7°C
Zatímco s životem Josefa Sudka je neodmyslitelně spjat pražský Újezd, kde rodák z Kolína dlouhá léta žil a provozoval fotografický ateliér, Rothmayer od konce 20. let bydlel ve vile na Břevnově, kterou si sám navrhl. Jedná se o na pohled nenápadnou stavbu v klasicizující moderně, kterou má od roku 2015 ve správě Muzeum města Prahy (MMP). Právě vila se stala častým místem setkání obou významných českých osobností.
Osudový Pražský hrad
Seznámili se paradoxně až ve zralých letech svých životů, kdy byli jeden jako druhý na pomyslných vrcholech svých tvůrčích obdobích, zatímco Čechy obecně úpěly pod nacistickými prapory. „Seznámil jsem se s ním na Pražském hradě, když jsem tam fotografoval pro sebe i pro jiné architekty. Jeden z architektů mi tam vyprávěl o Rothmayerově zahradě. Když mě pak sám požádal, zda bych nefotografoval jeho židle, vymínil jsem si, zda bych je mohl fotografovat právě u něho na zahradě. Souhlasil a sblížili jsme se,“ ocitoval Sudkovu výpověď, vážící se k roku 1940, Jan Mlčoch, kurátor sbírek fotografie Uměleckoprůmyslového musea (UPM) v Praze.
Nábytek a Pražský hrad přitom bylo spojení, které Rothmayera provázelo dlouhá léta. Vyjma staveb totiž navrhoval interiéry a nábytek a to právě na Hrad. „Například litinové křeslo, které mělo být realizováno podle návrhu Gottfrieda Sempera z 19. století, nebo křesla, která Rothmayer pro Hrad navrhl v 50. letech,“ uvádí Mlčoch.
„Jde o křesla, které byly vytvořeny z technického materiálu a měly být opatřeny měkkým polštářem. Měly být určeny snad pro zahradu Na Valech, ale Hrad usoudil, že nejsou vhodné, takže nebyly realizovány, vznikly jen prototypy. Ke škodě Pražského hradu,“ míní kurátor. Rothmayer se totiž v 50. letech ocitl v nelibosti režimu pro svou neochotu podřídit se socialistickému realismu. Právě zmíněné prototypy v pozdějších letech Sudek na Rothmayerově zahradě fotografoval, aby ze snímků později vznikl cyklus nazvaný Kouzelná zahrada.
V kouzelníkově světě
Název publikace není žádná náhoda. „Sudek Rothmayerovi přezdíval, že je pan kouzelník,“ vysvětlil Mlčoch. „Je to přitom právě zahrada, která je na Rothmayerově vile fascinující, spolu s jejím interiérem.“ Sudkovi se na fotografiích podařilo zdokumentovat nevšední estetické Rothmayerovo cítění.
Ve vile fotografoval architektovu pracovnu i vřetenovité schodiště, které bylo vyskládáno zlomky z nejrůznějších barokních plastik. „Byly tam i zlomky různých váz z Trojského zámku, které se povalovaly v parcích a Rothmayer je posbíral,“ uvádí Mlčoch. Architekt podobně sbíral i ocelové pruty z chmelnic z pobřeží Labe, a později i jimi krášlil svůj domov - posloužily mu třeba jako držáky na lampy. Sudkovi se podařilo vyfotografovat zcela ojedinělé předměty, které architekt ve své vile uchovával.
„Například věnec, který si přinesl z pohřbu T. G. Masaryka. V jeho vile přečkal léta komunistického režimu. Zrovna vlastnil prototyp lavice, kterou pro Pražský hrad navrhl Jože Plečnik,“ řekl Mlčoch. S tím Rothmayera pojilo rovněž vřelé přátelství, které mezi sebou chovali už od vysokoškolských let. Plečnik byl totiž Rothmayerovým učitelem, a když se odstěhoval zpět do Slovinska, byl to právě Rothmayer, kdo dohlížel na realizaci Plečnikových návrhů ohledně modernizace Hradu.
