7°C
Rozbouřené vody roku 1848 „vyvrhly“ z pražského magistrátu hned tři purkmistry. Prvním byl dlouholetý a úspěšný Josef rytíř Müller z Jiřetína (1838-1848), za něhož se v Praze vybudovalo například dnešní Masarykovo nádraží, nebo se do ulic zavedlo plynové osvětlení. Po něm se v dubnu roku 1848 stal purkmistrem Antonín Strobach (duben-květen 1848) – první purkmistr, jehož si zvolili sami měšťané a nikoliv státní správa. Jenže ten rezignoval, jelikož nechtěl vzpurné nálady buřících se Pražanů potlačit násilně.
Třetím v pořadí, koho si měšťanský výbor do čela Královského hlavního města zvolil, se stal Tomáš Pštross (květen 1848). Ten se na purkmistrovské sesli ohřál rekordních 12 dnů!
Žádný jiný muž, či žena, nebyl v úřadu pražského purkmistra, starosty či primátora tak krátce. „Po rezignaci již druhého starosty v témže roce stál měšťanský výbor opět před volbou představitele města. Dne 31. května byl zvolen pražský advokát JUDr. Václav Vaňka,“ uvádí historička Táňa Jelínková ve studii Pražští primátoři (1784 – 1993), kterou publikoval Pražský sborník historický XXVI.
Konzervativec, který vytrval
Jak se záhy ukázalo, šlo o správnou volbu. Vaňkovi, který se v Praze narodil a vystudoval v ní práva, v té době bylo 50 let. „Byl členem mnoha dobročinných, kulturních a hospodářských spolků a institucí,“ uvádí Jelínková. Spolu s manželkou Karolinou, synem a čtyřmi dcerami „žil ve vlastním domě u Himmelsteinů ve Štěpánské ulici čp. 618,“ zmiňuje historička purkmistrovo novoměstské sídlo.
Do čela Prahy se Vaňka nakonec od onoho posledního května roku 1848 usadil na dlouhých i plodných 13 let čili do roku 1861. To z něj mimochodem činí jednoho z nejdéle úřadujících purkmistrů/starostů/primátorů v dějinách hlavního města.
Déle byl primátorem pouze Karel Baxa (ČSNS), jenž nad Prahou držel rozhodnou ruku dlouhých 18 roků, a to mezi lety 1919 až 1937. Z novodobých polistopadových primátorů stál v čele Prahy nejdéle Pavel Bém (ODS), jemuž dvě volební období vyměřila mandát na 8 let. „Vaňka byl konzervativec a jeho politický postoj byl loajální,“ udává Jelínková.
Nelehké začátky
Je to přitom až s podivem, že se Vaňka „držel“ tak dlouho. „Nastoupil v době převratných událostí. Ozbrojeného povstání pražského lidu, obléhání a bombardování Prahy,“ konstatuje historička. Ale Vaňka v tom do jisté míry uměl chodit.
„Když vojenské provokace generála Windischgratze vyvolaly 12. června povstání radikálních studentů a dělníků, postavil se spolu s většinou městské rady proti straně »překotu či převratu« a patřil k iniciátorům kapitulace Prahy před Windischgratzovymi kanony,“ píše historik a archivář Václav Ledvinka na stránkách pražského magistrátu.
„Poté žádal prodloužení stavu obležení nad Prahou, přestože to znamenalo zatýkání a postih účastníků povstání, protestoval proti zasahování vídeňských i dalších revolucionářů a anarchistů do pražských poměrů a 9. října dokonce inicioval petici pražské městské rady proti vídeňské revoluci a proti revolučním usnesením tamního říšského sněmu,“ uvádí dále. Důvěru Pražanů si ale získal a právě na podzim toho roku byl ve funkci potvrzen.
Přes nelehké začátky jej čekaly neméně lehčí roky, s nimiž se Vaňka uměl popasovat i ve prospěch hlavního města. „Svůj úřad zastával Vaňka v těžké době bachovského absolutismu,“ konstatuje Jelínková. Šlo v podstatě o germanizaci českého národa, na níž dohlížela hustá síť tajné policie, mnozí obyvatelé byli perzekvovaní – jen vzpomeňme, jak dopadl Karel Havlíček Borovský. I pravomoci českých úřadů byly dosti okleštěné.
Rozvoj Prahy
Chod Prahy naštěstí neustrnul, město se mohlo dále rozvíjet a vydatnou měrou k tomu přispěl Václav Vaňka. „Jako starosta vykonal pro obec mnoho prospěšného,“ oceňuje jeho počínání Jelínková. Prostá otázka, jíž si v následujících odstavcích zodpovíme – co se mu vlastně povedlo?
