbách do zemského sněmu provedly vídeňské úřady a pražské místodržitelství úpravy volebního řádu s cílem ovlivnit jejich výsledek, vzdal se 23. září 1869 funkce purkmistra na protest proti volebním manipulacím a proti zkracování práv obce,“ líčí Ledvinka. Úsměvné je, že byl Klaudy následně při volbách demonstrativně znovu zvolen.
Rebel
„Funkci starosty již nepřijal,“ konstatuje Jelínková. Politicky činným zůstal, své názory uplatňoval ale už jen v Českém zemském sněmu, jehož se stal dokonce místopředsedou. Volen byl i do Říšské rady, kde uplatňoval zásady tzv. pasivní rezistence tím, že účast na jednáních bojkotoval. „Od r. 1883 se již zcela stranil veřejného života. Zemřel dne 11. února 1894 v jednasedmdesáti letech.“ Pro úplnost dodejme, že skonal v Praze, kde bychom dnes hledali a našli také jeho hrob. Konkrétně na Olšanských hřbitovech.
Karel Leopold Klaudy, jenž skonal v roce 1894, je do dnešních dnů pohřben na Olšanských hřbitovech. (ilustrační) Veronika Foltová
