14°C
První zápis do knihy životních osudů Felixe Tévera alias Anny Lauermannové-Mikschové byl učiněn v Praze 15. prosince 1852. Zatímco její matkou byla Anna Mikschová, jejím otcem byl „žádaný pražský porodník Mikuláš Miksche,“ jak poznamenává historik Robert Sak v publikaci Salon dvou století: Anna Lauermannová-Mikschová a její hosté.
Anna „zprvu žila s rodiči a starší sestrou v rodném domě vprostředku Starého Města. Nebylo jí ani pět let, když se Mikschovi přestěhovali na Nové Město, do míst, kde se ještě nějaký čas říkalo U františkánů nebo na Františkánském plácku. Právě tam koupil její otec starobylý dvoupatrový dům,“ zmiňuje historik adresu, kterou bychom dnes hledali na Jungmannově náměstí 2. Jak se později ukáže, s národním obroditelem měla Anna Lauermannová-Mikschová nemálo společného.
Jestli to nebyla láska...
Po studiích na Vyšší dívčí škole se seznámila s Josefem Lauermannem, jehož matkou byla jistá Kateřina Lauermannová. Za svobodna Jungmannová – šlo o nejmladší dceru Josefa Jungmanna (†74) a Josef Lauermann byl tudíž Jungmannovým vnukem. S tím se zasnoubila, i si jej později vzala, avšak ne z lásky. Ani by se nedalo říci, že šlo o sňatek z rozumu.
Robert Sak cituje její slova, že ke svazku obou dvou došlo „z jistého světobolu a jisté zbankrotělosti všech nadějí životních.“ S odstupem času sdělila, že jí ho bylo líto. Že svatba nebyla dobrý nápad, se vyjevilo nedlouho po svatbě. Ta proběhla 22. srpna 1875, „pár kroků od domova, u Panny Marie Sněžné.“ S vidinou zámožného a umělecky nadaného muže, který byl o 8 let starší, než byla ve svých 22 letech ona, vyhlížela když už ne romantické a vášnivé, alespoň harmonické a tvůrčí manželství. Krutě se přepočítala.
Psychopat v manželské loži
„Ten zámožný krasavec či krásný, nadaný, ale nedostudovaný muž, neměl šťastné dětství. Otec Antonín Lauermann, úředník původem z bohaté obchodnické rodiny, vlastníci dům na václavském náměstí, zemřel, když bylo malému jen pár měsíců,“ uvádí Robert Sak. „Hodně četl, po dědečkovi snad zdědil cosi jako nadání k vědecké práci, věnoval se několika oborům umění (nejvíce maloval a komponoval pro klavír) a zajímal se též o politiku.“
Na první pohled ideální partie. Na ten druhý však Sak uvádí, že byl též „povrchní, nestálý, netrpělivý a nedokázal se soustředit.“ Nedostudoval právnická studia, měl problém nalézt si stálé zaměstnání, což Sak přičítá tomu, že to zapříčinila duševní porucha, kterou trpěl od dětství. Na druhou stranu ale nepochybuje o tom, že Lauermann mladičkou Annu Mikschovou upřímně miloval „až po uši.“ I v tom byl kámen úrazu.
„Lauermann ji počal trýznit podezřívavou žárlivostí, nekonečnými výslechy a sprostými nadávkami,“ píše Sak. „Výstřední podivín se časem proměnil v nesnášenlivého hysterika a žádný lékař se bohužel neodvážil předpovědět průběh ani délku jeho choroby. »Přinejmenším psychopat,« vyjádřil se o něm pozdější profesor Vladimír Vondráček, který ho ale osobně nepoznal.“
Byť se páru narodila dcera Olga, později známá spisovatelka Olga Lauermannová-Votočková, soužití šťastné nebylo. „Nemoc, rok od roku horší, ba vystupňovaná až do projevů sadismu, znemožňovala společné soužití,“ uvádí Sak s tím, že ze svého nešťastného manželství se Anna Lauermannová-Mikschová vypsala v románu Prapodivná historie, který podepsala pseudonymem, jejž si zvolila: Felix Téver.
Doslova v něm u postavy, jíž byla sama sobě předobrazem, psala: „Někdy si vášnivě přeji, abych měla uhrančivý zrak, abych měla smrtící zrak, otravující pohledem. Nenávist a pohrdání kolují mi v žilách místo krve.“ A dále pak: „Život je jenom jeden a on ti do něho krůpěj po krůpěji kape jedu. Vrah, který zvolna den ke dni vraždí.“ Manželství skončilo rozvodem, přičemž Josef Lauermann nakonec skončil v psychiatrické léčebně.
První pražský salon
Coby Felix Téver napsala Anna Lauermannová-Mikschová řadu knih, ve kterých byly jejími hrdinkami nezřídka nešťastné ženy žijící v Praze. Udržovala četné styky s mnoha významnými osobami českého kulturního života – básník Jaroslav Vrchlický, spisovatel Julius Zeyer, libretistka Eliška Krásnohorská, právník Albín Bráf, starosta Prahy Tomáš Černý nebo taktéž František Ladislav Rieger.
Právě z jeho popudu u sebe doma zbudovala vůbec první pražský literární salon. Šlo, slovy Roberta Saka, o jeden ze skutků, „které jsou právem pokládány za průkopnické.“ Rieger si prý jednoho dne Anně Lauermannové-Mikschové postěžoval, „že nám chybí útulné domácí kroužky, ve kterých by se hovořilo o literatuře, umění, divadle a všech zájmech tehdejšího kulturního života.“ Spisovatelka jej vzala za slovo.
„Chtěla shromažďovat kolem sebe duchovní elitu, ze všeho nejraději pak mladé literáty; sdílela přece obecnou úctu k tištěnému slovu a odedávna snila o tom, jak ráda by se scházela se spisovateli,“ uvádí historik. Do salonu v tomto ohledu docházela smetánka pražského kulturního života – tím, čím byla kavárna Slavia za 1. republiky a po zbytek 20. století, tím byl literární salon Anny Lauermannové-Mikschové pro konec 19. století a začátek 20. století.
„Salonní“ činnosti se s přestávkami věnovala desítky let, a to i za první republiky. Bez přehánění lze říci, že se u ní scházely tři generace umělců – vyjma jejích současníků též její následovníci a pak i jejich pokračovatelé. Kromě domu na Jungmannově náměstí se „dýchánky“ později konaly i ve vile Julia Zeyera v Liboci, prakticky hned u obory Hvězda.
»Šťastná to žena!«
Právě tam srdce Anny Lauermannové-Mikschové dotlouklo, když tam dožívala poslední léta svého života. „Přála si vyčkat smrt mezi kvetoucími jasmíny libocké vily, posvěcené památkou Zeyerovou,“ zmiňuje Sak. Smrt, která zarmoutila českou uměleckou scénu, nadešla 16. června 1932. Spisovatelka se dožila úctyhodných 79 let.
„Uzavírá se kousek historie společenské a literární; zavírá se nejstarší literární salon pražský, jemuž mezi starodávným vykládaným nábytkem, obrázky od Chittussiho a víceméně mladými tvářemi předsedala paní Felix Téver,“ loučil se s ní v Lidových novinách možná nejslavnější český spisovatel – Karel Čapek (†48). „Ta vzácná a moudrá bábuška. Už nebude nedělních čajů u paní Lauermannové. Ohlížíme se po ní s tesklivým citátem, k němuž nemáme často příležitost: Šťastná to žena!“
Karel Čapek. Nejslavnější český spisovatel a jeho trpký závěr života. Zemřel však dřív, než pro něj přišlo gestapo Videohub
