14°C
Nemnoho Habsburků je v české historii vnímáno kladně. Mnozí totiž „trpěli“ přezíravým vztahem k Čechám a jejich obyvatelům, i jim uměli škodit. Oproti takovým byl však Ferdinand I. jiný – k Praze, kde střídavě sídlil, měl veskrze kladný vztah. Pocházela odtud mimo jiné jeho milovaná manželka Anna Jagellonská (†43), pro níž nechal v zahradách Pražského hradu vystavět skvostný letohrádek – Belveder.
Žádná samozřejmost
Z líčení německého historika Alfreda Kohlera se dozvíme, že Ferdinand při příležitosti své korunovace zavítal v roce 1527 do Prahy poprvé. Zdržet se měl necelé dva měsíce, přičemž jeho příjezd byl slavnostně očekáván – ostatně jednalo se po smrti Ludvíka Jagellonského (†20) o nového českého krále. A ačkoliv z hodin dějepravy víme, že Ferdinandův nástup na český trůn byl dán rodovými úmluvami s Jagellonci, že když vymře po meči jedna dynastie, podědí vládu v jejích zemích dynastie druhá, nepřišel Ferdinand I. k české koruně jako slepý k houslím.
„Na rozdíl od vedlejších zemí trvali v roce 1526 stavové Českého království na volitelnosti českého trůnu a nechali si právo svobodné volby garantovat volební kapitulací,“ uvádí Kohler v knize Ferdinand I. Kníže, král a císař. Volba krále nebyla vždy jen zdvořilostní formalitou. Habsburkům se v historii lehce vymstila, to když si čeští stavové zvolili vzdorokrále Fridricha Falckého (†36) v roce 1619, nebo Karla Albrechta Bavorského (†47) v roce 1741.
Korunovace bez arcibiskupa
Do Prahy vyrazil královský pár hned začátkem roku 1527. Přítomnost budoucího českého krále a královny zmiňuje historik Rudolf Urbánek v knize Královny a kněžny české „při známém slavnostním aktu, jenž zahajoval habsburskou vládu v Čechách, při Ferdinandově přísaze na české hranici u Jihlavy 30. ledna 1527.“
Z Jihlavy pak s přestávkami královský průvod zamířil k Praze, jejímiž bránami prošel 5. února. Z údajů, které uvádí historik Josef Janáček v knize Malé dějiny Prahy, jej vítalo město, ve kterém žilo mezi 50 až 60 tisíci obyvateli. Paradoxně přitom prý na Pražany udělala větší dojem právě Anna Jagellonská. Jednalo se koneckonců o českou princeznu, která z pražského prostředí vzešla. Navíc Pražany zaujala tím, že „uprostřed slavnostního lesku při vjezdu do Prahy byl nápadný královnin prostý šat bez ozdob,“ uvádí Urbánek.
K samotné korunovaci došlo 24. února ve svatovítské katedrále, kde před krále přednesl svatováclavskou korunu nejvyšší purkrabí Českého království Zdeněk Lev z Rožmitálu (†65). Krále a královnu nicméně nekorunoval, jak bývalo zvykem předtím i potom, pražský arcibiskup, a to z důvodu, že české země v té době žádného neměly, neboť jej papež odmítal jmenovat kvůli přílišnému příklonu k husitství. Korunu na hlavu Ferdinanda I. tak musel vsadit olomoucký biskup Stanislav I. Thurzo (†70).
Poprvé a ne naposledy
Jak bylo řečeno, Ferdinand s manželkou se tehdy v Praze zdrželi necelé dva měsíce, než jej politické aktivity odvály za hranice Čech. Do Prahy se však po čas svého panování nezřídka vracel a na Pražském hradě si zřídil jedno ze svých sídel. Neměl jich přitom zrovna málo, Praha v nich však hrála významnou roli.
„V rakouských državách to byl Innsbruck, Vídeň, Linec,“ rozepisuje se Kohler. „V Uhrách zase dominoval Prešpurk (Bratislava),“ pokračuje historik. Jelikož se Ferdinand stal i císařem Svaté říše římské, měl sídla i v Německu. „V první řadě to byl Augsburg, následovaný Řeznem, Norimberkem, Špýrem a Wormsem. V českých zemích zcela výsadní postavení rezidenčního města zaujímala Praha a všechna ostatní města Ferdinand navštěvoval jen sporadicky.“
A Praha pod vládou Habsburka vzkvétala. „Do hradního areálu přinesl nový panovník renesanční architekturu,“ líčí Janáček s tím, že nešlo jen o dílčí prvky, ale například o výstavbu Belvederu nebo nově založenou Královskou zahradu. Většímu rozvoji však zatnul tipec požár v roce 1541, který „zničil velkou část města a rozšířil se i na Hradčany a na sám Hrad. Škody na stavbách, na vnitřním zařízení a inventáři byly nedozírné.“
Jak už to ale bývá, vše špatné je k něčemu dobré – dílem zkázonosného požáru totiž došlo k ještě čilejšímu stavebnímu ruchu, čímž pádem se více prosazovala tehdy moderní renesanční architektura.“ Už první díla italských stavitelů, jako byl zejména Lobkovický palác na Hradčanském náměstí, reprezentovala pozoruhodným způsobem renesanční stavební sloh a zapůsobila i na měšťanské prostředí,“ uvádí Janáček.
Praha na věčné časy
Česká metropole přilnula Habsburkovi k srdci, a to dokonce natolik, že se na Pražském hradě ve svatovítské katedrále nechal pohřbít. Svou roli v tom hrál nepochybně fakt, že tam už od roku 1547 na její přání spočívaly ostatky jeho ženy Anny, jíž údajně bezmezně a vřele miloval. Jeho poslední den nadešel 25. července 1564. Dochovala se o něm psaná zpráva jeho syna Maxmiliána II. (†49): „Jeho Milost zesnula jakoby ve spánku beze všech bolestí; pak sešla tak, jako by nebyla nic než kost a kůže,“ cituje Kohler.
Smrt císaře a českého krále dostihla ve Vídni. „Ferdinand ustanovil, že má být pohřben v pražské katedrále svatého Víta po boku své manželky,“ uvádí německý historik. K poslední Ferdinandově cestě do Prahy došlo až rok od jeho úmrtí. Pohřební průvod do města dorazil 21. srpna roku 1565. Uložen byl do tzv. Colinova Královského mauzolea, které se nachází uprostřed chrámu. Na věčné časy v něm odpočívají Ferdinand, jeho choť Anna Jagellonská, a jejich nejstarší syn a Ferdinandův dědic Maxmilián II.
