Josefa Masopusta netřeba dlouze představovat – jeho jméno jistě někdy zaslechli i ti, kterým fotbal tolik neříká. Jen pro připomenutí několikanásobný mistr ligy, stříbrný medailista z Mistrovství světa v roce 1962, bronzový medailista z mistrovství Evropy v roce 1960, Československý fotbalista roku, držitel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu roku... Jeho život do jisté míry připomíná příběh, kterak se chlapec z vesnice vydal do světa, aby tam udělal díru. A ne náhodou jeho kroky nejčastěji směřovaly právě do Prahy, k níž odmala vzhlížel.

Za uniformou do Prahy

Rodáka ze zaniklé obce Střimice přivábila do hlavního města nakonec ani tak ne náhoda, jako spíše prosté řízení osudu v podobě povolávacího rozkazu, který přišel v roce 1952 – v době, kdy Josef válel za fotbalový klub Vodotechna Teplice. V té době mu bylo 21 let a vojnu měl odsloužit v Armádním tělovýchovném klubu, který se později přejmenoval na Duklu Praha.

Fotbalista Josef Masopust.
Autor: ČTK - Josef Mucha

Na mladíka zapůsobilo velkoměsto jako zjevení. Dokonce natolik, že cestou na Strahov, kde se měl hlásit v kasárnách, zabloudil. „Všichni někam spěchali a Josefovi připadalo hloupé a současně i trapné někoho se zeptat, kterou tramvají se dostane do Břevnova. Několikrát musel přestoupit, než se konečně, neboť Prahu znal jen z několika předcházejících návštěv, zorientoval,“ uvádí v knize Fotbal jménem Masopust novinář Petr Feldstein.

„Na Strahov vystoupal z Dlabačova už skoro za tmy,“ pokračuje Feldstein. Tehdy čerství branci přespávali v tribuně velkého strahovského stadionu, kde byl tou dobou veliký přetlak. Pro Masopusta se horko těžko hledalo místo a nakonec mu byla vybraná palanda po jiném fotbalistovi, který se akorát zranil.

Kamarádi ve „štychu“

Úsměvná je historka, která se datuje do prvních dnů Josefova pobytu v Praze. Když měl povolenou první vycházku, místo toho, aby šel obdivovat krásy metropole, vyrazil s kamarády v uniformě na fotbalové utkání s tím, že se po něm vrátí zpátky na ubikace. Jenže díky kamarádům celý výlet za „zábavou“ dostal úplně jiný směr.

„Oba byli, ale to Josef tehdy ještě nevěděl, vyhlášení pivaři,“ uvádí Feldstein. „Jejich cesta do kasáren vedla pořádnou oklikou. Nejméně přes pět hospod.“ V té poslední, která se nacházela pod strahovským kopcem, už to prý Josef s nervy nevydržel a doslova jim utekl, aby neměl zaděláno na průšvih. „Druhý den dostal od svých společníků a průvodců strašně vynadáno. Že se to nedělá takhle zbaběle, tajně utéct a trhat partu.“

Byt po slavné herečce

Když to rok 1953 dovolil, směl se Josef přestěhovat z kasáren do armádního bytu v Rybné ulici. Nebyl jen tak ledajaký. „Veliký, skutečně reprezentační byt se třemi vzájemně propojenými pokoji a vysokými stropy opravdu obývala v dobách své největší herecké slávy česká filmová hvězda třicátých a čtyřicátých let Věra Ferbasová,“ líčí Feldstein.

Nezbytný vandalismus

V 60. letech zažil Masopust nejskvělejší léta své kariéry. V roce 1962 „protlačil“ československou reprezentaci k stříbrné medaili na mistrovství světa v Chile – to je počin, ke kterému se naši fotbalisté od té doby bohužel již nepřiblížili. Radost doma z toho pochopitelně byla veliká, a o to nadšenější pak bylo vítání hrdinů, kteří se letecky vraceli na ruzyňské letiště.

Uvítání doma bylo impozantní,“ zmiňuje Feldstein s tím, že fotbalisty vítaly davy lidí už na letištní ploše. „Následovala triumfální cesta Prahou. Nejdříve se ale museli organizátoři přivítání odhodlat k dosti vandalskému činu. Bylo třeba rozbít okna u autobusu, aby špalíry mávajících obyvatel hlavního města neviděly za skly, v nichž se odráželo vysoké červnové slunce, pouhé siluety svých čerstvých miláčků.“

Zlatý míč v Praze

Za rok 1962 Masopust také obdržel nejprestižnější fotbalové ocenění – Zlatý míč. Dodnes bývá pravidlem, že jej fotbalisté přebírají na slavnostní ceremonii a posléze ještě na fotbalovém hřišti svého domácího klubu. Tak se Zlatý míč ocitl díky Masopustovi i v Praze, aby jej zdejší nadšenci do fotbalu mohli vidět vůbec poprvé v životě na vlastní oči! Samotný akt přitom vůbec neodpovídal slavnostní chvíli.

Josef Masopust při ceremonii udělení Zlatého míče, který si přebral na strahovském stadionu. Jedním z prvních gratulantů byl portugalský fotblaista Eusébio, který Zlatý míč vyhrál v roce 1965.
Autor: ČTK - Karel Mevald

Kvůli průtahům, které podle Feldsteina způsoboval především socialistický režim, se totiž slavnostní předání neustále odkládalo. Nakonec se tak stalo na strahovském stadionu před zaplněným hledištěm v březnu 1963. Celá věc se podle Feldsteina odbyla během nedůstojných několika vteřin, po nichž následovalo utkání Dukly s portugalským klubem Benficou Lisabon.

Josef Masopust převzal (…) naleštěnou zlatou trofej a několikrát ji pro přítomné fotografy i pro diváky zvedl za jásotu tribun nad hlavu,“ uvádí sportovní novinář. „V porovnání s dneškem, kdy se naopak někdy i z leckteré maličkosti dělá kdovíjaká show, šlo až o příliš neokázalou sportovně-společenskou vložku.“

Zaslíbené Dejvice

Osudovým místem se pro Josefa ale nestal ani Strahov, kde Dukla hrávala fotbalová klání do roku 1960, ani Staré Město, nýbrž Dejvice. Jednak kvůli tamnímu stadionu Juliska, který je Dukle domovem dodnes, jednak i tím, že v Dejvicích, v Koulově ulici kousek od hotelu International bydlel Masopust několik desítek let. Ostatně Praha 6 Masopustovi udělila v roce 2003 čestné občanství.

Zejména z pozoruhodné hlavní tribuny dukelského stadionu, která je situovaná do svahu, tleskaly Masopustovu fotbalovému umu tisíce fanoušků. Není náhodou, že bronzová Masopustova socha do dnešních dnů krášlí vstupní předpolí dejvického stadionu. A je do značné míry také raritou. Jedná se totiž patrně o vůbec první sochu konkrétního fotbalisty, která v Čechách vznikla. Stalo se tak v roce 2012.

Téhož roku obdržel Masopust i čestné občanství hlavního města Prahy, jíž při té příležitosti složil hold. „Strašně si toho vážím a považuji si, že jsem Pražák, protože to byl můj sen už odmalička. Vzhlížel jsem k Praze už za války jako vesnický kluk ze severu Čech, a věděl jsem, že pokud se do ní chci někdy dostat, musím hrát dobře fotbal. Že budu dělat všechno pro to, abych se do Prahy dostal,“ cituje Masopusta Šestka, radniční noviny Prahy 6. Když legenda 29. června 2015 zemřela, zaplakali pro ni nejen Pražané, ale celý fotbalový svět.

Fotogalerie
29 fotografií