Když Vaňka přejímal „otěže“ nad Prahou, ta sama o sobě v roce 1848 sestávala ze čtyř sídelních jednotek – Hradčan, Starého a Nového Města pražského a Malé Strany. Fungovala takto od roku 1784, kdy se tato historická města sjednotila v Královské hlavní město Prahu, za jehož branami se živě rozvíjely další obce a předměstí, které jsou součástí metropole tak, jak ji známe dnes. Bylo to právě za Vaňky, kdy došlo k prvnímu „rozšíření“ Prahy – výjimečně nikoliv ne za hranice, ale dovnitř. Součástí města, kde žilo zhruba 11 tisíc obyvatel, totiž nebyl Josefov. Ten se jeho součástí stal až roku 1850.
„V letech 1850 – 1857 je zaznamenán statisticky největší přírůstek obyvatelstva v pražské oblasti (tj. na území pozdější Velké Prahy, jaký je možno stanovit pro kratší časové období až do dneska,“ uvádí v knize Malé dějiny Prahy historik Josef Janáček. Města a předměstí za branami Prahy se rozvíjela raketovým tempem, a spousta lidí hledala obživu právě v Praze, nebo v nových industriálních a dělnických lokalitách, jakými byly Žižkov, Nusle, Libeň, Holešovice nebo Karlín. Ty se koncem 19. století začaly jedna po druhé pozvolna stávat městy a začaly se i připojovat k metropoli.
Gymnázium a nemocnice
S přílivem obyvatelstva rostly pochopitelně i jeho potřeby. V 50. letech 19. století kupříkladu v Praze fungovaly pro civilní obyvatele jen nemocnice Na Františku, nemocnice sv. Alžběty na Slupi, dětská nemocnice u sv. Lazara v Lazarské ulici a Všeobecná fakultní nemocnice. Jenže nemocných přibývalo, lékařů bylo málo a lůžek nedostatek.
„K nezanedbatelnému zvýšení počtu tolik potřebných nemocničních lůžek v Praze přispěla nová nemocnice milosrdných sester pod Petřínem,“ líčí historici Ludmila Hlaváčková a Petr Svobodný v knize Pražské špitály a nemocnice. Boromejky pozemky pod Petřínem zakoupily a s posvěcením magistrátu zde nechaly vybudovat nemocnici, která „vynikala čistotou, svěžím vzduchem, velkou péčí a pohodlím pro nemocné.“ Ač nenápadná, neb málo Pražanů ji zná – funguje dodnes a drží si vysoké standardy, co se péče o pacienty týče.
Za Vaňky pokračoval rozvoj v dopravě – železniční koleje spojily Prahu třeba s Kralupy nebo s Drážďany, později s Plzní. Stihl se založit městský archiv, a byl také „založen hasičský sbor, Karlův most byl obohacen o další sousoší, byla zrestaurována radniční kaple a zřízen primátorský sál,“ vypočítává Jelínková.
Míněn je samozřejmě primátorský sál ve Staroměstské radnici, kde „dal Vaňka též restaurovat a umístit ve Staroměstské radnici galerii portrétů svých předchůdců,“ doplňuje Ledvinka. Vaňka též uvažoval o zřízení ryze pražského muzea, které, vzniklo ale až roku 1881. V roce 1849 došlo také „k otevření prvního českého gymnázia,“ necháme poslední slovo Jelínkové.
Rezignace nahoru
Za Vaňky Praha v žádném případě nestagnovala, spíše naopak. Přesto se na „stará kolena“ rozhodl v roce 1861, kdy mu bylo 63 let, rezignovat a post purkmistra opustit. To proto, že byl „obnoven absolutismus a pozastavena volitelnost zastupitelských sborů. Jako purkmistr se stále více podřizoval tlaku státních úřadů, rozešel se s demokratickou česko-vlasteneckou linií liberální politiky a skončil na pozicích opatrného konzervativního historismu,“ uvádí Ledvinka. Jinými slovy se čím dál více musel podřizovat diktátu Vídně, což mu nebylo příliš po vůli.
Odstoupení z postu jej ale mrzet nemuselo. Vaňka v politice zůstal – stal se poslancem Českého Zemského sněmu a náměstkem Nejvyššího maršálka Českého království. Za vzornou službu (ani tak ne vlasti, nýbrž císaři) mu pak „v r. 1865 císař udělil šlechtický titul »von Rodlow,«“ jak uvádí Jelínková. Tím se stal vůbec posledním pražským purkmistrem, jenž byl šlechticem, nebo byl do šlechtického stavu povýšen. „Od tohoto roku žil Vaňka střídavě v Praze a na svých statcích Mšeno a Lobeč. Zemřel 27. července 1872 ve věku sedmdesáti čtyř let.“ Pohřben je na Olšanských hřbitovech.
