Počátek Bedřichových nesnází nastal přesně 23. října 2018. „Vrátil jsem se od přátel z hospody, manželce jsem jen stihl říct »ahoj«, položil jsem mobil na stůl, a ještě jsem si chtěl sundat bundu. To už jsem nestihl,“ vzpomíná s odstupem času. Upadl na zem a záhy do bezvědomí. Probudit se měl až o tři měsíce později.

Zázrak přežití

Na dvou místech naráz mi praskla céva v mozku,“ vysvětluje Bedřich. Ačkoliv si lékaři nebyli jistí tím, proč k cévní mozkové příhodě neboli mrtvici došlo, jedním z hlavních činitelů byl zřejmě vysoký krevní tlak, který jej nějakou dobu sužoval. „Jiné predispozice vyjma stresu a toho krevního tlaku, který s ním souvisel, jsem neměl. Podle lékařů to stejně přišlo raz na raz,“ uvádí.

V důsledku prasklých cév nastalo Bedřichovi masívní krvácení do mozku, který ihned začal být přívalem krve poškozován. „Když jsem jej viděla dva dny po operaci v nemocnici, kam jsme jej převezli, měl hlavu třikrát takovou,“ líčí Bedřichova manželka Monika. „Lékaři nad ním lámali hůl. V podstatě od počátku nám říkali, že není šance, že za ním ani nemusíme docházet každý den, ale že se s ním můžeme pomalu loučit,“ neskrývá dodnes dojetí.

Lékaři tehdy pravdu neměli. Tři měsíce po operaci mozku, která spočívala i v tzv. kranioplastice, kdy mu museli z důvodu přílišného tlaku mozku na kost odstranit kus lebky, procitl. „Když jsem se probudil, měl jsem místo ní kůži,“ popisuje. Byl zmatený. Rozbolavělý. Neschopný mluvy. „Kvůli operaci mi provedli tracheostomii,“ uvádí zákrok, při kterém je průdušnice uměle vyvedena skrz krk, aby dotyčný mohl dýchat. Ale to nebylo to nejhorší, protože rána na krku se zhojila a Bedřich posléze mlvuit mohl.

Uvězněný ve vlastním těle

„Nemohl jsem se hýbat. Ochrnul jsem. Postavit se, nebo se posadit na postel, to nepřipadalo v úvahu,“ líčí Bedřich. Chvíle, kdy byl zcela odkázán na pomoc druhých i třeba při přetočení se na posteli, popisuje jako ty nejhorší v životě. „Mohl jsem jen hýbat jen pravou rukou. Levou mám dosud ochrnutou,“ uvádí k následkům mrtvice. K těm se přidalo i ochromení dolních končetin a zhoršení zraku.

Když se po třech měsících v bězvědomí Bedřich probudil, kvůli provedené tracheostomii nemohl mluvit. S okolím se mohl dorozumívat velice špatně, protože na následky mrtvice měl velké problémy vůbec se pohybovat.
Když se po třech měsících v bězvědomí Bedřich probudil, kvůli provedené tracheostomii nemohl mluvit. S okolím se mohl dorozumívat velice špatně, protože na následky mrtvice měl velké problémy vůbec se pohybovat.
Autor: Archiv Bedřicha Biňovce

Nebyl by to on, kdyby se z takového maléru nevykřesal – byť za pomoci svých nejbližších. „Po pobytech v několika pražských i mimopražských nemocnicích skončil v léčebně dlouhodobě nemocných v Praze na Košíku. Byl tam asi měsíc a půl, a to už jsem si řekla dost, už ho radši budu mít doma,“ říká Monika, která nemohla snést pohled na to, jak liknavě o jeho stav zdravotníci po celou dobu rekonvalescence pečovali.

„Po probuzení, když se vzpamatovával, vůbec jsem nevnímal jako štěstí to, že jsem přežil,“ vysvětluje Bedřich. „Bylo mi jasné, že pracovat už nebudu, že nedostavím chatu, kterou jsem měl rozestavenou, a že neuskutečním jiné velké plány. Vyhlídky jsem neměl. Lékaři a sestry mě nechávali tak, jak jsem byl. Myslel jsem, že se snad »picnu«, že už v životě vůbec nic neudělám,“ říká upřímně Bedřich, pro něhož byla fyzická práce do té doby takřka denním chlebem.

Druhý život

Až teprve po přestěhování domů se začalo blýskat na lepší časy. „V nemocnicích nám nikdo pořádně neřekl, co a jak máme dělat, jak se máme zařídit, abychom Béďovi pomohli zpět do normálního života,“ naráží Monika Biňovcová na problém, který se v České republice vyskytuje. Nemocnice totiž umí osoby s mrtvicí celkem s vysokým procentem úspěšnosti vyléčit, ale neřeší jeho následující rekonvalescenci a návrat do řádného života.

Než Bedřicha postihla mrtvice, měl v plánu na babetě vyrazit z Chocerad, kde má chatu, do Tater. Vše měl vymyšleno, ale na uskutečnění plánu mu už čas nezbyl - mrtvice udeřila neočekávaně a nemilosrdně. Přesto Bedřichovi sny splnili alespoň jeho kamarádi David Hrůnek, Petr Paclt a Zdeněk Kadlec kteří podle jím navržené trasy na babetách skutečně na Slovensko dojeli. Tour nazvali - Z Vlkovce do Smokovce pro Bedu Biňovce.
Než Bedřicha postihla mrtvice, měl v plánu na babetě vyrazit z Chocerad, kde má chatu, do Tater. Vše měl vymyšleno, ale na uskutečnění plánu mu už čas nezbyl - mrtvice udeřila neočekávaně a nemilosrdně. Přesto Bedřichovi sny splnili alespoň jeho kamarádi David Hrůnek, Petr Paclt a Zdeněk Kadlec kteří podle jím navržené trasy na babetách skutečně na Slovensko dojeli. Tour nazvali - Z Vlkovce do Smokovce pro Bedu Biňovce.
Autor: Archiv Bedřicha Biňovce

„Chtěl jsem se rozchodit, rozpohybovat a začít znovu pracovat. Nikoho to ale nezajímalo,“ vysvětluje Bedřich. Jeho manželka proto až po dlouhém hledání na internetu našla pražské Centrum neurorehabilitace ERGO Aktiv, které sídlí na Žižkově. To Bedřich, coby žižkovský rodák, uvítal s nadšením. O to více, jaké divy s ním za půl roku docházení udělali.

„Právě v ERGO Aktivu mi nejvíce pomohli, jako jediní nade mnou nezlomili hůl a měli se mnou trpělivost. Tam jsem si teprve uvědomil, že má smysl snažit se proti osudu bojovat. Viděl jsem světlo na konci tunelu,“ vysvětluje Bedřich, kterého předtím sžíraly deprese a chmury. Zároveň ale slova jeho vděku míří i k jeho manželce. „Nebýt té, se kterou jsem už 35 let, asi bych byl v koncích. Jak ta se o mne starala! Kdekdo by mohl závidět,“ cení si.

Mohlo to být horší

V současnosti se Bedřich pohybuje převážně na vozíčku, ale tu a tam na krátké vzdálenosti zvládne i chůzi. Také je mnohem samostatnější, než bezprostředně po mrtvici. „Ale třeba láhev si ještě otevřít nedokážu,“ směje se. Jeho velkým snem je vrátit se zpátky do práce a žít normální život bez odkázání na druhé. „Moci doma přidělat poličku,“ zasní se. „Nebo jít do lesa na procházku s pejskem. Ale co, mohlo být hůř,“ uzavírá.

Fotogalerie
20 fotografií