„Co ten Sudek dělá...?“
Unikátní jsou fotografie, na nichž Sudek Rothmayera přímo fotografoval, a to při dlouhé expozici, takže se mu podařilo docílit efektu, kdy byl Rothmayer průhledný. V té době doslova kouzelný počin. Z tohoto focení se dochovala vzpomínka jistého Jana Šampalíka, kterou Jan Mlčoch připomněl.
„Jednou jsem jel vlakem z Liberce a potkal jsem pana Rothmayera. A ten mi vykládal: »Poslechněte, to snad není možné, co ten Sudek dělá. Fotografoval mě na zahradě, posadil na židli, brýle mi dal na opačnou stranu hlavy, a pak jsem musel několikrát vstát a zase si sedat.« Tu fotografii mám, je to moc hezký obrázek. Jak Rothmayer vstával ze židle, je zahrada vidět skrze něj.“
Neklid uprostřed idyly
Pokud bychom se drželi Sudkových fotografií, Rothmayer velmi lpěl na tom, aby zahrada jeho vily byla udržovaná v jisté harmonii a idylickém souladu. Nacházely se na ní nejrůznější plastiky či kusy zkamenělého dřeva, také bazének, v němž rostly nejrůznější květiny. Sudek nicméně fotografie ozvláštňoval hrou se stíny nebo vystavením imitací kravských očí, což byl do jisté míry Sudkův leitmotiv.
Ty jsou na některých snímcích dobře patrné. Nejkřiklavější je to však na jedné doslova hororové fotografii, která podle Mlčocha nedá mnohým spát. „Jde o fotografii kamenné nádrže, která příliš nevypovídá o idylce na pokraji Prahy na přelomu 50. a 60. let. V celém Sudkově díle, ač je označován za harmonika, tak i v té harmonii znázorňoval spodní tóny, určitý aspekt neklidu.“
Poslední rozloučení
Ve vile se spolu se Sudkem Rothmayer scházel i s dalšími osobnostmi pražského kulturního života. „Není náhodou, že mezi jejich nejbližší přátele patřili malíř Andrej Bělocvětov, sochařka Hana Wichterlová nebo Josef Kaplický, otec Jana Kaplického,“ zmínil na přednášce organizované MMP Mlčoch. Málokterý z těchto vztahů se však vyvinul v tak úzkou spolupráci, jakou navázal Rothmayer se Sudkem.
„Bylo to vzájemně doplňující se přátelství. Vztah, který přerůstal v něco více, než jen ke spolupráci. Sudek posloužil svému příteli k tomu, aby byl ještě více připomínán jako velice výrazná osobnost nejen české architektury, ale obecně v širším povědomí umělecké obce a umělecké tvorby 20. století,“ míní kurátor UPM, který se Sudkovým dílem zabývá přes 30 let.
Otto Rothmayer zemřel v roce 1966, Sudek o 10 let později. „Ještě po Rothmayerově smrti byl pozván jeho pozůstalými pro vytvoření pár záběrů zahrady. Ta už na snímcích vypadá více pesimisticky, sychravě,“ všímá si Mlčoch. Vila posléze přešla na Rothmayerova syna Jana.
„Ten později sehrál důležitou roli při předávání odkazu svých rodičů do státních institucí, tak i do městského muzea, což je podstatné zmínit, protože děkovací kultura v Čechách se příliš nepěstuje. Jemu za toto patří obrovský dík.“ I jeho zásluhou se dnes o zachovalou a pozoruhodnou vilu s neméně pozoruhodnou zahradou stará Muzeum města Prahy.
Osobnosti v okolí Müllerovy vily
Přednáška MMP se konala v rámci cyklu Osobnosti v okolí Müllerovy vily, kterou má rovněž muzeum ve své správě. V rámci přednášek už bylo hovořeno o Janu Kaplickém nebo historičce umění Věře Běhalové. Jednou z dalších osobností z blízkého i vzdálenějšího okolí (a že jich na Ořechovce či ve Střešovicích žilo mnoho), které by se měla věnovat jedna z příštích přednášek, by měla být Eva Jiřičná. Její jméno je aktuálně nejčastěji skloňováno se záměrem zbourat bývalou Ústřední telekomunikační budovu na Žižkově, na jejímž místě by podle návrhu Jiřičné mělo vzniknout Centrum nového Žižkova se třemi pozoruhodně zvlněnými věžemi.
